Byl už večer. Zeť přivezl tchyni domů. Položil dvě její tašky na podlahu v předsíni a šel se podívat na Elišku. Když Eliška spatřila svou matku, pocit zklamání ji doslova zahltil. Takže teď se mám starat o tebe celý zbytek života? Nechceš se později vrátit zpátky do Tvých rodných Severních Čech…?
Nedávno jsem zaslechla příběh staré známé, která byla ke své stárnoucí matce krutá a lhostejná. Naštěstí vše dobře dopadlo: tchyni se ujal její zeť, který ji nechal hospitalizovat v dobré soukromé klinice a vše zaplatil. Tehdy však Eliška neměla ponětí, co se děje dozvěděla se pravdu teprve poté, co byla její matka propuštěna z léčby.
Eliščin manžel přivedl tchyni zpět domů a řekl Elišce: Tvoje maminka už je na tom lépe, koupil jsem jí vše, co potřebuje, ale ještě nějakou dobu potřebuje dohled. Proto tu s námi chvíli zůstane, nevadí ti to, že ne?
Bylo by jistě logičtější, kdyby tuto otázku kladla Eliška svému muži sama vždyť jde o její vlastní maminku. Místo vděku mu však Eliška předvedla podivné divadlo, kterému okolí sotva rozumělo: Mami, právě jsem se přestěhovala do Prahy, teprve si tu buduju vlastní život a ty přijdeš právě teď! A opravdu tu chceš bydlet se mnou pod jednou střechou? A co teď, mám se o tebe starat do smrti, nikdy se už nechceš vrátit zpátky k sobě na vesnici?
Maminka, už pár let v penzi, byla slovy dcery dotčená a v očích měla plno obav; ještě větší šok to ale byl pro Eliščina manžela. Právě teď mu Eliška ukázala svou skutečnou tvář poprvé zahlédl část její povahy, kterou dosud nepoznal.
Tchyně si v slzách začala balit tašku, připravena se vrátit zpátky do svého domku. Eliška ale s prásknutím dveří odešla za kamarádkou, prázdná a rozčarovaná.
Když se pozdě večer vrátila domů, našla v předsíni sbalené kufry a na stole jízdenku na vlak. Zmateně se obrátila na manžela:
Proč, mamka snad ještě neodjela? Nebo jedeš někam ty?
Ne, to jsou tvoje věci a tvoje jízdenka. Myslím, že bychom nějaký čas měli žít odděleně. Toužím po dětech, ale dnes jsem si uvědomil, že pro své děti nechci matku, která by se takto chovala zamysli se, Eliško. Zůstaň na nějaký čas v mámině domě na venkově, tady zatím zůstane ona. Když přijdeš k rozumu, vrať se, sdělil jí pevně svou volbu.
Eliška by nikdy nepomyslela, že její muž nakonec rozhodne právě takto.