Před půl rokem se v naší rodině stala velká tragédie: zemřel můj tatínek.
Po nějaké době od pohřbu nás navštívil tatínkův bratr, strýc Miroslav. Přicházel k nám opravdu jen velmi zřídka. S tatínkem měl jen minimální kontakt. Nikdy se pohádat nedokázali, ale ani si nerozuměli. Jejich vztah byl vždycky chladný a odměřený, každý z nich žil svůj vlastní život.
Jaká byla cesta, strýčku? zeptala jsem se. A proč mi tykáš? Protože jsem tvým oblíbeným strýčkem! odpověděl strýc Miroslav s hraným úsměvem, jako by to byla pravda.
Strýc nepředem nevolal ani nepsal, že přijde. Nebyli jsme na jeho příjezd připraveni. Od pohřbu jsme spolu vůbec nemluvili, ani jediný telefonát. A najednou se objevil.
Když jsme se posadili u čaje, zeptal se: Tak jak si rozdělíme dědictví? Mezi nás tři, ne? Nebude někdo další? Jaké dědictví? divila se máma, když se dokázala vzpamatovat.
Skutečně existovalo dědictví. Měli jsme pěkný byt, velký dům na venkově a dvě auta. Máma mi navrhovala, abychom dům prodali a koupili mi byt v Praze, kde studuji. Ale nechtěli jsme na nic spěchat; rozhodli jsme se, že zatím nic neprodáme.
Jaké dědictví? No přece majetek, který mi bratr zanechal! řekl strýc. Víš přece, že kdyby tu nebyla Marta a já, tak bys dědictví dostala. Takže nemáte nárok na nic! Ale jsem přece jeho bratr! Mám nárok na dědictví! Nemáš! Zákon je na naší straně! A co když to není spravedlivé?
Strýc Miroslav byl moc chytrý. Dobře věděl, že podle zákona nemá na nic právo, tak začal hrát na naše svědomí. Jenže my jsme v jeho slovech a jednání neviděli žádnou logiku. Táta a strýc spolu nikdy nebyli přátelé, takže vůbec neměl nárok na tátův majetek.
Když táta začal být nemocný, hned nám řekl, že všechno jednou přejde na mě a mamku. Neměl v úmyslu s kýmkoli majetek dělit.
A s čistým svědomím, Miroslave, nepočítal ani s tebou! A ty to moc dobře víš! Nikdy jste si nebyli blízcí! Přesně tak! Je to jako nějaký špatný film. Člověk se ožení, manželka mu vezme vše. A rodiče, sourozenci, neteře a synovci nedostanou nic!
Strýc Miroslav začal tlačit na naši vinu. Nutil nás, abychom rozdělili majetek mezi tři. Na shledanou! O tom už s vámi mluvit nebudeme! řekla máma.
Když strýc odešel, zamkli jsme s mamkou celý dům a vrátili jsme se do našeho bytu v Praze. Dobře jsme znali tátova bratra a tušili jsme, že nás jen tak nenechá na pokoji. Šlo totiž o hodně spoustu peněz: třetinu luxusního domu, třetinu krásného bytu v centru Prahy a třetinu dvou aut. Hodně slušná částka, v českých korunách skoro několik milionů.
Strýc Miroslav nás dal k soudu. Doufá, že vyhraje. Ale zákon je na naší straně. Co si myslí, že získá?