Jsem velmi aktivní žena. I když je mi 65 let, dokážu navštěvovat různá místa a potkávat velmi zajímavé lidi. Na své mládí vzpomínám s radostí i smutkem. Tenkrát se dalo jet na dovolenou, kamkoli člověk chtěl! Mohli jste jet k moři. Mohli jste jet kempovat s přáteli a kolegy. Mohli jste se vydat na plavbu po řece. A to všechno jste mohli dělat za málo peněz.
To vše je však dnes již minulostí.
Vždycky jsem se velmi rád setkával s lidmi. Potkával jsem lidi na pláži, v divadle. S mnoha svými známými jsem se přátelil ještě mnoho let.
A jednoho dne jsem potkal ženu jménem Sára. Bydleli jsme spolu na dovolené ve stejném penzionu. Rozešli jsme se jako přátelé. Uplynulo několik let. Občas jsme si psali dopisy a pozdravy na dovolené. Jednoho dne jsem dostal telegram. Nebyl podepsaný. Stálo v něm jen: “Ve tři hodiny ráno přijede vlak. Počkejte na mě na nádraží!”.
Nechápal jsem, kdo nám mohl poslat takový telegram. Samozřejmě jsme s manželem nikam nejeli. Ale ve čtyři hodiny ráno někdo zazvonil u našich dveří. Otevřela jsem dveře a znehybněla údivem. Na prahu stála Sára , dvě dospívající dívky, babička a nějaký muž. Měli obrovskou hromadu věcí. S manželem jsme byli otupělí úžasem. Pak jsme ale nezvané hosty vpustili do bytu. A Sára se mě zeptala:
– “Proč jste neodjeli kvůli nám ? Vždyť jsem ti poslala telegram! A vůbec, taxík stojí peníze!
– Promiň, ale nevěděla jsem, kdo ho poslal!
– No, měl jsem vaši adresu. Tady jsem.
– Ale myslel jsem, že si budeme jen psát dopisy, nic víc!
Pak mi Sára řekla, že jedna z dívek letos dokončila školu a rozhodla se jít na univerzitu. Zbytek rodiny ji přijel podpořit.
– Budeme bydlet u tebe! Nemáme peníze na nájem! A vy bydlíte blízko centra !
Byla jsem v šoku. Vždyť nejsme ani příbuzní. Proč bychom je měli nechat bydlet u nás? Museli jsme je krmit třikrát denně. Přinesli nějaké jídlo, ale sami nic neuvařili. Musela jsem je všechny obsloužit.
Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem po třech dnech požádala Sáru a její příbuzné, aby se odstěhovali. Bylo mi jedno kam. Vypukl hrozný skandál. Sára začala rozbíjet nádobí a hystericky křičet.
Byla jsem z jejího chování v šoku. Pak odešli. Podařilo se jim ukrást můj župan, několik ručníků a nějakým zázrakem mi ukradli i velký hrnec se zelím. Nevím, jak se jim ho podařilo vzít . Ale hrnec se prostě vypařil!
A tak naše přátelství skončilo. Díky bohu! Už jsem o ní nikdy neslyšela ani ji neviděla. Teď jsem při setkání s jinými lidmi mnohem opatrnější.
