Ahoj! Nedávno jsem se setkal s mladou ženou, kterou jsem poznal před lety. Byla jsem tak nadšená, že jsem se rozhodla vám o ní vyprávět. Její příběh je opravdu poučný.
Leželi jsme s Rebekou v nemocničním pokoji. Já jsem měl nějaký menší problém s kolenem, ona však měla podstoupit závažnou operaci – museli jí amputovat nohu.
Bylo jí teprve 22 let a byla tak zoufalá. Nedokázala si představit, že by žila dál bez jedné nohy.
Její přítel Adam za ní chodil každý den. Jednou jsem zaslechl, jak mu říká, že by se na ni měl vykašlat a najít si jinou holku. Nechtěla mu viset na krku jako kámen.
Slyšel jsem, jak jí odpověděl důrazným: “Ne! To neudělám, vyžeň si to z hlavy!” A taky že ne. Pak ji objal a dlouho ji držel v náručí.
Za soumraku jsem na chvíli odešel z pokoje, a když jsem se vrátil, našel jsem Rebeku stát u otevřeného okna. Potácela se a aha letěla dolů ze sedmého patra nemocnice. Zavolal jsem na ni jménem, a když se otočila, viděl jsem, že pláče. Vytáhl jsem ji nahoru a pomohl jí posadit se na postel.
Pak jsme si ještě hodiny povídali. Řekla mi, že takový život nechce – aby nemohla tančit na své svatbě, a že ji nejspíš vůbec nebude mít. A o dítěti se jí ani nesnilo. Co by to bylo za matku, kdyby nehodlala běhat za nějakou maličkostí. Dělala jsem, co jsem mohla, abych ji uklidnila, ale nezdálo se, že by to bylo příliš úspěšné.
Byla jsem ještě v nemocnici, když jí uřízli nohu – těsně nad kolenem. Pořád si říkala o další a další léky proti bolesti – duše ji bolela víc než rána. Slyšela jsem, jak sténá ze spaní, jak se zmítá v nočních můrách.
Pak mě propustili a už jsem ji nikdy neviděl. Zavolal jsem jí na telefon, ona mi suše odpověděla a já usoudil, že nechce, abych ji obtěžoval. Během několika následujících let jsem na ni často myslel. Doufal jsem, že se uklidnila a že je v pořádku.
A jednoho dne jsem zažila radost, o kterou se nemohu nepodělit. Šla jsem zahradní uličkou a dívala se na roztomilou rodinku – krásné rodiče a dvě malé holčičky. Poznala jsem Rebeku a Adama !
Rozběhla jsem se k ní a objala ji. Povídali jsme si, pochlubila se mi, že jí udělali velmi dobrou protézu. Litovala, že se tehdy tak bála, že si ty hloupé myšlenky pustila k tělu.
Dokončila vzdělání, našla si práci, ale teď byla na mateřské dovolené. Nic z toho se ale nestane, pokud z Adama nevyjde velký paličák – neopustí ji ani na chvíli, přesvědčí ji, že oni dva prožijí své štěstí.
Takže když lamentujeme nad dalším “dramatem”, je dobré si uvědomit, že existují lidé jako Rebecca a její úžasný manžel.
