Bylo mu teprve šestnáct, když ji přivedl domů… Holku, která už byla dávno a spolehlivě těhotná, a byla o rok starší než on.
Alena chodila na stejnou střední jako on, jen do jiného ročníku. Několik dní Jakub pozoroval, jak se ta neznámá dívka krčí v koutě a tiše pláče. Jeho oči neunikly ani náznaky rostoucího bříška, stejné oblečení (které měla na sobě už dva týdny), nebo prázdný, beznadějný pohled.
Jak se ukázalo, její příběh znal skoro každý… Vnuk významného muže v jejich městě s ní chodil, a pak prostě zmizel, odjel prý „za prací“ do sousedního kraje. Jeho rodiče o ní nechtěli ani slyšet. Řekli jí to dost jasně.
A její vlastní rodina, jako za starých časů, ze strachu před „ostudou“, ji vyhodila z domu a odjela někam na chalupu. Někteří Alenu litovali, jiní se za jejími zády posmívali.
„Může si za to sama. Normální lidi myslí hlavou!“
Jakub to nemohl jen tak přihlížet. Všechno si promyslel a přistoupil k ní.
„Lehké to nebude, přestaň brečet. Nabízím ti, aby ses přestěhovala ke mně, vezmeme se. Ale hned tě varuju – nebudu ti lhát a nebudu se s tebou ani s dítětem mazlit. Prostě budu u vás a slibuju, že všechno bude dobrý.“
Alena si utřela slzy a podívala se na kluka. No co říct… Úplně obyčejnej kluk, žádná sláva. A ona si přece představovala úplně jiného ženicha! Jenže v její situaci už na výběr nezbývalo, a tak šla s ním.
Rodiče byli v šoku, máma ho prosila, aby se z toho vyspal, ale Jakub byl neoblomný a vysvětloval:
„Mami, no tak, netrap se tolik, bude to v pohodě. Mám dvě stipendia – normální a sociální. Budu si přivydělávat, nějak to zvládneme!“
„Ale vždyť jsi chtěl dál studovat!“
„No a co? Vždyť žijem normálně. Táta celej život v továrně, ty v krámě. I bez vysoký se dá žít. Mami, vždyť to přece není konec světa!“
Alena se usadila v Jakubově pokoji. Dal jí svou postel a sám se „přestěhoval“ do nepohodlného skládacího křesla. Prvních pár dní byla velice tichá. Chodila s ním za ruku do školy a zpět, jen jako stín, ale pak to z ní najednou prasklo.
„Už mě to sere! Proč se na mě tvoji rodiče dívají skrz prsty? Nemůžu se jim líbit! A proč se mnou netrávíš čas? Pořád jen sedíš nad učením, nebo jdeš někam pryč?!“
Jakub byl překvapený.
„A nemyslíš, že je to normální? Rodičům se nelíbíš, ale přijali tě a neotravují tě. Dívají se skrz prsty? Tvoje rodina tě nechce ani vidět. A co rodiče otce toho dítěte? Kde jsou? Sedím nad učením, protože chci studovat a nevyhodit hned v prváku. A taky mi jde o stipendium… Jdu pryč? No, protože si přivydělávám a nemám chuť koukat s tebou na ubrečený seriály.“
Alena se rozplakala.
„Proč to říkáš takhle?“
„Jak? Varoval jsem tě, že lhát neumím. Mimochodem, kdy půjdeme na úřad prohlásit, že se bereme?“
„No přece nemůžu jít jen tak, kup mi hezké šaty, s vysokým pasem, aby nebylo vidět bříško.“
„To myslíš vážně? Vždyť přineseme potvrzení, že jsi těhotná, a jaký šaty? Musím našetřit na kočárek, postýlku a ještě hromadu věcí…“
Máma sáhla po valdolových kapkách a matce Leonurus, ale postupně si zvykla a častěji se její pohled zastavoval na dětských kouscích v obchodech. Vlastně, nic tak hrozného…
Ať žijí, vezmou se, a oni s tátou jim budou pomáhat. Jen ta holka je taková nevděčná, pořád nespokojená – s Jakubem, s nimi, s tím malým bytem. No co, porodí, a třeba se změní k lepšímu.
Ale Alena se měnit nechtěla, a když Jakub, špinavý a zpocený po směně v myčce aut, přinesl domů kočku, celá zrudla vzteky a vykřikla:
„Ty jseš úplně blbej! K čemu nám je tahle oškubaná kočka? Vyhoď ji! Říkám – ven s ní z bytu!“
Ale Jakub odsekl:
„Ne, čeká koťata. Tahle kočka tady zůstane, můžeš brečet, jak chceš. Radši mi jdi ohřát večeři.“
„Tak ty mi to teda vyčísluješ!“ Alena málem ječela. „Vybereš si! Buď ona, nebo já! Ta kočka se na mě taky dívá skrz prsty!“
„Proč?“ Jakubovi se na tváři zračil údiv. „Jsem u sebe doma a nemusím si vybírat. Tahle kočka je teď moje, a pokud ti to vadí, klidně můžeš jít. Ani máma mi nikdy nedala ultimátum. Možná bys měla přestat koukat skrz prsty ty na všechny ostatní.“
Alena brečela, vztekala se, žárlila na tu vychrtlou, ošuntělou kočku. A kde v ní Jakub vůbec viděl bříško? Ale bříško bylo – kočka opravdu čekala koťata.
Kluk byl unavený, ale když se mu do hlavy vkrádalo, že možná udělal chybu, okamžitě ty myšlenky zahnal. Nic, zvládnou to. Alena porodí, uklidní se, a ještě dřív je potěší koťata. Pohled na chlupaté kuličky musí přece každého uklidnit.
Jenže všechno dopadlo úplně jinak… Děda, ten významný muž ve městě, se vrátil z dlouhé pracovní cesty a všechno zjistil. Vnuka našel, pěkně mu nandal a oznámil, že ho odřízne od „koryta“, pokud bude jeho pravnouče vychovávat v cizí rodině. A o „koryto“ ten „chlapec“ rozhodně přijít nechtěl!
Alena s ním odešla ze školy hned, na Jakuba ani nevzpomněla. Naštěstí měla u sebe doklady (plánovala po škole na prohlídku). Na věci mávla rukou – nový jí koupí! A do téhle nuzný školy už nikdy!
Jakub byl úplně zdrcený… Jak to? Ani na rozloučenou, ani zavolat, prostě nic. Vyhodil všechny její věci a dlouho seděl sám ve tmě, objímal svou kočku a nechal ji, aby ho hřála.
Kočka všechno chápala. Tiše se kKočka mu tiše přístěnkem odpověděla, že i když lidé odejdou, zvířecí srdce zůstává věrné.