Budu tě milovat navždy.
Jitka se sotva doplazila domů, podpírajíc se o zdi v paneláku. Hlava se jí točila tak, že viděla jen tmavé skvrny. Horečně hrabala v kabelce a hledala klíče, přitom se v duchu proklínala za to, jak propadla panice u doktorky. Ale kdo by nepanikařil?
Doktorka Novotná opatrně položila snímky z magnetické rezonance na stůl a mluvila klidně, skoro monotónně: Slečno Jitko, je to vážné. Máte aneurysma. Céva je ztenčená jako pavučinka. Představte si nafouknutý balónek, který může kdykoliv prasknout. Každý stres, každý tlak Musíte na operaci co nejdřív. Čekat na pojišťovnu je loterie. Nikdo neví, jestli na to budete mít ještě čas.
A kdyby to šlo soukromě? zamumlala Jitka, div jí popruh od kabelky nepraskl v dlaních.
Doktorka řekla sumu. Znělo to jako rozsudek. Takové peníze neměla Jitka ani omylem. Po smrti mámy bída, dluhy, mizerný plat knihovnice Měla by možná prodat ledvinu, ale ani to by nestačilo.
Počkejte na zavolání kvůli pojištění, řekla tiše doktorka Novotná. A hlavně snažte se zůstat v klidu.
Jak v klidu?!, chtělo se Jitce vykřiknout. Ale jen přikývla a odešla, s koleny roztřesenými.
Teď, opřená u dveří v bytě po strýci Frantovi, se snažila popadnout dech. Ten byt byl její dědictví. Strýc Franta, věčný samotář a podivín, bratr jejího táty, jí po své tiché smrti zanechal tenhle třípokojový panelák, přeplněný krámama. Pro někoho poklad antikvit, pro ni další starost.
Musím to všechno projít, běželo jí hlavou, když bloudila mezi haldami věcí. Něco prodat Třeba ten starý příborník, komodu Dost bych za to utržila, aspoň na zálohu do nemocnice.
Představa, že by jen seďela a čekala, kdy ten balónek v hlavě praskne, ji dohnala k šílenství. Potřebovala něco dělat. Cokoliv. Hlavně na to nemyslet.
Začala u pracovního stolu v obýváku těžký dub, plné zásuvky papírů. Odhodila tašku na odpadky a pustila se do toho. Účty z devadesátek? Do pytle. Zastaralé faktury? Do pytle. Technické průkazy od žehliček a vysavačů, co už dávno leží na skládce? Všechno do pytle.
Fungovala skoro automaticky, jen ať je pohyb. Bolest v hlavě lehce povolila. Úplně dole pod vrstvou zažloutlých Rudých práv nahmatala v zásuvce cosi tvrdého. Vytáhla starou kartónovou složku s odřenými rohy a vybledlými tkanicemi.
Zvědavost přehlušila únavu. Složku rozvázala. Ve vnitřku byly v úhledné hromádce poskládané dopisy. Ne v obálkách, jen listy popsaného papíru. Písmo rovné, mužské, povědomé strýcovo.
Vzala do ruky ten první shora.
Drahá Liduško,
už jsou to tři měsíce, co jsi odjela. Nemůžu si zvyknout. Byl jsem dnes v ústavu, všechno mi tě připomínalo. Prázdnota. Byl jsem hrdý pitomeček, neměl jsem tě nechat odejít kvůli té hloupé hádce. Nevím, kde jsi. Tvá sousedka mi jen řekla, že jste odjeli, víc nic. Píšu do prázdna, ale nemůžu přestat. Je to jediné, co mě drží při životě.
Tvůj Franta.
Jitka ztuhla. Strýc Franta jí vždycky připadal jako suchar, ten, co je mimo svět. A najednou tolik bolesti, tolik něhy se tu skrývalo. Vzala další dopis. A ještě jeden. Všechny měly jedno datum rok 1972. Vždy znovu stejný příběh: setkání, láska, zlá hádka kvůli hlouposti (on nechtěl jít požádat rodiče o ruku, bál se zodpovědnosti), Lída s rodinou odjela pryč. Neměl adresu, psal dopisy, co neměl kam poslat. Přísahal v nich věčnou lásku.
Lído, budu tě hledat. A když tě nenajdu, budu tě milovat jen a jen tebe. Celý život.
A zřejmě dodržel. Starý mládenec, tichý konec.
Slzy jí samy tekly po tvářích. Tak moc ho najednou litovala. A s tím soucitem přišla praštěná, neodbytná myšlenka co když? Co když ještě žije? Najít ji. Říct jí, že byla milovaná, že na ni nikdo nezapomněl.
Najednou měla jasno, konkrétní cíl, něco, co překřičelo vlastní strach. Druhá šance napravit, co bylo ztraceno.
Mozek se rozeběhl. Nebyla adresa, skoro ani příjmení. Hledala v dopisech záchytný bod. Jeden řádek: Vzpomínáš, jak jsme se procházeli v parku u Domu pionýrů? Smála ses vždy těm kamenným lvům před tvým vchodem na Leninově.
Leninova ulice… Dům pionýrů Jitka vytáhla rozvrzaný smartphone a hledala obrázky starých domů. Nalezla pár baráků pocházejících z poválečných let, se zdivem, které připomínalo lvy. Málo. Potřebovala jméno.
Začala pátrat i po bytě. Nakonec v noci v ložnici v nočním stolku našla fotoalbum v kožených deskách. Mladý Franta, světlé vlasy, otevřená tvář. A na vícero fotkách ona slečna s dvěma tmavými copy a jiskrnýma očima. Na zadní straně skupinové fotky bylo inkoustem: Skupina F2, ČVUT, 1971. Lída Hl., Franta, Jirka.
Lída Hl. Jen iniciála. Ale lepší než nic.
Následovalo digitální pátrání. Hledala ve starých seznamech, na fórech, ve školních i síťových archivech. Zadala Lydie, H tipovala, že příjmení. Rok narození 19501952. Praha. Pátrala i po rodném příjmení.
A hele, štěstí! Na pražském diskusním fóru ve vlákně o absolventech ČVUT našla: Moje máma, Lydie Hlaváčová, rozená Holubová, ukončila večerní studium v 1973…
Holubová. Lydie Holubová. ČVUT. Všechno hrálo. Po sňatku Hlaváčová.
Jitka si vygooglila Lydie Hlaváčová a bingo: malá zmínka v místních novinách k MDŽ včetně fotky. Blahopřáli jí jako zasloužilé pracovnici. Šedivé vlasy, přísné, ale hodné oči. Jitka porovnala se snímkem z alba. Věkem změněné rysy, ale pohled stejný jasný, upřímný.
V kratší poznámce stálo, že Lydie bydlí v obci Slušovice a vede tamní spolek důchodců.
Jitce začalo srdce bušit jak splašené. Teď už jen adresa! Zavolala na obecní úřad, vydávala se za sociální pracovnici, co nese ocenění, a snadno získala ulici i číslo domu.
Vrhla do tašky složku s dopisy, láhev vody a vyrazila na autobus. Cesta byla nekonečná. Hlavou se jí honily všechny scénáře. Co když ji vyžene? Co když ji má za podvodnici?
Slušovice ji uvítaly tichým jarem a rozkvetlými jabloněmi. Dům zelený, předzahrádka s růžemi. Jitka zhluboka vydechla, cítila, jak se jí třesou kolena, a stiskla zvonek.
Dveře otevřela Lydie Hlaváčová. Ve skutečnosti působila starší a křehčí než na fotce.
Ano? její hlas byl klidný, současně však napjatý.
Dobrý den, paní Hlaváčová? Jitce selhával hlas.
Ano. Kdo jste vy?
Já jsem Jitka. Neteř Františka Vávry…
Reakce byla okamžitá. Ruka sevřela kliku tak silně, že zbělaly klouby. Na tváři se mihem objevil výraz bolesti i šoku.
Františka? zašeptala sotva slyšitelně Jakého Františka?
Františka Vávry. Zemřel… před měsícem.
Lydie pomalu ucouvla a gestem pozvala Jitku dovnitř. Vešly do útulného obýváku. Sedla si do křesla, ruka jí nervózně vibrovala.
Zemřel upírala pohled do dáli. Tak já pořád koukala do novin, četla parte jestli je ještě naživu.
Můj Franta. Ta dvě slova Jitku bodla do srdce.
Paní Hlaváčová, on… on na vás nikdy nezapomněl.
Žena na ni pohlédla spíš útočně než důvěřivě.
Odkud to vy víte?
Našla jsem tohle, vytáhla Jitka složku a podala jí Psaní, co vám psal. Roky. Všechna byla schovaná v jeho stole.
Lydie vzala složku jak křehké sklo. Prsty třásly, když rozvazovala tkanice. Brala jedno psaní za druhým a četla. Beze slova, pouze občas jí stekla slza po tváři.
Hloupý kluk… proč? Proč si takhle ubližoval?
On vás miloval, špitla Jitka. Nikdy se neoženil.
Vím, pohlédla jí do očí přes závoj slz. Před patnácti roky jsem náhodou potkala spolužačku, řekla mi, že Franta je sám, žije samotářsky. Nenašla jsem odvahu se ozvat bylo mi to trapné. Bála jsem se.
Trapné?
Utekla jsem tehdy protože jsem si myslela, že o mě nestojí. A já zarazila se a křečovitě tiskla list papíru já byla tehdy těhotná, Jitko.
Jitka zbledla ještě víc.
Cože? špitla.
Ano. Druhý měsíc, a nevěděla jsem, jak mu to říct. Po té hádce jsem si byla jistá, že by mě jen vystrašil, utekl by. Tak jsem raději utekla sama. S rodiči. Porodila jsem syna.
V pokoji padlo ticho.
Franta má syna? dostala ze sebe Jitka.
Lydie přikývla a zadívala se z okna.
Alexandr z něj vyrostl hodný člověk. Já se pak vdala můj muž, Pavel, věděl všechno. Přijal mě i syna. Dal mu své jméno, miloval ho jako vlastního. Ale Franta Franta byl pořád tady, položila ruku na srdce. Nezapomněla jsem nikdy. A Saša od malička věděl, kdo je jeho biologický otec.
Jitka se měla co snažit, aby to všechno pobrala. Má bratrance. Pravého.
Kde je Alexandr teď?
Je chirurg, Lydie se najednou rozzářila hrdostí. Má kliniku v Praze. Mediklinik, možná jsi slyšela? Je to specialista na cévní operace
Odmlčela se a zaměřila pohled na Jitku.
Dítě moje, ty bledneš, jsi nemocná?
To prosté, starostlivé dítě moje bylo tak hřejivé, že se Jitce úplně podlomily nervy. Chtěla to všechno skrýt, ale rozbrečela se a spustila: o závratích, diagnóze, částce v korunách, o beznaději, čekání na schválení.
Lydie poslouchala, mlčela, tvář jí tvrdla. Když Jitka domluvila a otřela si slzy, postarší paní vstala, přešla k telefonu a rychle vytočila číslo.
Sašo? Okamžitě přijeď. Ne, mi je dobře. Ale něco neuvěřitelného se stalo. Musíš přijet. Musíš poznat svou sestru.
Seznámili se za hodinu a půl. Otevřel štíhlý muž kolem pětačtyřiceti, v nenápadném ale kvalitním obleku, tvář nesla známky přísných, vážných rysů jako měl Franta na fotce. Stejné šedé oči, světle hnědé vlasy s prvními šedinami.
Mami, co se děje? jeho hlas byl klidný, ale v očích znepokojení. Podíval se na Jitku.
Sašo, tohle je Jitka, Lydie sebrala síly a zpříma řekla: Dítě tvého otcového strýce. Vaše krev.
Alexandr zůstal stát ve dveřích, pohledem zkoumal Jitku i složku na stole, matku.
Táta byl František Vávra? pronesl pomalu.
Ano, potvrdila Jitka. Mám jeho fotky.
Podala mu mobil s fotkami z alba. Alexandr tiše listoval, dlouho. Výraz měl kamenný, ale Jitka si všimla napnuté čelisti.
Nikdy se neoženil? skoro neslyšně.
Ne, šeptla Jitka.
Pohlédl na ni ostře a zkoumavě.
Mami říkala, že jsi nemocná.
Jitka přikývla, v krku uzel. Lydie rychle převyprávěla diagnózu.
Máš snímky? Nálezy? zeptal se Alexandr už profesionálně.
Jitka mlčky vytáhla z kabelky lékařskou složku. Prohlížel všechno pečlivě. Nakonec papíry položil.
Operace musí být hned jinak je to smrtelné riziko. Opravdu.
Já vím ale nemám
Zítra ráno v devět v mé klinice, přerušil ji. Napíšu ti adresu. Všechna potřebná vyšetření uděláme hned, za dva dny tě budu operovat.
Ale já nemám na to peníze začala Jitka.
Alexandr na ni pohlédl, a v očích měl najednou jemnost, skoro otcovskou.
Jitko, poslouchej mě dobře. Já mám vše kliniku, peníze. Ty jsi má rodina. Pro rodinu u mě neexistuje slovo platba. Jasné?
Jitka nemohla nic říct, jen opakovaně přikyvovala, slzy jí tekly proudem. Už to nebyla pouhá šťastná náhoda. Byla to záchrana, přinesená minulostí, láskou, co vydržela půl století.
Lydie ji objala. Pevně, mateřsky, skoro ochranitelsky.
Neboj, holčičko, teď už bude všechno v pořádku. Pak mrkla na syna: Sašo, Jitka bude u nás první dny po nemocnici, pohlídám ji.
Jasně, mami, usmál se Alexandr, v tom úsměvu byla taková úleva a radost, že Jitka pochopila od teď k nim patří.
A když ty dva pozorovala přísného bratra a babičku, co přišla o stoletou bolest Jitka pocítila, jak z ní padá úzkost. A tohle nové, vzácné teplo, ta rodinná síla, jí naprostě vklouzla pod kůži. Už není sama. Má celý život před sebou.