Byt bez rodiny

Dobré zprávy

Byta Jany – a žádní příbuzní

Jana měla ruce v dřezu, když zazvonil zvonek. Na prahu, jako blesk z čistého nebe, stála tchýně.

„Ahoj, Janičko,“ řekla falešně laskavě Hana Jiřina. „Rozhodla jsem se vás navštívit. Jen tak na kafe!“

Jana ji pozvala dál, postavila vodu na čaj a zavolala na manžela:

„Petře, přišla tvá máma!“

Za pár minut seděla celá rodina u stolu. Tchýně pomalu míchala cukr v šálku a pokukovala po snachovičce s výrazem, v němž Jana už dávno poznávala blížící se manipulaci.

„Víš, Petříčku,“ začala Hana Jiřina, „Tomáš chtěl, aby se k němu Alenka nastěhovala. Ještě před svatbou, představ si to!“

„To se mu povedlo,“ ušklíbl se Petr. „Naše Alenka mu to spočítá. Klidný život mít určitě nebude!“

„To nemáš pravdu!“ hrdě odsekla tchýně. „Alenka je jiná. Je skromná, chytrá, ne jako některé…“

Jana ten pohled zachytila. Tentokrát kámen letěl opět na ni. A zase předstírala, že si ničeho nevšimla.

„A víš, co ještě Tomáš udělal?“ slavnostně zvedla prst tchýně. „Dá jí byt! Představ si to! Ke svatbě! To je pořádný chlap!“

Petr se zašklebil.

„Uvidíme, co jí opravdu dá. Dokud neuvidím papíry, nevěřím.“

„To je správná volba!“ nedala si Hana vytrhnout trn z paty. „A ty tady máš manželku s bytem, a přitom nejsi ani v katastru.“

Jana odešla. Srdce se jí svíralo. Znovu ta samá písnička – o „přepsání půlky“, „kde je spravedlnost“, „rodina je rodina“. Byli spolu rok a celou tu dobu se Hana Jiřina snažila vymáčknout aspoň kousek ze snachina bytu.

Petr začal tlačit také: prý se mu smějí, že je chlap bez vlastního bydlení. Auto koupil, rekonstrukci zaplatil, nábytek pořídil – a pořád všechno cizí.

„Nikdo tě neoklamal, Petře,“ odpovídala mu Jana. „Nevdal ses do bytu, ale ke mně. Nebo ne?“

Zmlkl. Až do příští návštěvy matky.

Když dorazila Petrova panovačná teta, začal vyprávět pohádky.

„Jo, byt jsme koupili. Většinou z mých peněz,“ prohlásil sebevědomě.

Jana se málem zadusila čajem. Lži tekly proudem. Mlčela. Ne kvůli němu – kvůli sobě.

Pak přišel kamarád Honza. Petr znovu nastavil ocas:

„Vítám tě doma. Byt je přece náš s Janou!“

„To jsi dobrej!“ obdivně řekl kamarád. „Oženil ses, byt máš. A auto taky nic moc!“

Jana se dívala a nevěřila vlastním očím. Kam se poděl ten pohodový kluk, se kterým chodila?

Sbalila si věci a odjela k rodičům.

„Mami, už to nevydržím. Cítím se jako investice, ne jako manželka. Vzali si mě kvůli bytu…“

„Rozmysli si to, holka. Ale byt – nikomu, rozumíš? Ani kousek!“

Jana se vrátila. A brzy se u nich objevila tchýně. Bez ohlášení, rozčilená, se slzami v očích.

„Petře, průšvih! Alenku Tomáš opustil. Svatba nebude. A ona si vzala půjčky: auto, oblečení, telefon…“

„A co my s tím?“ znejistěl Petr.

„Musíme pomoct. Ať Jana přepíše půlku bytu na tebe. Zastavíš to, dluh splatíme. Potom vrátíme!“

Jana ztuhla. Ale rychle se vzpamatovala.

„Nikdy! Ten byt mi dali rodiče. A ani na procento z něj nesmíte pomýšlet!“

„Bezcitná!“ vykřikla Hana.

Jana odešla do pokoje, ale zaslechla, jak se matka se synem špitají u dveří.

„Udělala jsem, co šlo, synku. Ale ona – ne a ne…“

„Zkusím něco jiného,“ zamračeně řekl Petr.

Jana dveře prudce otevřela:

„Zkuste! Zkuste cokoliv! Ale vězte – byt neuvidíte. Ani kousek. Chcete něco svého? Tak si to jako všichni ostatní odpracujte!“

Druhý den se Petr odstěhoval k matce.

Jana podala žádost o rozvod. Poznala to pozdě, ale lépe pozdě než odevzdat jim, co jí patřilo. Protože cizí choutky nemají hranic. Ale čest – ta je jen jedna.

Rate article
Add a comment