Jsem ženatý už deset let. Žiji s manželem ve dvoupokojovém bytě. Splácíme půjčku. Zatím nemáme odvahu mít děti. Chceme se nejprve postavit na vlastní nohy. Mám bratra. Ten je také ženatý. Žijí v jednopokojovém bytě. Bratr pracuje na dva plné úvazky a k tomu si ještě přivydělává. Jeho žena nepracuje. Jen rodí rychlostí kulometu. Mají už tři děti, ona čeká čtvrté a plánuje páté.
Kromě dětí mají nahromaděné i půjčky na různé domácí spotřebiče. S manželem jim často pomáháme. Někdy penězi, jindy jídlem. Někdy má manželka mého bratra tu drzost něco požadovat, místo aby o to požádala.
Pak ji musíme přivést na zem a odmítnout. Ona i můj bratr se samozřejmě urazí, ale za pár týdnů přijdou s další žádostí.
-Protože vy a váš manžel nemáte děti a my budeme mít brzy čtyři, musíte nám dát svůj byt,˝ řekla nedávno.
– Kam půjdeme ? Do vašeho jednopokojového bytu?” zeptala jsem se, zmatená takovým nesmyslem.
– Ne, my tam pustíme nájemníky. A vy budete byt pronajímat,” řekla přesvědčeně. A dodala:
-Kdy se z bytu odstěhujete?
-Víte co, jděte do psychiatrické léčebny. Vypadněte z mého bytu.
– Pak se toho dítěte zbavím. a ty budeš ten, kdo za to může- řekla a odešla z mého domu.
A to se také stalo. Ještě téhož dne. Tajně. Ve třetím měsíci těhotenství.
A ve dvě hodiny ráno se objevil můj bratr a zaútočil na mě obviněními. Můj manžel ho okamžitě uklidnil a zeptal se, co se stalo. Řekla jsem mu to. Manžel několikrát ponořil bratrovu hlavu do studené vody, aby ho zchladil, a vystrčil ho z bytu. Od té doby jsem bratra neměla.