Byl to čas, kdy se v Praze odehrávaly podivuhodné události, o nichž se dnes jen šeptem zmiňujeme. Pamatuji si, jak mi tehdejší telefon zachytil mužský hlas, prosící o souhlas:
Paní, souhlasíte? ozval se ozývající se hlas ve sluchátku.
Dobře, zkusme to, odpověděla jsem s mírným úšklebkem.
Měla jsem dvacet let, studovala jsem na Vysoké škole technické a hledala jsem přivýdělek. Jednoho dne jsem zahlédla inzerát v Právo lidu Slepý učitel historie hledá pomocnici. S úzkostí v srdci jsem mu okamžitě zavolala.
Následující den jsem stála před jeho dveřmi v malém bytě v Karlíně. Nejistě jsem zaklepala. Dveře se otevřely a přede mnou stál muž v šatech, který se zdál být v polospánku.
Vstupte, slečno. Jak se jmenujete? zeptal se slepý, ale s úsměvem.
Vlasta, stydlivě odpověděla jsem.
Jmenuji se Milan Bohdan, ozval se on.
Miluji vaše vůně, Vlásko. Jsou omamné. Vyučuji historii na Univerzitě Karlově a potřebuji, aby jste mi večer předčítala poznámky. Já je pak budu pamatovat.
Souhlasím, pane profesore, řekla jsem a přikývla.
Jeho byt byl čistý a upravený, bez zbytečných věcí. Milan byl ve čtyřiceti letech, přitažlivý, pečlivý a nesmírně půvabný.
Pojďme na to, Milane, řekla jsem, už netrpělivá po celou řadu.
Září, únor, květen roky se střídaly a přišly i studentské prázdniny. Milan mě propustil až do příštího září. Vyrazila jsem na moře v Máchově jezeře a během týdne jsem na něj zapomněla. Seznámila jsem se s mladým mužem, rozhodla se provdat a svatební den byl určen.
Na konci srpna mě ale Milan zavolal:
Vlásko, přijď zítra.
Nemohu, vdávám se, připravuji se na svatbu, odpověděla jsem radostně.
Vdáváte se? Tak rychle? Myslím, že jste příliš spěchat, zazněl v hlasu zklamání, Prosím, přijďte.
Dobře, přijdu, nevřele jsem souhlasila.
Následující den, když byl srpen už v závěru, Milan mě přivítal v chodbě:
Ochutnejte ty úžasné vůně, Vlásko.
Můj snouben také ty vůně zbožňuje, poznamenala jsem poletile.
Pojďme pracovat ještě jeden rok. Bez vás nebudu dál, prosil ho Milan tichým, téměř žalostivým tónem.
Tak pojďme na to, odpověděla jsem rozhodně.
Čím více jsem s ním trávila času, tím méně jsem chtěla vstoupit do manželství s vyvoleným. Brzy jsem odebrala žádost z matriky a snoubence jsem propustila. Vždyť nevěsta není manželka, může se i zase rozejít
Postupně jsme přecházeli na ty. Když jsem mu četla poznámky, držel mě jemně za ruku. Milan zavíral neviditelné oči a nasával vůni mého parfému, který mě opojil. Bylo nám s ním pohodlně a útulně.
Jednou jsem přišla z mrazivé zimy, zamrzlá a toužila po horkém čaji. Milan mě posadil do svého křesla, přikryl mé nohy dekou:
Počkej, Vlásko, hned se vrátím.
Šel do kuchyně, pohrával se s věcmi a vrátil se s podnoskem. Opatrně položil na stole kousky pomeranče a sklenku s koňakem:
Vypij, Vlásko, hned se zahřeješ.
Pomalu jsem koňak popíjela a dívala se na Milana. Cítila jsem potřebu ho obejmout, uškřítit ho, ztěžkoti ho. Když dopila, přistoupil blíž, vášnivě mě políbil a objal:
Zůstávej se mnou. Dám ti celý svět.
Nesměju se, Milane. Jsi tak něžný! Závratí mi roztáčí hlavu, odpověděla jsem, a pocítila jsem klid a teplo v jeho přítomnosti.
Milan šepotal prsty:
Slepý všechno slyší, hluchý všechno vidí.
Ráno dorazila jeho matka, paní Bohdana, která každé ráno přinášela jídlo a uklízela. Když mě spatřila v posteli, neprojevila žádné překvapení.
Dobré ráno, maminko. S Vláskou ještě lenošíme, radostně oznámil Milan.
Nic nevadí, ležte. Připravím vám snídani, usmála se a spěšně zamířila do kuchyně.
Milo, v noci jsem stoupala k nebi. Je to možné? zeptala jsem se.
Vlásko, bojím se, že si na tebe zvyknu. Vím, že nejsi moje. To je smutné, milá, zamyslel se Milan.
Snídaně je připravená, děti! zakřičela z kuchyně matka.
Pili jsme kávu, jedli sendviče a smáli se.
Díky, maminko. Dnes mám přednášku, půjdu se připravit. Vlásko, čekám na tebe, odešel Milan do svého křesla.
Matka, po zavření dveří, tiše mi šeptala:
Vlásko, můj syn se do tebe opravdu zamiloval. Vnesla jsi do jeho života ráj, a nechci, aby mu později přišel peklo. Jak se říká, slepého do vůdců neberou. Prosím, neublíž mu duši. Máš svůj život, se světlem. Každému slepému se zdá, že jednou pozná pravdu. Můj syn je opuštěný. Nedvojuj mé bolesti. Nepřicházej už, Vlásko. Já vymyslím, jak ho uklidnit.
Stála jsem v rozpačitém zmatení. Věděla jsem, že Milan je jen dočasný únik, že s ním nemohu budovat život. Přesto jsem nebyla připravena jej tak náhle zradit; už jsem do něj spolkla srdce.
Tak jsem začala navštěvovat Milana, když jeho matka nebyla doma. Nechtěla jsem se s ní setkávat a cítila jsem vinu, když jsem se na ni dívala.
Uplynul rok. Naše láska s Milanem sílila, stala se neodmyslitelnou. Slepecký muž mi daroval světlo. Všiml jsem se, že všem známým říkám, že se vdávám za slepého. Jednoho dne, když jsem přišla k němu, řekl:
Vlásko, už se nebudeme vidět. Osvobozuji tě. Odešli.
Srdce mi prasklo. Láska se rozpadla na kousky. Slzy, výkřiky, zmatek. Myslela jsem, že to nezvládnu. Milan o tom nic neslyšel, nic neviděl.
Dvakrát jsem se provdala. Byla to vášeň, láska, utrpení. Žádný muž se už nikdy nedočkal takového osudu jako Milan
