Už od studentských let jsem věděla, že Adam je playboy našeho kurzu – své kolegyně sundal pouhým pohledem, ale mě si vybral jako svého oficiálního přítele. Nakonec si mě dokonce vzal – a to bez “zvláštního” důvodu, tj. nebyla jsem těhotná.
Protože za našich časů se většina lidí vdávala s dítětem na cestě a dnes si možná lidé vybírají svatbu, až když už je dítě na světě.
Pokud se vůbec berou, ale také, jaký to má smysl – myslela jsem si, že když jsme podepsali, tak jsem opravdu ta jediná, dokud nás smrt nerozdělí. Věřila jsem tomu jako každá dvaadvacetiletá holka, která se vdává z lásky. A ono to dopadlo úplně jinak…
O první manželově nevěře jsem se dozvěděla na svatební cestě.
Trvala vlastně pět dní – když jsme byli na líbánkách, z nichž si pamatuji jen obrovskou bílou péřovou postel v hotelu a černé kachličky v koupelně. Dokonce i vana byla černá a my do ní uprostřed mraků pěny pouštěli pomeranče jako malá sluníčka.
Bylo to velkolepé, zábavné, bláznivé a zamilované. Připadala jsem si jako nejžádanější a nejmilovanější žena, kterou si vybral ten nejkrásnější milenec na světě. Dokud jsme se nevrátili a moje přítelkyně mi neřekla o naší druhé kamarádce , která byla s mým manželem.
Moje líbánky skončily ve spěchu a začala dlouhá manželská hořkost. Nemohla jsem uvěřit, že mě Adam podvedl, ale nebylo možné, abych si nepřipustila, byť jen malinký kousek, že by mě mohl podvést. On prostě zbožňoval krásné ženy a jeho přítelkyně byla opravdová krasavice.
Než jsem se stala jeho přítelem, viděla jsem ho v akci, pak přišla řada na mě – podlehla jsem jeho neodolatelnému kouzlu
Slyšela jsem, že v jeho posteli nejsem jen já, ale chtěla jsem věřit, že to jsou zlomyslné pomluvy. Když jsme se vzali, byla jsem na sebe pyšná, věřila jsem tomu a říkala si: “Odfoukni konkurenci, bravo tobě!” A taky jsem si říkala, že jsem to věděla. A jen o týden později – v jeho posteli jsem zase nebyla jen já.
Adam to popřel a prohlásil, že moje kamarádky jsou blázni.
Podezření mi však zůstalo. Nemohla jsem plně důvěřovat ani jemu, ani svým kamarádkám.
Samozřejmě jsem podlehla jeho žhavým přísahám, že miluje jenom mě, že když má nejkrásnější ženu, k čemu je mu jiná žena atd.
Není to muž, který vám řekne něco jako “když mám doma šťavnatý steak, proč jíst venku suchý hamburger”, ne, on vám srazí všechny hvězdy z nebe, abyste jeho lež vymazala tím nejromantičtějším způsobem. A tak to pokračovalo po mnoho let. Adam zůstal playboyem naší společnosti, i když oficiálně ženatý.
Já jsem se však rozhodla změnit taktiku. Postupně jsem se vzdalovala od svých přítelkyň, které mu “padly do oka”.
Začala jsem se vymlouvat, že mám moc práce, a přestala jsem s nimi chodit. Adam byl také čím dál zaneprázdněnější, jen zřídka jsme si zvali hosty nebo se scházeli. Dokonce jsme se společně rozhodli, že nejdřív uděláme kariéru a pak až dítě. Děti šly na druhou kolej, ale manželovy výlety téměř ne. Koneckonců, kolik dalších krásných žen chodilo po ulicích, jak jsem jim mohla zabránit, aby mu nezkřížily cestu…
Našla jsem si novou společnici – tentokrát ošklivou.
Jako by Bůh vyslyšel mé tajné myšlenky a slitoval se nade mnou a poslal mi novou přítelkyni. Už mi chyběly ženské řeči, když u dveří zazvonila naše nová sousedka. Představila se a požádala o malou laskavost – klíč od elektroměrové desky v bloku.
Ženě bylo asi pětatřicet (mně už jednatřicet), byla poměrně vysoká, měla ostré rysy, krátký sestřih, přehnaně široký úsměv s velkými zuby a ploché svalnaté tělo. Zdálo se, že na ní není nic ženského, ani svůdná křivka, což se mi vlastně líbilo.
Ten večer jsem Adamovi řekla , že máme novou sousedku a že jsem ji pozvala na sobotní odpoledne na kávu. Roztržitě přikyvoval, ale když ji v sobotu uviděl, přiběhl za mnou do kuchyně a zašeptal: “Kde se tu vzala ta ošklivá holka?” “Nevím,” odpověděla jsem. A pokřtil ji “Koněm” kvůli jejímu úsměvu, který odhaloval velké zuby. Pak se spěšně napila kávy a vytratila se z obývacího pokoje s výmluvou, že nás nechá žensky si popovídat. To mi dokonale vyhovovalo a z “Koně” se vyklubala inteligentní, zajímavá a vtipná sousedka, se kterou jsme se rychle spřátelily.
“Koňův” příběh mě zaujal jako první. Moje nová kamarádka se ve skutečnosti jmenovala Emma. Vystudovala fotografii v USA, pracovala a cestovala po světě.
K osmým narozeninám dostala svůj první fotoaparát a od té doby se do fotografování zamilovala.
Teď přijela pracovat do své rodné země, chtěla cítit své kořeny, i když se cítila spíš Američankou. Ve Státech se naučila bulharsky, protože její adoptivní rodiče si mysleli, že by měla znát jazyk a co nejvíce o historii a kultuře svého národa, a tak ji zapsali do bulharské školy.
Už po několika setkáních jsem si nevšimla, jestli je ošklivá, nebo krásná – asi taky znáte lidi s půvabem, u kterých si nepamatujete, jakou mají barvu očí nebo jak dlouhé mají nohy. Když k tomu připočteme inteligentní vystupování, smysl pro humor a smysl pro sebe samu
