Jsem velmi aktivní žena. I když je mi 65 let, dokážu navštěvovat různá místa a potkávat velmi zajímavé lidi. S radostí i smutkem vzpomínám na časy svého mládí. Tenkrát se dalo jet na dovolenou, kamkoli člověk chtěl! Mohli jste jet k moři. Mohli jste jet kempovat s přáteli a kolegy. Mohli jste se vydat na plavbu po řece. A to všechno jste mohli dělat za velmi málo peněz.
To vše je dnes bohužel minulostí. Vždycky jsem se velmi rád setkával s různými lidmi. Potkával jsem lidi na pláži, dokonce i v divadle. S mnoha známými jsem se přátelil ještě mnoho let.
A jednoho dne jsem potkal ženu jménem Sára. Bydleli jsme spolu na dovolené ve stejném penzionu. Rozešli jsme se jako přátelé. Uplynulo několik let. Občas jsme si psali dopisy.
Jednoho dne jsem dostal telegram. Nebyl podepsaný. Stálo v něm jen: “Ve tři hodiny ráno přijede vlak. Sejdeme se!”.
Nechápal jsem, kdo nám mohl poslat takový telegram. Samozřejmě jsme s manželem nikam nejeli. Ale ve čtyři hodiny ráno někdo zazvonil u našich dveří. Otevřela jsem dveře a oněměla úžasem. Na prahu stála Sára, dvě dospívající dívky, babička a nějaký muž. Měli obrovskou hromadu věcí. S manželem jsme byli ohromeni. Pak jsme ale nezvané hosty vpustili do bytu. A Sára se mě zeptala:
– “Proč jste se s námi nesetkali? Vždyť jsem ti poslala telegram! A vůbec, stojí to peníze!
– Omlouváme se, ale nevěděli jsme, kdo ho poslal!
– Vždyť jsi mi dal svou adresu. Tady jsem.
– Ale já myslel, že si budeme psát dopisy, to je všechno!
Pak mi Sára řekla, že jedna z dívek letos dokončila školu a rozhodla se jít na univerzitu. Zbytek rodiny ji přijel podpořit.
– Budeme bydlet u vás! Nemáme peníze na to, abychom si pronajali byt nebo hotel!
Byla jsem v šoku. Vždyť nejsme ani příbuzní. Proč bychom je měli nechat bydlet u nás? Museli jsme naše hosty krmit třikrát denně. Přinesli si nějaké jídlo, ale sami si nic neuvařili. Prostě jedli to naše. A já jsem je musela všechny obsloužit.
Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem po třech dnech požádala Sáru a její příbuzné, aby se odstěhovali. Bylo mi jedno kam.
Vypukla hádka. Sára začala rozbíjet nádobí a hystericky křičet.
Byla jsem z jejího chování v šoku. Pak se Sára a její rodina začali balit. Dokonce se jim podařilo ukrást mi župan, nějaké ručníky a nějakým zázrakem mi ukradli i velký hrnec. Nevím, jak se jim ho podařilo odnést. Ale ten hrnec se prostě vypařil!
A tak moje přátelství skončilo. Díky bohu! Už jsem o ní nikdy neslyšela ani ji neviděla. Jak můžete být tak drzí!!!
Teď už jsem při seznamování s novými lidmi mnohem opatrnější.
