Petr seděl v kanceláři, když mu zavolal telefon. Na displeji se objevilo jméno manželky. Překvapilo ho to – málokdy mu volala během dne.
„Ahoj, Aleno. Něco se stalo? Jsem trochu zaneprázdněný,“ odpověděl, odtrhujíc se od monitoru.
„Stalo,“ její hlas byl uzlíčkovaný, třesoucí se, „Vyhodili nás. Nemáme kde bydlet!“
„Cože?!“ Petr vyskočil, „S bytem je něco v nepořádku? Požár? Vloupání?“
„S bytem je všechno v pořádku… jen nám v něm už zakázali žít,“ zašeptala Alena.
„Jak to, že zakázali? Kdo nám může zakázat bydlet v našem vlastním bytě?!“
„Kdo jiný než… tvoje matka!“ vyhrkla a v jejím hlase byla veškerá bolest, křivda i beznaděj.
Kdysi dávno se s Alenou přestěhovali do Prahy s dětmi. Starší dceři bylo sedm, mladší pět. Začínali od nuly, pronajímali si byt, pracovali bez oddechu. Pak se štěstí usmálo: Alenin otec nečekaně zdědil byt po vzdáleném příbuzném.
„Bydlete tady,“ řekl tehdy starý muž, „já jsem v důchodu, daně mě netrápí, byt je na mě, ale nebudeme vám do ničeho mluvit.“
Udělali rekonstrukci, koupili nábytek. Žili. Už považovali byt za svůj – i když formálně jim nepatřil. Jen Alena stále žila s pocitem nejistoty.
„Všechno jsme sem dali, ale pořád tu nejsme právně,“ říkala manželovi.
„Neboj se. Tví rodiče jsou v pohodě, my tu jsme. Kdo by nás vyhodil? Nejsme přece cizí.“
Ale stalo se horší – vyhodili je. A ne cizí, ale vlastní.
Všechno začalo otcovými narozeninami. Přijeli, oslavili. Druhý den však tchyně prohlásila:
„Rozhodli jsme se, že u vás bude bydlet Jirka, náš synovec. Nastoupil na vysokou, na koleji je těsno. U vás je dost místa. A koneckonců,“ dodala, „byt je pořád na nás, my rozhodujeme, kdo v něm bude žít.“
Alena málem spolkla jazyk. Petr však jen pokývl:
„Žádný problém. Místa je dost.“
Chtěla křičet, ale zadržela se. Není čas ani místo. Ale něco se v ní zlomilo.
Jirka se nastěhoval – jako pán domu. Jedl na gauči, nadával, neuklízel. Ničil vše, čeho se dotkl. A pak přijeli Petrovi rodiče. Podívat se na „vnuka“. A začalo peklo.
„Jirkovi jsou boty špinavé!“ peskovala tchyně. „Proč mu není vyprané tričko?! A proč tu nemáš koláče?!“
Veletěla jako generál. Vařila, prala, myla. Pak Aleně rovnou do očí:
„Nechápu, jak můj syn může žít s někým, jako jsi ty! Bylo by lepší, kdybys odešla. Nech byt nám.“
„Kam bych šla? Dcery mají své rodiny, nájmy jsou drahé…“
„To není můj problém. Bal si věci.“
Když Alena odmítla, tchyně dodala:
„Všechno Petru vysvětlím. Podepíše žádost o rozvod.“
Alena mlčky balila věci a plakala.
Když se Petr dozvěděl, všeho nechal.
„Mami, co to má znamenat?! Vyhodila jsi mou ženu?!“
„Je tady navíc. A navíc – pije!“
„Cože?!“
„Slyšela jsem cinkání lahví v tašce. Co skrýváš? Takové lidi pod svou střechou trpět nebudu. Byt je na mě – a já rozhoduji.“
„Mami, to Jirka vynášel odpadky!“
„Neházej to na dítě! Jestli se tu ještě objeví, nestěžuj si.“
„Tak půjdu s ní.“
„Ještě lépe. Jirka už má přítelkyni, bude mít kde bydlet.“
Petr mlčky sevřel pěsti.
„Dobrá. Dva dny.“
„Aleno, neplač. Všechno odvezeme – pomůže nám Václav, máme garáž. Všechno bude dobré. Koupíme si vlastní byt. Třeba ne takový, jaký jsme chtěli, ale bude náš.“
O tři dny později se tchyně s dcerou vrátily – s taškami, jako by šly do války. Ryby, maso, zavařeniny, pytle zeleniny…
„Oni… se odstěhovali?!“ užasle vydechla dcera.
„Prázdno… Není ani sporák… Lednice… Nábytek…“
„Dáme to na balkon.“
„Tam prší! Mami, tady se ani nedá spát!“
Marie Pavlová vytočila synovo číslo – nezvedal. Ani vnučky nebraly telefon.
„Marie, tady babička…“ řekla jedné z vnuček, ale z telefonu zaznělo:
„Už nám nevolejte!“
V bytě zůstal jen špinavý gauč. A necky v koupelně – symbol konce.
Půl roku poté Alena připravovala večeři v novém bytě. Zavolal neznámý telefon.
„Synu, to jsem já… Máma… Lituji toho. Vrať se. Bydlete tu.“
„Už bydlíme. Ve svém.“
„Svém? Nač vám další byt? Tady je přece náš!“
„Váš je váš. A tenhle je náš.“
„A vnučky? Opustily mě!“
„Nic jim nechybí. My máme vše. Na ten byt zapomeňte. A my se tam už nikdy nevrátíme.“
Petr zavěsil. Tato kapitola jeho života skončila. A už se neotevře.
Někdy musí člověk opustit to, co považoval za jisté, aby našel skutečný domov.