Dveře zrady
Po třech měsících na šichtě se Jakub Novák, unavený, ale s pocitem splněného povinnosti, vracel domů do svého rodného Ostravy. Den byl zatažený, ale v Jakubově duši svítilo slunce: v ruce svíral výplatu a představoval si, jak překvapí svou ženu – urostlou a temperamentní Daniku. Nedávno si pořídili dvoupokojový panelák na okraji města. Vlastníma rukama srovnal zdi, natáhl stropy, položil dlažbu a zapojil veškerou techniku. Zbývalo jen jediné – zařídit byt podle jejích představ:
„Kubíku, nebudu snášet šlendrián! Chci, abychom měli lepší bydlení než Zuzka s Honzou! Všechno musí být prvotřídní!“
Kýval, souhlasil, odjel na směnu a dřel do úmoru, jen aby na něj Danika byla hrdá. V kontejneru na mrazivé vrtné plošině mu bylo úzko – žádné teplo, žádná známá tvář, žádná vůně kávy ráno. Jen její hlas v telefonu, častěji rozmrzelý a náročný.
Na nádraží se zastavil u květinového stánku. Prohlížel růže, vybíral ty nejčerstvější. Vzal obrovský rudý kyt a nasedl do taxíku. Za patnáct minut už stál před panelákem, srdce mu bušilo. Vyběhl do čtvrtého patra lehce – radost mu rozpínala hruď. Chtěl vsunout klíč, ale rozmyslel si to. Usmál se a zazvonil.
Ticho. Už sahal po klíčích, když se dveře prudce otevřely. Na prahu stál cizí muž v jeho županu. Vysoký, ramenatý, s holým hrudníkem a drzým pohledem.
„Kdo jsi ty? Zabloudil jsi, strejdo?“ zavrčel chlápek.
Svět se kolem Jakuba rozkmital. Ztuhl. Ruka s květinami klesla.
„Vypadá to, že nejen dveřmi jsem se spletl…“
Dveře se prudce zabouchly. Stál jako přimrazený. Srdce mu tlouklo ve spáncích, ruce se mu třásly. Před očima měl tapety, které lepil do noci, dlažbu, kterou leštil do záře, kuchyni, na niž si vzal půjčku… A teď – cizí chlap v jeho domě.
Kytice dopadla do nejbližšího koše. Jakub zavolal taxík a zamířil za svým nejlepším kamarádem – k Mirkovi. Cestou zajel do Billa, koupil vodku, sledě, okurky. Mirek byl nadšený – dávno se neviděli.
„Tak to je teda něco! Tak – na shledanou!“
Po druhé sklence Jakub nevydržel a vylil všechno ven. Mirek, vznětlivý napůl Rom, vyskočil:
„Cože?! V tvým bytě?! Já mu… já mu…!“ udeřil pěstí do stolu.
Jakub ho chytil za rameno:
„Mirku, nevybuchuj. Ale… pomstíme se?“
„Pomstíme. Rozhodně!“
Pod vlivem alkoholu oba muži zavolali taxík a vyrazili směrem k Jakubovu bytu. Plány pomsty byly mlhavé. V hlavách jim hučelo.
Vyběhli nahoru. V ložnici svítilo. Jakub zařval:
„Teď vám ukážu…“
Mirek začal bušit na dveře:
„Otevři, svině! Na cizí ženu sis troufnul? Vylez, popovídáme si jako chlapi!“
Dveře se otevřely – a vzápětí z nich vyletěla pěst. Mirek odletěl, drže se za nos.
„To je tedy přivítání…“ zamumlal, utírajíc krev.
Jakub vzplanul. Jednou ranou vyrval dveře z pantů. S rachotem dopadly do předsíně. Muži vtrhli do bytu jako bouře. Běhali po pokojích, řvali.
„Kde je ten parchant?!“
Danika ječela v kuchyni, třesoucíma se rukama vyťukávala něčí číslo. Mirek vyběhl do chodby:
„Skok z balkónu?“
Ale vtom – sten. Pod vyraženými dveřmi se svíjel ten samý milenec, přimáčknutý konstrukcí a vlastní drzostí. Vypadal ubohě – župan nakřivo, tvář v šoku, ústa zalitá krví.
„Tak tohle je pomsta!“ zašklebil se Mirek a poklepal na nezraněný bok.
A jako naschvál se z přízemí ozval pronikavý křik:
„Pomoc! Lidičky, proboha! Zabíjejí!“ křičela podle hlasu Jakubova tchyně.
Soběstačnost okamžitě přešla. Kamarádi vyrazili ven, nečekajíce na policii. Druhý den podal Jakub žádost o rozvod. Nechtěl už žít v domě, kde ho ponížili. Kde v jeho županu procházel někdo cizí.
O týden později se znovu chystal na šichtu. Mirek ho doprovázel, s monoklem a obvázanými prsty.
„Ale vyšlo to parádně!“ zasmál se. „Když si budeš brát další, tak ne Daniku! Ale na mě nezapomeň. Kdyby něco, pomůžu…“