Bouře v domě: Drama Lucie
Lucie právě vyprovodila manžela do práce a těšila se na chvíli klidu ve své ložnici v útulném bytě v Brně. Ale sotva si lehla, když se ozvalo naléhavé zazvonění u dveří.
“Otevři, hned!” zazněl ostrý hlas tchýně od dveří.
Lucie, znepokojená hrubým tónem, otevřela. Na prahu stála Alena Jiřina, její oči plály odhodláním.
“Aleno Jiřino, stalo se něco?” opatrně se zeptala Lucie, zatímco jí srdce svíralo špatné tušení.
“Spala jsi? Tak se seber, připravíme mi pokoj! Stěhuju se k vám!” prohlásila tchýně, jako by zkoušela její trpělivost.
“Jak to— stěhujete? Proč?” Lucie ztuhla, nedokázala si představit, co právě slyšela.
V rodině Lucie a Tomáše panovala radost – Lucie byla v pátém měsíci těhotenství. Ale jejich štěstí kalila právě tchýně. Od chvíle, kdy Alena Jiřina zjistila o vnukovi, začala Lucii dusit svou “péčí”, ze které jí chtělo utéct bez ohlédnutí.
Alena Jiřina vždycky pečovala o svého syna, ale její zájem o snachu hraničil s posedlostí. Její způsob vyjadřování byl těžký jako kámen: každé slovo obsahovalo směs chvály a jedu.
“Koukám na tebe a mám strach,” prohlásila jednou, když znovu přišla bez pozvání.
“Proč?” podivila se Lucie a mimoděk se prohlédla.
“Viděla ses v zrcadle?” přivřela oči tchýně. “Tenká jako třísko! Ruce jako špejle, boky úzké. Jak chceš rodit? Jen oči máš hezké, těmi si tě asi můj Tomáš získal. Jinak na tobě nic není.”
Lucie se zarazila. Kompliment? Urážka? Nevěděla, jak reagovat.
“Ty jsi asi jako dítě často marodila,” nepřestávala Alena Jiřina. “Kam se dívali tvoji rodiče?”
“Nemarodila jsem!” vyšlehla Lucie. “Rodiče mě každé léto vozili k moři!”
“Právě proto – vozili, protože jsi byla slabá. Jen sis to zapomněla!” utnula to tchýně, jako by rozhodla.
Taková byla její “značková” péče: nedokázala pochválit, aniž by nepíchla. Výjimkou byl její syn Tomáš a dcera Hana, která žila v jiném městě. Ty milovala bez výhrad.
K sedmému měsíci se Lucie nebála tolik porodu jako další návštěvy tchýně. Dokonce chtěla zrušit své narozeniny, jen aby ji neviděla. Ale Tomáš trval na svém:
“Chci tě potěšit, Lůco. Rodinná oslava je přece radost!”
Tomáš, zvyklý na matčiny způsoby, neviděl, jak těžké pro Lucii snášet její štiplavé poznámky.
“Lůco, nechceš narozeniny oslavit doma?” navrhl týden před oslavou. “V restauraci je moc lidí a v tvém stavu bys neměla riskovat.”
“Proč doma?” zeptala se bez nadšení.
“Brzy budeš rodit, proč chytat bacily?” našel argument.
“Dobře,” povzdechla si. “Ale žádné hostiny, nemám sílu vařit.”
“Máma přijde dřív, pomůže!” radostně oznámil.
Lucie ztuhla, oči jí ztemněly.
“To byla Alena Jiřina, kdo navrhl oslavu doma?”
“Co má s tím co dělat máma? Rozhodl jsem sám!” začal se obhajovat.
“Samozřejmě! Bez jejích rad ani krok!” vybuchla.
“Lůco, máma nám dává jen dobro!”
“Ani slovo! Budeme slavit doma, ale pomáhat mi bude moje máma!”
“Tvojí to trvá hodinu z předměstí, moje máma je za rohem,” namítl.
“Moji přijedou den předem, zůstanou přes noc!” uťala.
“Proč to nelibost?”
“Ještě jedno slovo a požádám rodiče, aby přivezli píska!” vyjela na něj.
“Víš, že to zvíře nesnáším,” připomněl.
“Právě proto!” Lucie odešla do ložnice a zabouchla dveře.
Den před oslavou přijeli Luciini rodiče, Jana Vlasta a Luboš Karel, s dárky. Přivezli zeleninu ze zahrádky a věci pro miminko. Jana Vlasta věděla, že dcera není pověrčivá, a klidně nakupovala věci předem. Lucie s Tomášem už měli připravenou postýlku a kočárek, ale tchýni to tajívali.
“Mami, hlavně před Alenou Jiřinou neříkej nic o věcech pro miminko,” požádala.
“Takže furt leze s nějakými pověrami?” zeptala se Jana Vlasta.
“Jo, nedá mi dýchat,” postěžovala si dcera. “Od té doby, co jsem na mateřské, sebou škubnu při každém zazvonění.”
“A s Tomášem jak?”
“S ním je to v pohodě. V práci se ztrácí. Ale tchýně…”
“To není normální,” zamračila se matka. “Zítra si s ní promluvím.”
“Mami, ne!”
“Jsem matka třicet let, nenechám tě trápit!” uťala to Jana Vlasta.
Ráno v den narozenin už rodiče pobíhali po kuchyni.
“Dcero, vše nejlepší!” Luboš Karel první obejmul dceru.
“Naše kráska, ať jsi šťastná!” přidala se Jana Vlasta.
Lucie se pochlubila manželovým darem – Tomáš jí dal prsten a lístky na výstavu, po které toužila.
“To máš štěstí na manžela!” uspěšil se tchán. “Já bych si nepamatoval, jakou výstavu by si Jana Vlasta přála.”
“Mami, umyju se a přijdu pomoct,” řekla Lucie.
“Já prostřu stůl,” uspěšil se Tomáš.
Veselí přerušil zvonek domofonu – přišla Alena Jiřina.
“No nazdar, kmotři! Kde jste se tu vzali? Půl roku vás nebylo, moc jste tu těhulku nenavštěvovali. Proč jezdit přes sto kilometrů?” utrousila.
Jana Vlasta to nenechala být:
“My, Aleno Jiřino, mladým nelezeme do cesty, na rozdíl od některých, co se hrnou bez pozvání. My ale aspoň posíláme peníze pravidelně.”
Tchýně se ušklíbla, ale mlčela – kmotra trefila do živého. Oslava proběhla napjatě, Lucie s Tomášem se snažili předejít hádce.
Ráno rodiče odjeli. Tomáš odešel do práce a Lucie, toužíc po dalším spánku, zamířila do ložnice. Ale domofon znovu zahučel.
“Otevři”Otevři hned, nebo zavolám policajty!” zařvala Alena Jiřina, zatímco Lucie s tíhou v žaludku pomalu kráčela k domofonu.