Měl teprve šestnáct let, když ji přivedl domů Dívku, která už dlouho zjevně čekala dítě a byla o rok starší než on.
Jitka studovala na stejné odborné škole jako on, jen v jiném ročníku. Po několik dní Petr pozoroval, jak se neznámá dívka schovává v koutě a tiše pláče. Nevšiml si mu unikající zaokrouhlující se břicho, ty samé šaty nosila už dva týdny a prázdný, bez naděje pohled.
Jak se ukázalo, její příběh znal téměř každý Vnuk známého podnikatele v Praze s ní chodil, a pak prostě zmizel, odjel kvůli naléhavé záležitosti do Brna. Jeho rodiče o ní nechtěli ani slyšet. Řekli jí to přímo.
A její vlastní, jako by žili ve středověku, protože se báli hanby, ji vyhodili z domu a odjeli na zahrádku. Jedni jí soucítili, jiní se jí za zády posmívali.
Sama si za to může. Měla přemýšlet hlavou!
Petr už nemohl déle přihlížet. Zamyslel se a přistoupil k ní.
Nebude to jednoduché, přestaň naříkat. Navrhuji, abys bydlela u mě, můžeme se dokonce vzít. Ale hned říkám neumím lhát a nebudu předstírat, že je všechno v pořádku. Budu prostě vedle tebe a slibuji, že to zvládneme.
Jitka si utřela slzy a podívala se na kluka. Co k tomu říct Obyčejný kluk, bez nějakého lesku. A ona si představovala úplně jiného manžela! Jenže v její situaci nebyla žádná volba a Jitka šla s ním.
Rodiče byli v šoku, maminka prosila Petra, ať se vzpamatuje, ale on byl rozhodný.
Mami, nedělej drama, nějak to půjde. Mám dvě stipendia, běžné a sociální. Budu si přivydělávat, zvládneme to!
Ale vždyť jsi chtěl jít na vysokou školu!
No a co? Žijeme nějak. Táta pracuje celý život v továrně, ty v obchodě. Lidé bez studia taky nějak žijí. Mami, to není konec světa!
Jitka se usadila v Petrově pokoji. Přenechal jí svou postel, sám se přestěhoval na nepohodlnou rozkládací pohovku. Několik dní byla velmi tichá. Jako stín chodila s ním za ruku do školy a zpátky domů, až nakonec vybuchla.
Mám toho dost! Proč se na mě tvoji rodiče dívají tak divně? Nelíbím se jim! A proč se mnou netrávíš čas? Sedíš v knihách nebo někam zmizíš?!
Petr byl překvapený.
A ty si nemyslíš, že je to normální? No nelíbíš se jim, ale přijali tě a neobtěžují tě. Dívají se divně? Tvoji vlastní tě ani nechtějí vidět. A rodiče otce tvého dítěte? Kde jsou oni? Sedím v knihách, protože se učím a nechci vyletět hned po prvním roce. A stipendium se mi hodí. Mizím? Protože si přivydělávám a nemám chuť koukat s tebou na brečivé seriály.
Jitka se rozplakala.
Proč to říkáš takhle?
Jak? Říkal jsem, že neumím lhát. A vůbec, kdy půjdeme na matriku?
Nemohu jít takhle, kup mi pěkné šaty, s vysokým pasem, aby nebylo vidět břicho.
O co ti jde? Přineseme potvrzení o těhotenství, jaké šaty? Musím ještě šetřit na kočárek a postýlku
Maminka sáhla po valeriánu, ale pomalu se smířila se situací a častěji se dívala na dětská oblečení. No přece se nic strašného neděje Ať žijí, ať se vezmou, a oni s tátou pomohou, jak jen budou moci. Jen ta dívka je nějaká nevděčná, věčně nespokojená s Petrem, s nimi, s malým bytem. Možná až porodí, tak se změní.
Ale Jitka se nemínila měnit. Když Petr přišel špinavý a unavený z automyčky, přinášeje do pokoje vychrtlou kočičku, propadla vzteku.
Ty idiote! K čemu nám ta ošoupaná kočka? Ven s ní! Vyhoď ji z bytu!
Ale Petr se jen usmál.
Ne, ona je těhotná. Zůstává, tak ani nezačínej. Radši mlč a ohřej mi večeři.
Ach tak?! Jitka skoro vykřikla. Vyber si! Buď ona, nebo já! Ta bestie se na mě taky dívá špatně!
Proč? Petr se na ni podíval s nedůvěrou. Tohle je můj dům a nemusím si vybírat. To je moje kočička a pokud ti to vadí, můžeš odejít. Ani maminka mi takové podmínky nekladla. Možná je čas přestat se na všechny dívat z výšky?
Jitka hysterizovala, plakala, záviděla té hubené, zanedbané kočičce. Kde vůbec Petr u ní vycítil břicho? Ale břicho se objevilo kočička byla skutečně těhotná.
Chlapec byl unavený, ale kdykoli ho začal tížit smutek, ty myšlenky zahnal. Nějak to zvládnou. Jitka porodí, uklidní se, a dříve kočička je pobaví. Chlupatá koťata všechny zvednou náladu.
Ale vše se vyvinulo jinak Dědeček, známý podnikatel v Praze, se vrátil z dlouhé pracovní cesty a dozvěděl se o všem. Vyhledal vnuka, pořádně mu vynadal a oznámil, že ho odřízne od peněz, pokud se pravnuk bude vychovávat v cizí rodině. A přijít o takovou kapsu se chlapec velmi bál.
Jitka s ním odjela ještě ten samý den, ani se s Petrem nerozloučila. Naštěstí měla u sebe doklady, šla po škole k doktorovi. Na své věci mávla rukou koupí jí nové! A do té laciné školy se už nevrátí!
Petr byl zdrcený Jak to může být? Ani se nerozloučila, nezavolala, neřekla ani slovo. Vyhodil všechny její věci a dlouho seděl sám ve tmě, objímaje svou kočičku.
Kočička všechno chápala. Tiše se k němu tiskla, protože cítila, že je potřebná. Soucítila s ním, předla a utěšovala ho.
Petr sám asistoval u jejího porodu, nepouštěl ke kočičce nervózní maminku a zmateného tatínka. Seděl vedle ní, mluvil na ni laskavě, uklidňoval ji. Hlídal, zda vše probíhá v pořádku, a měl telefon připravený, aby v případě nutnosti zavolal veterináře.
Všechno dopadlo dobře, kočička porodila čtyři malá koťata. Petr vyměnil podložku, přinesl čerstvou vodu a krmivo. Ještě jednou zkontroloval, že je vše v pořádku, a vyčerpaný si lehl a zavřel oči, přičemž cítil, jak se nejmenší kotě tiskne do jeho dlani, a pomyslel si, že někdy zvířata projevují více vděčnosti než lidé.Měl teprve šestnáct let, když ji přivedl domů Dívku, která už dlouho zjevně čekala dítě a byla o rok starší než on.
Jitka studovala na stejné odborné škole jako on, jen v jiném ročníku. Po několik dní Petr pozoroval, jak se neznámá dívka schovává v koutě a tiše pláče. Nevšiml si mu unikající zaokrouhlující se břicho, ty samé šaty nosila už dva týdny a prázdný, bez naděje pohled.
Jak se ukázalo, její příběh znal téměř každý Vnuk známého podnikatele v Praze s ní chodil, a pak prostě zmizel, odjel kvůli naléhavé záležitosti do Brna. Jeho rodiče o ní nechtěli ani slyšet. Řekli jí to přímo.
A její vlastní, jako by žili ve středověku, protože se báli hanby, ji vyhodili z domu a odjeli na zahrádku. Jedni jí soucítili, jiní se jí za zády posmívali.
Sama si za to může. Měla přemýšlet hlavou!
Petr už nemohl déle přihlížet. Zamyslel se a přistoupil k ní.
Nebude to jednoduché, přestaň naříkat. Navrhuji, abys bydlela u mě, můžeme se dokonce vzít. Ale hned říkám neumím lhát a nebudu předstírat, že je všechno v pořádku. Budu prostě vedle tebe a slibuji, že to zvládneme.
Jitka si utřela slzy a podívala se na kluka. Co k tomu říct Obyčejný kluk, bez nějakého lesku. A ona si představovala úplně jiného manžela! Jenže v její situaci nebyla žádná volba a Jitka šla s ním.
Rodiče byli v šoku, maminka prosila Petra, ať se vzpamatuje, ale on byl rozhodný.
Mami, nedělej drama, nějak to půjde. Mám dvě stipendia, běžné a sociální. Budu si přivydělávat, zvládneme to!
Ale vždyť jsi chtěl jít na vysokou školu!
No a co? Žijeme nějak. Táta pracuje celý život v továrně, ty v obchodě. Lidé bez studia taky nějak žijí. Mami, to není konec světa!
Jitka se usadila v Petrově pokoji. Přenechal jí svou postel, sám se přestěhoval na nepohodlnou rozkládací pohovku. Několik dní byla velmi tichá. Jako stín chodila s ním za ruku do školy a zpátky domů, až nakonec vybuchla.
Mám toho dost! Proč se na mě tvoji rodiče dívají tak divně? Nelíbím se jim! A proč se mnou netrávíš čas? Sedíš v knihách nebo někam zmizíš?!
Petr byl překvapený.
A ty si nemyslíš, že je to normální? No nelíbíš se jim, ale přijali tě a neobtěžují tě. Dívají se divně? Tvoji vlastní tě ani nechtějí vidět. A rodiče otce tvého dítěte? Kde jsou oni? Sedím v knihách, protože se učím a nechci vyletět hned po prvním roce. A stipendium se mi hodí. Mizím? Protože si přivydělávám a nemám chuť koukat s tebou na brečivé seriály.
Jitka se rozplakala.
Proč to říkáš takhle?
Jak? Říkal jsem, že neumím lhát. A vůbec, kdy půjdeme na matriku?
Nemohu jít takhle, kup mi pěkné šaty, s vysokým pasem, aby nebylo vidět břicho.
O co ti jde? Přineseme potvrzení o těhotenství, jaké šaty? Musím ještě šetřit na kočárek a postýlku
Maminka sáhla po valeriánu, ale pomalu se smířila se situací a častěji se dívala na dětská oblečení. No přece se nic strašného neděje Ať žijí, ať se vezmou, a oni s tátou pomohou, jak jen budou moci. Jen ta dívka je nějaká nevděčná, věčně nespokojená s Petrem, s nimi, s malým bytem. Možná až porodí, tak se změní.
Ale Jitka se nemínila měnit. Když Petr přišel špinavý a unavený z automyčky, přinášeje do pokoje vychrtlou kočičku, propadla vzteku.
Ty idiote! K čemu nám ta ošoupaná kočka? Ven s ní! Vyhoď ji z bytu!
Ale Petr se jen usmál.
Ne, ona je těhotná. Zůstává, tak ani nezačínej. Radši mlč a ohřej mi večeři.
Ach tak?! Jitka skoro vykřikla. Vyber si! Buď ona, nebo já! Ta bestie se na mě taky dívá špatně!
Proč? Petr se na ni podíval s nedůvěrou. Tohle je můj dům a nemusím si vybírat. To je moje kočička a pokud ti to vadí, můžeš odejít. Ani maminka mi takové podmínky nekladla. Možná je čas přestat se na všechny dívat z výšky?
Jitka hysterizovala, plakala, záviděla té hubené, zanedbané kočičce. Kde vůbec Petr u ní vycítil břicho? Ale břicho se objevilo kočička byla skutečně těhotná.
Chlapec byl unavený, ale kdykoli ho začal tížit smutek, ty myšlenky zahnal. Nějak to zvládnou. Jitka porodí, uklidní se, a dříve kočička je pobaví. Chlupatá koťata všechny zvednou náladu.
Ale vše se vyvinulo jinak Dědeček, známý podnikatel v Praze, se vrátil z dlouhé pracovní cesty a dozvěděl se o všem. Vyhledal vnuka, pořádně mu vynadal a oznámil, že ho odřízne od peněz, pokud se pravnuk bude vychovávat v cizí rodině. A přijít o takovou kapsu se chlapec velmi bál.
Jitka s ním odjela ještě ten samý den, ani se s Petrem nerozloučila. Naštěstí měla u sebe doklady, šla po škole k doktorovi. Na své věci mávla rukou koupí jí nové! A do té laciné školy se už nevrátí!
Petr byl zdrcený Jak to může být? Ani se nerozloučila, nezavolala, neřekla ani slovo. Vyhodil všechny její věci a dlouho seděl sám ve tmě, objímaje svou kočičku.
Kočička všechno chápala. Tiše se k němu tiskla, protože cítila, že je potřebná. Soucítila s ním, předla a utěšovala ho.
Petr sám asistoval u jejího porodu, nepouštěl ke kočičce nervózní maminku a zmateného tatínka. Seděl vedle ní, mluvil na ni laskavě, uklidňoval ji. Hlídal, zda vše probíhá v pořádku, a měl telefon připravený, aby v případě nutnosti zavolal veterináře.
Všechno dopadlo dobře, kočička porodila čtyři malá koťata. Petr vyměnil podložku, přinesl čerstvou vodu a krmivo. Ještě jednou zkontroloval, že je vše v pořádku, a vyčerpaný si lehl a zavřel oči, přičemž cítil, jak se nejmenší kotě tiskne do jeho dlani, a pomyslel si, že někdy zvířata projevují více vděčnosti než lidé.
