Bylo mi pět nebo šest let, ještě jsem nechodila do školy, psal se začátek devadesátých let, když se do naší malé vesničky ve středních Čechách přistěhovali dva důchodci babička Bohumila a děda Jaroslav. Koupili si domek přímo naproti našemu byl nízký, s dvěma okny, ale zato s obrovskou zahradou. Babička s dědou už ji kvůli věku neobdělávali, a tak zahrada zůstávala zarostlá a divoká. Každý den chodili na procházky někdy do lesa, jindy zase k řece Sázavě, do městyse vyjížděli jen výjimečně nakoupit potraviny. Žili tiše, nenápadně. K nám příliš nechodili, jen dvakrát týdně se stavili pro mléko tehdy jsme doma drželi velké hospodářství, přesto jsme se doma nikdy neměli nijak zvlášť dobře. Babička Bohumila mi často nenápadně věnovala malé dárky jednou čokoládu, jindy sešit nebo i drobné peníze, dvacet nebo třicet korun. Vlastní děti nikdy neměli.
Žili u nás asi tři roky, když jednoho zimního večera, krátce po tom, co jsme vypnuli televizi a chystali se spát, někdo tiše zaklepal na okno. Stála tam babička Bohumila a tlumeným hlasem řekla Jaroslav zemřel.
Pomohli jsme jí s pohřbem, jak to jen šlo.
Babička Bohumila smrt manžela těžce nesla byla nemocná, přestala vycházet z domu. My ji pak chodili navštěvovat skoro každý den. Vyprávěla, jak s dědou prožili 52 let, jak dlouho dřeli ve fabrice v Kladně, a že když konečně šli do důchodu, rozhodli se darovat byt své neteři a odstěhovat se na venkov, do přírody.
Přišlo jaro. Babička Bohumila si na život v samotě začala pomalu zvykat, a pak mě jednoho dne pozvala k sobě domů a ukázala mi v krabici malého šedého štěňátko. Nikdy jsem psy neměla příliš v lásce, ale při pohledu na tohohle očka mi poskočilo srdce a zamilovala jsem se na první pohled.
Po letech si dodnes živě vzpomínám, jak jsem seděla na linoleu v jejím pokoji, hladila štěně ukazováčkem a babička Bohumila se střídavě dívala na psa a na mě a po dlouhé době se zase usmívala svým bezzubým úsměvem.
My jsme s Jaruškem nikdy neměli psa, ani kočku. A děti jsme taky neměli… Víš, je to těžké, být najednou sama. Tohohle šediváčka jsem dneska našla za trhem u popelnic v Benešově. Neměla jsem srdce ho tam nechat. Podívej, jak je roztomilý.
S očima přilepenýma na štěně jsem málem ani nedýchala.
A co jí? Určitě má hlad! rozplakala jsem se málem.
Ohřála jsem mu mléko, ale neumí pít z misky, musela bych mu dát z lahvičky, ale tu nemám. Koupím zítra, řekla omluvně a skoro šeptem babička Bohumila.
Běžela jsem domů a vytáhla dudlík z úst spící půlroční sestřičky.
Ukázalo se, že štěněti je sotva pár dní. Matně pilo z dudlíku teplé mléko a já se strachovala, aby nám nezemřelo.
Společně jsme s babičkou Bohumilou týden vymýšlely, jaké mu dát jméno. Navrhovala, že kvůli rezavým uším by mohl být Ríša, já horlivě trvala na jménu Klidík, protože pořád jen ležel tiše. Tak se mu přezdívalo Klidík, Klidíček, Klidíku…
Starám se s babičkou Bohumilou o Klidíka celé jaro ohříváme mu mléko, dáváme mu jíst. Když ho bylo možné vypouštět ven, trávili jsme s ním celé odpoledne. Klidík byl slabý a nemocný nejspíš proto, že ho někdo vyhodil sotva se narodil a neměl mámu a její péči. Snažily jsme se, jak to šlo. Po škole jsem hned běžela k babičce Bohumile a hrála si s Klidíkem jako s koťátkem, zatímco ona seděla na gauči, usmívala se a pozorovala nás.
Přes léto Klidík povyrostl, ale zůstal malý maximálně třicet centimetrů v kohoutku. Na ryby jsem chodila jen s ním, doprovázel mě, když jsem šla vyhnat krávy na pastvu, nebo zůstával doma s babičkou Bohumilou. S Klidíkem přišlo do jejího života nové světlo, začala být veselá, starostlivá a i zdravotně se zlepšila. Psíka rozmazlovala vařila mu zvlášť, četla o psech knihy, kartáčovala ho a starala se o něj jako o dítě.
Minul rok, druhý, třetí, pátý. Pořád bydlel Klidík u babičky Bohumily, ale každé ráno dobíhal k našemu prahu, čekal až vyjdu a doprovázel mě na autobus do školy celé tři kilometry pěšky. Když jsem končila, čekal opět u školy a šli jsme domů. Za všech rozbahněných jarních dní i v mrazech byl vždy nablízku. Minulo tak devět let.
Škola v sousední vesnici byla jen devítiletá a abych mohla pokračovat dál, musela jsem odjet do Prahy na střední školu nebo do okresního města Benešova a bydlet tam na internátu. Rodina rozhodla, že půjdu do města.
Ten den, kdy jsem měla ráno odjet autobusem na vlak, dlouho jsem seděla na prahu babičky Bohumily a držela na klíně Klidíka, ronila slzy.
Vezmi si ho s sebou, když nechceš být bez něj, říkala skrz slzy babička Bohumila.
Kam bych s ním šla, Klidík je přece váš. Dávejte na sebe pozor. Mamka k vám bude chodit každý den. A já budu volat, pořád!
Když autobus odjížděl od zastávky, stála jsem u okna, plakala. Klidík s vyplazeným jazykem pobíhal po starém nástupišti a nespouštěl ze mě oči, asi nechápal, proč ho opouštím.
Studium na zemědělské škole mě zcela zaměstnalo. Dny jsem trávila mezi učebnicemi veterinářství a ekonomiky venkova. Žádné zvláštní přátelství jsem nenavazovala, občas jsem si povídala s kamarádkou z dětství z vedlejšího internátu.
Těsně před Vánoci mi zavolala máma, že babičce Bohumile je velmi zle, už týden neleží z postele, vše jídlo museli donést ke kraji její postele, protože Klidík od ní neodchází ani na krok.
Domů jsem odjela o pár dnů dřív, než jsem plánovala. Klidík skutečně seděl na židli vedle babiččiny postele a nepřestával na ni smutně hledět. Jeho oči byly uplakané, žalostně kňučel. Babička jej slabou rukou hladila po hlavě. Oba byli velmi pohublí. Bylo to srdcervoucí stárnoucí, zesláblá stařenka a její psík, poslední a jediná útěcha v jejím osamělém životě.
Když jsem odjížděla po Vánocích zpět do města, bylo mi jasné, že babičku Bohumilu už živou neuvidím. Klidík mě doprovodil jen ke dveřím. Nemohl ji opustit ani na jediný okamžik. Cítila jsem bolest v duši toho malého chlupáče, který teď vykonával úlohu dítěte pečujícího o nemocnou matku.
V únoru babička Bohumila zemřela.
Co má asi šestnáctiletý člověk truchlit nad smrtí staré paní a jejího psa ptal by se asi každý. Ale ne každý pochopí tu prázdnotu, kterou člověk cítí, když ztratí jediného blízkého… a jedinou výměnou je věrný, milující pes, který tě ve všech klíčových chvílích přežije a sám pak bude prožívat tu samou bolest.
Domů jsem se dostala až po zkouškách, na konci května. Kde je Klidík, nikdo nevěděl. Máma vyprávěla, že na pohřbu pobíhal kolem hrobu babičky Bohumily, snažil se do hrobu skočit, ale hrobníci ho odstrkovali lopatami. Z hřbitova ho tehdy donesli k nám domů. Táta mu dokonce postavil boudu, vystlal slámou. Ale u nás Klidík zůstávat nechtěl, stále se vracel do prázdného domu babičky Bohumily. Pak, začátkem května, zmizel. Nedokázal čekat, až se vrátím domů.
Půlku léta jsem chodila po okolních vsích, hledala Klidíka, ptala se lidí, ukazovala fotku. Prošla jsem vše, až po okresní město. Ale nenašla jsem ho. Myslela jsem, že po pohřbu čekal, až se babička vrátí, ale ona už nikdy nepřišla, a on ji šel hledat. To byla moje teorie někde ji teď hledá, sám…
Přišel srpen.
Jednou jsme jeli celá rodina na hřbitov do Nososké rokle, je to padesát kilometrů od naší vesnice nehledala bych tam psa.
Jakmile jsme vystoupili z auta u kapličky, všimla jsem si, jak se mi šílenou rychlostí blíží špinavý, vyhublý psík, s jazykem až na vestě, uši dozadu byl to můj Klidík.
Padla jsem na kolena a propukla v pláč.
Klidík, Klidíčku, proboha, léto celé tě hledám a ty jsi tady!
Klečela jsem na cestičce, a on mi olizoval tvář, stoupl si na zadní, až k mé hlavě, vrtěl ocasem, slzy měl v očích stejně jako já.
Okamžitě jsem vytáhla z auta vše: chleby, karbanátky, koláče. Hltal jednu věc za druhou a celou dobu na mě upřeně, bez mrknutí, zíral.
To je váš pes? zeptala se paní, která právě vycházela z kapličky.
Je to náš Klidík, odpověděla máma se slzami.
Paní povídá: Víte, já tu uklízím, a už od jara jsem si všimla, jak tady pejsánek žije má svůj pelíšek u jednoho hrobu, vůbec ho neopouští. Celou tu hrobku za rok rozhrabal, zahrabávám to lopatou a on to každý den odkryje znovu!
Všichni jsme věděli ano, to je hrob babičky Bohumily.
Šli jsme kolem hřbitova, Klidík mě neopouštěl na krok, běžel vedle a celou dobu na mě hleděl vzhůru.
Celý hrob babičky Bohumily a dědy Jaroslava byl rozrytý Klidíkovými tlapkami, hlavně z té strany, kde odpočívala ona. Táta spravil křížek, máma položila květiny, a já si sedla na bobek, držela Klidíka v náručí. On s nastraženýma ušima střídavě hleděl na mě i na hrob a každou chvilku mi oblízl tvář.
Nech ho, třeba tu bude chtít zůstat. Ať se sám rozhodne, sedl si ke mně táta.
Nechci ho tady nechat. Brzy přijde podzim, pak zima. Už taky zestárl… je mu deset let. Ale chápu, že kdyby tu chtěl zůstat, stejně uteče a těch padesát kilometrů pro něj nehraje roli, odpověděla jsem, i když mi bylo těžko u srdce.
Když jsme odcházeli, Klidík zmateně pobíhal, chvíli se vracel ke hrobu, pak zase za námi. Když jsme nastoupili do auta, stál tam, hleděl na hrob a pak najednou skočil ke mně na klín.
Klidíku, už tě nikdy nikoho nenechám samotného, rozplakala jsem se znovu.