Bylo mi tehdy asi pět nebo šest let, ještě jsem nechodila do školy, psal se začátek devadesátých let, když se k nám do vesnice přistěhovali dva důchodci z města paní Věra a pan Antonín Šimek. Koupili si domek přímo naproti našemu nízký, se dvěma okny do ulice, ale s obrovskou zahradou, kterou už vzhledem ke svému věku nechtěli obdělávat. Každý den chodili na procházky někdy do lesa, jindy k řece, jen občas jeli nakoupit do okresního města. Spolu žili potichu a nenápadně. K nám na návštěvy moc nechodili, jen tak dvakrát týdně si přišli pro mléko. Tehdy jsme měli velké hospodářství, ale peněz bylo málo. Paní Věra mi občas nenápadně podstrčila nějakou malou dobrotu čokoládu, sešit, nebo i pár korun. S manželem děti neměli.
Asi po třech letech, co žili v naší vesnici, jednou večer v pozdní zimě, když už jsme vypnuli televizi a šli spát, někdo jemně zaklepal na okno. Stála tam paní Věra a potichu řekla Antonín zemřel.
Pomohli jsme jí, jak jen to šlo, zařídit pohřeb.
Pro paní Věru to bylo těžké období byla hodně smutná, onemocněla a vycházela z domu jen opravdu výjimečně. Začali jsme ji navštěvovat skoro denně a ona mi často vyprávěla, jak spolu s panem Antonínem žili 52 let, jak dlouhá léta pracovali v těžké výrobní hale ve fabrice a jak pak, když odešli do důchodu, přenechali byt neteři, a rozhodli se odejít na venkov, aby byli blíž přírodě.
Přišlo jaro a paní Věra si trochu přivykla samotě. Už byla klidnější a jednou mě pozvala k sobě. Ukázala mi šedivé štěňátko, které lezlo v papírové krabici. Nikdy jsem moc neměla ráda psy, ale hned jak jsem štěně uviděla, rozbušilo se mi srdce a úplně jsem mu propadla.
Dodnes si pamatuji, jak jsem usedla na zem, pohladila štěně po hebké srsti a paní Věra mě s láskou pozorovala štěně i mě a poprvé po dlouhé době se nesměle usmívala tou svou bezzubou pusou.
S Antonínem jsme nikdy neměli u domu žádné zvíře, ani kočku, ani psa. Děti nám taky nevyšly, povzdechla si. Je těžké být sama. Tohohle šediváčka jsem dneska našla ve městě za trhem u kontejneru. No a jak bych ho tam mohla nechat? Vždyť je tak hezoučký.
Byla jsem z něj úplně paf a bála jsem se, aby mu nic nebylo. A co bude jíst? Není asi hladový? málem jsem se rozplakala.
Ohřála jsem mu mléko, ale neumí pít z misky. Musí si cucat z dudlíku, ale žádný nemám. Zítra ho koupím, řekla paní Věra omluvně.
Tak jsem utíkala domů, vytáhla z pusy dvouměsíční sestřičce dudlík a běžela zpátky. Štěňátku byly sotva tři čtyři dny. Krmila jsem ho z lahvičky s teplým mlékem a v duchu se bála, aby nezemřel.
S paní Věrou jsme přes týden vymýšlely jméno. Smála se, že ho prý pojmenuje Rezík podle jeho zrzavých uší, ale mně se líbilo Ticho, protože byl úplně nenápadný a tiše ležel v koutku. Nakonec se mu prostě začalo říkat Ticho, Ticháček.
S paní Věrou jsme ho dlouhé týdny krmily, staraly se o něj a jakmile se trochu oteplilo, začaly jsme Ticháčka pouštět na zahradu. Bylo na něm vidět, že je slabý patrně tím, že byl od mamky tak brzy odtržen. Ale dělaly jsme pro něj, co bylo v našich silách. Po škole jsem hned běžela k paní Věře, především kvůli Ticháčkovi, pak teprve domů na úkoly a hospodářství, a pak zase zpátky za Ticháčkem. Hrála jsem si s ním jako s koťátkem a paní Věra nás pozorovala z gauče, občas se i zasmála.
Ticho rostl a sílil, ale zůstal spíš menší, asi třicet centimetrů vysoký. S Ticháčkem jsem chodila ráno chytat ryby, nebo odvádět krávy na pastvu, a když jsem nemohla, točil se Ticháček kolem paní Věry doma. Její nálada se s jeho příchodem úplně změnila byla vřelejší, starostlivá, dokonce se zlepšilo i její zdraví. O Ticháčka pečovala jako o dítě vařila mu zvlášť, česala ho, četla knížky o psech a o tom, jak jim pomáhat.
Rok za rokem míjel. Ticho zůstal u paní Věry, ale každé ráno běžel ke mně před dům, vyprovázel mě celé tři kilometry do školy a odpoledne pro mě zase přiběhl. V bahnitém jaru i v zimních mrazech chodil se mnou. Tak to šlo devět let.
Škola ve vedlejší vesnici byla jen devítiletka, dál bych musela do města, do střední nebo do internátu v okresním městě. Doma jsme se domluvili, že půjdu do města.
V den odjezdu jsem dlouho seděla na schodech s paní Věrou a Ticháčkem v náručí a brečela.
Vezmi ho s sebou, když se nechceš rozloučit, plakala i paní Věra.
Kam bych ho vzala? Patří vám. Dávejte na sebe pozor. Mamka k vám bude denně chodit a já budu volat.
Když parník odjížděl z přístaviště, stála jsem na palubě a brečela. Ticháček pobíhal po polorozpadlém molu, vyplazoval jazyk, a nepřestával na mě koukat, jako by nechápal, proč odcházím.
Studium na zemědělské škole mě pohltilo. Celé dny jsem četla knihy o veterině a ekonomice venkova. Přátelství moc blízkých jsem neměla, jen občas jsem pokecala se spolužákem, s kterým jsme chodili do jedné třídy.
Těsně před Vánoci mi volala mamka a řekla, že paní Věra je na tom špatně už týden nevstala z postele, a Ticho od ní neodchází, museli mu dát misku s jídlem přímo ke gauči.
Jela jsem domů o pár dnů dřív. Ticháček seděl na židli u postele paní Věry, nespustil z ní oči, koukal na ni s uplakanýma očima a tiše kňučel. Paní Věra se ho slabou rukou snažila pohladit po hlavě. Bylo vidět, že oba velmi zeslábli. Bylo to bolestné umírající stařenka a její pes, poslední radost jejího života.
Když jsem po Vánocích odjížděla zpět do města, bylo mi jasné, že paní Věru už živou neuvidím. Ticho mě vyprovodil jen před dům. Nemohl ji na chvilku nechat samotnou. Cítila jsem bolest této malé dušičky, která se ze všech sil snažila být pečující dítě pro nemocného rodiče.
V únoru paní Věra zemřela.
Řeknete si co má šestnáctiletá dívka řešit? Starou paní a jejího psa? Většina lidí to nepochopí. Když ale člověk ztratí v životě jedinou blízkou duši a zbude mu věrný pes, zažije zvláštní druh smutku. Pes, který vás přežije a zažije nesnesitelnou bolest vaší ztráty.
Domů jsem dorazila až po maturitě, v květnu. Nikdo nevěděl, kde je Ticho. Máma mi říkala, že při pohřbu kroužil kolem hrobu a chtěl tam skočit, ale hrobníci ho odstrkovali. Ze hřbitova ho pak někdo přinesl k nám domů, táta mu postavil i zateplenou boudu. Ale Ticháček u nás být nechtěl, celé jaro se potuloval kolem prázdného domu paní Věry. A pak zmizel. Nedočkal se mě.
Celé léto jsem chodila po sousedních vsích a hledala ho, ukazovala fotku, vyptávala se. Prošla jsem všechny dvorky i v okresním městě. Ticho nikde. Když paní Věru pohřbili, možná věřil, že se ještě vrátí, a proto čekal doma a když se neobjevila, utekl ji hledat. Taková byla moje představa. Běhá někde, smutný, a čeká.
Byl už srpen.
Jednoho dne jsme jeli s rodinou na hřbitov do Novoveského háje. Je to od naší vesnice padesát kilometrů. Nenapadlo mě Ticho hledat tak daleko.
Sotva jsme vystoupili z auta u hřbitovní kaple, rozběhl se ke mně můj Ticháček uši dozadu, jazyk venku, běžel ze všech sil.
Skočila jsem před něj na kolena a rozbrečela se: Ticháčku… kde jsi byl, vždyť jsem tě celé léto hledala!
Ticháček na mě skočil, olizoval mi obličej a bylo vidět, že i on pláče. Skákal jak blázen, stačilo málo a hlavičkou by mě bouchnul do brady.
Byl špinavý a hubený. Okamžitě jsem mu vysypala z tašky všechny chlebíčky a řízky, které jsme měli s sebou. Žral rychle, ani nemrknul, a stále na mě koukal.
Utírala jsem si slzy.
Je to váš pejsek? zeptala se paní, co šla z kaple.
Ano, je to Ticho. Náš Ticho, odpověděla moje máma a taky se utírala do kapesníku.
Já tu na hřbitově uklízím. Už od jara si toho pejska všímám. Má tady takový svůj hrobeček, který pořád rozhrabává. Kope a kope, až už kříž skoro padá. Zahrabala jsem to, ale za chvíli to rozkope znovu.
Všem bylo jasné, že to je hrob paní Věry a pana Antonína.
Procházeli jsme hřbitov, navštěvovali hroby rodiny. Ticho mě nepustil ani na krok. Celý pohled upřený nahoru na mě, jako bych mohla kdykoliv zmizet.
Hrob paní Věry i jejího manžela byl rozrytý psími tlapkami, hlavně ta část, kde ležela paní Věra. Táta postavil kříž, máma položila květiny, a já seděla u hrobu v dřepu a držela Ticháčka v náručí. S ušima nahoru koukal smutně na mě, na hrob, a zase olizoval mi tvář.
Netlač na něj, třeba tu ještě chce zůstat. Ať se rozhodne sám, řekl tiše táta.
Nechci ho tu nechat samotného. Za chvíli je podzim, pak zima. Vždyť už není nejmladší, má skoro deset let, odpověděla jsem. Ale věděla jsem, že kdyby chtěl zůstat, uteče nám i těch padesát kilometrů nevadí.
Když jsme odcházeli, Ticho pobíhal mezi hrobem a námi. Teprve když jsme nasedli do auta, stál dlouho u hrobu, pak náhle skočil k nám a sedl si mi na klín.
Ticho, už tě nikdy nikde nenechám samotného, slzela jsem do jeho šedivé srsti.