Jarmila byla milenka. S manželstvím jí nevyšlo štěstí. Zůstala svobodná až do třiceti, než se konečně rozhodla najít si muže.
O tom, že Pavel je ženatý, nejdřív nevěděla, ale on sám to pak přestal skrývat, když pochopil, že se k němu Jarmila upnula a zamilovala se. Ani jedinou výčitku mu však neřekla. Místo toho se obviňovala sama za ten poměr a za svou slabost. Cítila se méněcenná, že si včas nenašla ženicha, a čas utíkal. A přitom – nebyla špatná partie: ne krasavice, ale roztomilá, trochu při těle, což jí možná přidávalo na věku. Vztah s Pavlem ale nevedl nikam. Zůstat milenkou se Jarmile nechtělo, ale opustit Pavla neuměla. Bála se zůstat sama.
Jednoho dne ji překvapil návštěvou bratranec Karel. Byl v Praze jen na skok služebně. Zastavil se u sestry na pár hodin, dlouho se neviděli. Obědvali v kuchyni, povídali si jako děti o všem možném, o současném životě. Jarmila mu svěřila svůj milostný příběh. Řekla vše po pravdě, trochu se i rozplakala.
Pak ji zavolala sousedka, aby krátce zašla posoudit její nákupy. Jarmila odešla na dvacet minut. Právě v tu chvíli zazvonil u dveří. Karel šel otevřít, myslel, že se Jarmila vrací, dveře přece nebyly zamčené… Na prahu stál Pavel. Bratranec hned poznal, že je to Jarmilin milenec. Pavel znejistěl, když uviděl v jejím bytě statného chlapa v teplákách a tričku, jak dojída chleba se šunkou.
“Je Jarmila doma?” zeptal se Pavel, nic lepšího ho nenapadlo.
“Jarmila je ve vaně,” vymyslel Karel rychle.
“Promiňte, a kdo jste jí?” neopamatoval se Pavel.
“Já jsem její chlap. Svobodný. Prozatím…” Karle se přiblížil a popadl Pavla za límec. “Ty nejsi náhodou ten ženáč, o kterém mi Jarmila vyprávěla? Poslouchej dobře. Pokud tě tu ještě jednou uvidím, shodím tě ze schodů, jasné?”
Pavel se vytrhl z Karova sevření a rychle zmizel po schodech dolů.
Za chvíli se Jarmila vrátila. Karel jí pověděl o návštěvě jejího přítele.
“Co jsi to udělal? Kdo tě o to prosil?” zaplakala Jarmila. “Už se nevrátí.”
Sedla si na pohovku a zakryla si obličej dlaněmi.
“Ne, už se nevrátí, a to je dobře. Přestaň brečet. Mám pro tebe jednoho skvělého chlapa na mysli. Vdovec z naší vesnice. Od smrti ženy se o něho ženské ucházejí, ale zatím všechny odbývá. Prý si chce ještě chvíli užít klid. Takže – až se vrátím ze služebky, zase tu budu a vezmu tě s sebou. Do vesnice. Představím vás.”
“Jak to?” podivila se Jarmila. “Ne, Karlíku, to nejde. Vůbec ho neznám. A přijet jen tak… To by byla ostuda. Ne.”
“Ostudné je spát s cizím mužem, ne se seznámit se svobodným. Nikdo tě k němu do postele netahá. Pojeď, říkám ti, vždyť moje Hana má narozeniny.”
Za pár dní už Jarmila s Karlem seděli na vesnici. Karel s Hanou prostřeli stůl na zahradě u chalupy. Na rodinnou oslavu přišli sousedé, kamarádi i Karlův přítel – vdovec Jirka. Sousedé Jarmilu znali, ale s Jirkou se viděla poprvé.
Po srdečném posezení se Jarmila vrátila do Prahy. V duchu si povšimla, že Jirka byl velmi tichý a skromný. “Asi ještě myslí na ženu. Chudák. Tak citlivých mužů je málo,” pomyslela si Jarmila.
Za týden, o víkendu, někdo zazvonil. Jarmila nikoho nečekala. Otevřela a překvapeně zůstala stát – na prahu byl Jirka s taškou v ruce.
“Dovolte, Jarmilo, jen jsem tudy projížděl. Byl jsem na trhu a v obchodech. Když už jsme se poznali, řekl jsem si, že vás navštívím,” řekl Jirka nesměle, jako by tu větu dlouho připravoval.
Jarmila ho pozvala dál. Její údiv neustával, ale pozvala hosta na čaj, začínajíc tušit, že jeho návštěva není náhoda.
“Tak, všechno jste nakoupil, co jste potřeboval?” zeptala se.
“Ano, nákupy jsou v autě. A tohle je pro vás.” Jirka vytáhl z tašky malou kytici tulipánů a podal ji Jarmile.
Ta kytici přijala a oči jí zazářily. Sedli si v kuchyni k čaji, povídali si o počasí a cenách na trhu. Když dopili, Jirka poděkoval a chystal se odejít. V předsíni pomalu a roztržitě oblékl bundu, obul boty. Pak, už téměř na prahu, se náhle otočil a řekl:
“Když teď odejdu a neřeknu to, neodpustím si to. Jarmilo, celý týden jsem myslel jen na vás. Upřímně. Zůstala jste mi v hlavě. Sotva jsem dočkal víkendu a hned jsem přijel. Adresu jsem si vzal od Karla…”
Jarmila zčervenala a sklopila oči.
“Vždyť se tak málo známe…” odpověděla.
“To nevadí, to je jedno. Hlavně, nejsem vám protivný? A můžeme si tykat? Chápu, že nejsem žádný úlovek. Navíc mám malou dceru, je jí osm. Teď je u babičky.”
Jirka se třásl nervozitou, ruce se mu lehce chvěly.
“Dcera – to je krásné. To je štěstí,” zasnila se Jarmila. “Vždycky jsem si přála mít holčičku.”
Povzbuzen těmi slovy ji Jirka vzal za ruce, přitáhl k sobě a políbil.
Po polibku se na ni podíval. V očích měla slzy.
“Co, jsem ti tak odporný?” zeptal se nejistě.
“Ne, naopak. Ani jsem nečekala… Je to sladké a klidné. A nic nekradu někomu jinému.”
Od té doby se víkend co víkend potkávali. Za dva měsíce se Jarmila s Jirkou vzali a usadili se na vesnici. Jarmila nastoupila do školky. Za rok se jim narodila dcera. A tak v jejich rodině vyrůstaly dvě holčičky – obě milované a vlastní. Lásky i péče měli dostatek pro všechny. A Jirka s Jarmilou jen mládli štěstím, jejich láska časem sílA když jednou večer seděli na lavičce před domem a dívali se, jak si jejich dcery hrají na zahradě, Jarmila se tiše usmála a zašeptala: “Víš, že mám všechno, co jsem kdy chtěla?”.