Promluva zvýšenými hlasy ustala, vchodové dveře se hlasitě zabouchly a zanechaly za sebou zvonivé ticho. Velká šedá kočka nervózně zakroutila ušima, seskočila z křesla a vydala se prozkoumat byt. To, co uviděla, se jí vůbec nelíbilo. Květa ležela na pohovce a tiše plakala.
Máří měla pokaždé velké obavy, když byla její milovaná páníčka zkroušená, a tak k ní vyskočila na pohovku a začala ji uklidňovat všemi kočičími způsoby. Přístala své nejsladší melodie, šlapala tlapkami, lechtala fousky obličej a ťukala čumáčkem. Ale Květa zůstala lhostejná a dál plakala.
Máří byla překvapená, protože dříve její něhy nikdy nezůstaly bez odezvy. V domě to zavánělo průšvihem…
Květa a Aleš zbožňovali svou kočičku a ta jim její lásku oplácela. Byla hlavou jejich malé rodiny a považovala za svou povinnost chránit a rozveselovat ty, kteří tvořili celý její svět.
Před mnoha lety, chladného podzimního večera, přišel Aleš domů s mokrým koťátkem za kabátem. Nemohl ignorovat šedivý uzlíček třesoucí se na schodech vchodu. Laskavé ženské ruce přijaly nalezence a začaly starosti: nakrmit, vykoupat, zahřát…
Koťátko bylo holčička, a jelikož první dny doma většinu času prospalo, bylo slavnostně pojmenováno Máří. Mářička. Byla oblíbená a rozmazlována, drobné nezbednosti a neplechy jí byly odpouštěny. Měla ty nejchutnější jídla, zajímavé hračky a opravdový vícepatrový kočičí palác. Mářička nejraději spávala v posteli svých pánů, vedle těch, které milovala celým svým srdcem.
Po několik dní, když se Aleš stále nevrátil domů a Květa dál plakala ležící na pohovce, Máří pochopila, že se s jejími milovanými stalo něco velmi špatného. Kočka seděla na okenním parapetu a přemýšlela, sledovala ulici, kterou skropil podzimní déšť. Počasí jí připomnělo den, kdy jí Aleš přinesl, ulici zmrzlého mrňouse, domů. A jak spolu o ni pečovali…
„Musím zachránit rodinu. Je čas vzít věci do svých tlapek!“, pomyslela si šedá kočka a učinila rozhodnutí.
Květa si nedokázala vzpomenout, kolik dní strávila v letargii. Den střídal noc, noc den, a slzy, slzy… Aleš odešel… Rozešli se… A přitom se jen pohádali kvůli maličkosti… Myšlenky se jí pletly, narážely na sebe, hromadily se a rozpadaly.
Uvědomujíc si, že takhle to dál nejde, Květa se skutálela z pohovky a zamířila do kuchyně. Její bludný pohled narazil na kočičí misky. Jídlo bylo nedotknuté.
— Mářičko! Máří! Proboha, holčičko! Kde jsi?
Apatie z Květy v mžiku spadla. Sama sobě nadávala a běžela hledat kočku.
Jak hadrová panenka ležela Máří v oblíbeném Alešově křesle, nijak nereagující na hlas své paní. Luxusní ocas povadl, nadýchaný kožíšek se zmuchlal a zešedl, zelené oči hleděly nezúčastněně. Květa popadla zesláblé tělíčko do náručí a zmateně pobíhala po bytě.
— Moje zlatíčko, co je s tebou? Promiň mi to! Jak jsem mohla?!
Než by vytáhla kočku z rukou, popadla telefon.
— Aleši! Poslouchej… Máří… je jí moc špatně… nevím, co s ní. Vezmu ji na kliniku. Ano, přijď.
Starší lékař dlouho vyšetřoval pacientku, studoval výsledky testů a žvýkal si knírek.
— Upřímně, nevím, co bych vám řekl. Nevidím žádné viditelné odchylky u zvířete. Podle výsledků testů je kočka zdravá. Ultrazvuk nic neukázal. Vše odpovídá věku.
— Ale co je s ní? Vidíte přece, doktore, v jakém je stavu!
— Vidím… Můžu se vás na něco zeptat…
— Ano, doktore, samozřejmě!
— Řekněte, v poslední době nedošlo u vás doma, ve vaší rodině k žádným změnám? Mám takový pocit, že vaše kočka tyto změny nepřijala a vědomě se vzdává života. Přemýšlejte o tom. Teď vám mohu jen doporučit, abyste sledovali její stravování a podávali vitamíny.
Jemně vytáhl Máří z přenosky, Aleš ji uložil do křesla a svezl se vedle na zem, hladíc něžnou srst.
— Odpusť mi! Jsem hlupák, nevýslovný hlupák!
Kočka zvedla hlavu, pozorně se podívala na svého pána a zabořila čumáček do jeho dlaně.
— Odpustila jsi mi? Děkuji ti! Nyní budu žádat o odpuštění Květu.
Hlasy ustaly, v bytě zavládlo ticho. Šedá kočka opatrně seskočila z křesla a přistoupila k pohovce. Květa se stočila do klubíčka, spala přitulena k Alešovi…
„No, jsou to šikulové! — pomyslela si kočka, — A já, samozřejmě, jsem skvělá herečka! Ale taková nucená dieta špatně působí na mou figuru!“. Pyšně našpulený ocas a mazaně přivírající zelené oči, velmi spokojená sama se sebou, Mářička zamířila do kuchyně. Strážkyně domácího krbu by se měla posilnit.