Jana Pokorná utřela mokré ruce a s bolestí v zádech zamířila ke dveřím. Zvonek zazvonil opatrně, ale už potřetí. Právě myla okno, a tak jí chvíli trvalo, než došla do předsíně. Za dveřmi stála velmi mladá dívka, vypadala mile, ale bledě a s unavenýma očima.
– Paní Pokorná, říkají, že pronajímáte pokoj?
– Ach ti sousedé, pořád mi někoho posílají! Nepronajímám žádný pokoj a nikdy jsem ani nepronajímala.
– Ale říkali, že máte tři pokoje.
– A co? Proč bych měla pronajímat? Jsem zvyklá žít sama.
– No, omlouvám se. Řekli mi, že jste věřící, a tak jsem si myslela…
Dívka, snažící se zadržet slzy v očích, se otočila a pomalu šla dolů po schodech. Její ramena se třásla.
– Děvče, vrať se! Vždyť jsem tě neodmítla! Dnes jsou mladí lidé tak citliví, hned se rozpláčou. Pojď dovnitř, promluvíme si. Jak se jmenuješ? Budeme si tykat?
– Markéta.
– “Perla moře”, že? Tvůj otec je námořník?
– Nemám otce. Jsem z děcáku. Ani matku. Lidé mě našli v domě a odnesli na policii, ještě mi ani měsíc nebyl.
– No, dobře, nezlob se. Pojďme si dát čaj a popovídáme si. Máš hlad?
– Ne, koupila jsem si pirožek.
– Pirožek si koupila! Ach, mladí lidé, nemyslíte na sebe, a ve třiceti už máte žaludeční vředy. Tak si sedni, uvařila jsem hrachovou polévku, je ještě teplá. Ohřeji i čaj. Mám hodně marmelády. Manžel už je pět let mrtvý a já stále dělám zásoby pro dva. Po jídle mi pomůžeš umýt okno.
– Paní Pokorná, můžu udělat nějakou jinou práci? Motá se mi hlava, bojím se, že spadnu z parapetu – jsem těhotná.
– Ještě lepší! To mi ještě chybělo mít těhotnou v domě. Jsem zásadová. Otcem je náhodný kolemjdoucí?
– Proč hned tak zle? Jsem vdaná. Můj muž Petr je také z děcáku. Ale vzali ho do armády. Nedávno měl dovolenou, a když se paní domu zjistila, že čekám dítě, vyhodila mě. Dala mi týden na to, abych si našla bydlení. Žili jsme nedaleko. Ale jak vidíte – okolnosti.
– Jaké okolnosti… A co já s tebou? Mám snad přesunout svou postel do Sániny ložnice? Tak dobře, vezmi si můj pokoj. Peníze od tebe nechci, ani o tom nemluv – rozčílila bych se. Jdi si radši pro věci.
– Nemám to daleko. Všechno, co s Petrem máme, je v tašce u dveří. Týden uplynul a já obcházela domy s věcmi od rána.
Tak se staly dvě… Markéta studovala módní návrhářství. Jana Pokorná byla již mnoho let v invalidním důchodu po velké železniční nehodě, takže zůstávala doma, pletla krajkové ubrousky, límečky, dětské ponožky a prodávala na místním trhu. Její výrobky byly velmi kreativní, krajkové ubrousky, ubrusy a límečky připomínaly mořskou pěnu, jemné, jako by z nicoty, a dobře se prodávaly. Peníze se doma udržovaly. Část byly ještě z prodeje zeleniny a ovoce ze zahrady. Na zahradě pracovaly s Markétou každou sobotu. V neděli chodila Jana Pokorná do kostela a Markéta zůstávala doma, přečítala si Peterovy dopisy a odpovídala na ně. Do kostela chodila zřídka, ještě si nezvykla. Stěžovala si, že ji bolí záda a má závratě.
Jednou v sobotu pracovaly na chatě. Úroda byla sklizena, připravovaly půdu na zimu. Markéta rychle unavená, teta Jana ji posílala do domku si odpočinout a poslouchat staré desky, které kdysi kupovali s manželem. I tuto sobotu, po práci s hráběmi, si budoucí maminka šla lehnout. Jana Pokorná házela suché větve do ohně a zamyšleně ho sledovala. Najednou uslyšela Markétin křik: “Mámo! Maminko! Rychle přiběhni!” S bušícím srdcem zapomněla na bolavé nohy a záda a spěchala k domku. Markéta se držela za břicho, křičela. V krátké době Jana přesvědčila souseda, aby je odvezla starým autem do porodnice. Markéta sténala: “Maminko, bolí to! Ale je ještě brzy, mám rodit až v polovině ledna. Mamko, modli se za mě, ty to umíš!” Jana plakala a nepřestávala se modlit.
Z přijímacího pokoje Markétu odvezli na lehátku. Soused přivezl plačící ženu zpátky domů. Celou noc se modlila k Matce Boží o záchranu dítěte. Ráno zavolala do nemocnice.
– Vaší holčičce je dobře. Nejprve plakala a volala vás a Petra, ale pak se uklidnila a usnula. Doktor říká, že riziko předčasného porodu pominulo, ale bude muset ještě pár týdnů zůstat, má nízký hemoglobin. Dohlédněte na to, aby dobře jedla a více odpočívala.
Když Markétu propustili, dlouho si povídaly, až do půlnoci. Markéta pořád mluvila o svém Petrovi.
– Není to nalezenec jako já. Je sirotek. Byli jsme spolu v jednom děcáku od školních let. Nejdřív jsme byli kamarádi a později jsme se do sebe zamilovali. Chová se ke mně s něžností, je to víc než láska. Vidíte, jak často píše. Chcete vidět jeho fotku? Tady je, druhý zprava. Usmívá se…
– Je hezký… – Jana Pokorná nechtěla Markétku zklamat. Dávno si měla nechat vyměnit brýle. Na fotce vojáčků bylo mnoho a obraz byl hodně malý. Ani druhého, třetího nebo pátého neviděla. Jen obrysy… – Markéto, chtěla jsem se tě zeptat, proč jsi mě tehdy v zahradě nazvala mamkou?
– No, zapomněla jsem se ze strachu. Bývalý zvyk z děcáku. Tam jsme všem dospělým říkali, že jsou jako táta a máma, od ředitele po údržbáře. Snažila jsem se to odnaučit, ale když se bojím nebo jsem nervózní, občas vyklouzne. Omlouvám se.
– Chápu… – Jana zklamaně vzdychla.
– Teto Jano, povězte mi o sobě. Proč nemáte nikde fotky manžela, dětí? Dětí asi nemáte?
– Ne, děti nemám. Měli jsme syna, ale zemřel, když byl ještě malý, ani rok mu nebyl. A po nehodě už jsem nemohla mít děti. Můj manžel byl pro mě jako dítě, rozmazlovala jsem ho a byla jsem s ním šťastná. Byl pro mě tím, čím je tvůj Petr pro tebe, jediný člověk na světě. A když jsem ho pohřbila, hned jsem skryla všechny fotky. I když jsem věřící a chápu, že je s Bohem, bylo mi bez něj velmi těžko. Jakmile jsem se podívala na fotku, rozplakala jsem se. Tak jsem je ukryla, abych se netrápila zbytečně. Potřebuje mé modlitby, ne mé slzy. Měla bys, Markétko, požádat Petra, aby se nechal znovu nafotit, dali bychom fotku do rámečku. Někde tady mám nějaké rámečky.
Na Štědrý den se Jana Pokorná a Markéta připravovaly na svátky, zdobily místnosti, mluvily o Ježíškovi a čekaly na první hvězdu. Markéta se stále přesouvala z místa na místo a třela si záda.
– Nějak nejsi ve své kůži. Všechna má slova jdou mimo tebe. Proč jsi neklidná jako dítě?
– Teto Jano, volejte sanitku. Rodím.
– Co to říkáš, má milá? Vždyť máš termín až za týden?
– Asi jsem se spletla. Volejte hned, už to nevydržím.
Po půl hodině už sanitka dorazila do porodnice. A sedmého ledna, na den Ježíšova narození, porodila Markéta holčičku. Téhož dne Jana Pokorná potěšila mladého otce telegramem.
Leden byl únavný. Malinka jim přinášela nejen radost, ale i spoustu starostí. Markéta se s Petrovým souhlasem rozhodla pojmenovat dceru Jana. Jana Pokorná byla dojata až k slzám. Nyní malá Janička dovedla dát zabrat. Buď nespavost, nebo moučnivka, nebo nepochopitelné nálady a fňukání. Ale byly to radostné starosti. Jana Pokorná již téměř nemyslela na své četné nemoci.
Den byl pro zimu nezvykle teplý. Jana Pokorná se rozhodla využít dobrého počasí a vydala se na nákupy. Na zpáteční cestě potkala u domu s kočárkem Markétu – mladá maminka se rozhodla vyrazit na procházku s malou.
– My se venku ještě projdeme, ano, teto Jano?
– Jděte s Bohem, já mezitím začnu vařit oběd.
Když vešla do pokoje, Jana Pokorná letmo pohlédla na stůl a uviděla v rámečku fotografii svého manžela. Usmála se: “Našla jsi to nakonec. A vybrala fotku z mládí, mladé lidi nezajímá pohled na staříky.”
Borscht už veselě bublal na sporáku, když Markéta přinesla Janičku domů. Kočárek za nimi nesl sousedovic chlapec. Obě ženy opatrně rozbalily malou. Čudlíkový nosánek sladce chrápal. Na špičkách vyšly do velkého pokoje.
– Markéto, – usmála se Jana Pokorná, – jak jsi věděla, kde byly Sášovy fotografie schovány?
– Nerozumím, o čem to mluvíte?
– A tohle co je? – Jana Pokorná ukázala na fotografii.
– Tahle? Vždyť jste mě sama požádala, aby se Petr nechal fotit. Šel kvůli tomu do ateliéru. Rámy jsem našla na knihovně.
Jana Pokorná nejistýma rukama vzala fotografii. Až teď si povšimla, že to není její manžel. Mladý seržant s úsměvem koukal do foťáku. Žena si sedla na gauč a se svěšeným pohledem se dívala někam dál. Když se otočila k Markétě, ta plakala v náručí s vatou nasáklou čpavkem.
– Mami, podívejte se na mě! Podívejte se mi do očí! Co se děje, maminko? – brečela Markéta.
– Markéto, otevři skříň a podívej se na horní polici. Přines všechny fotografie.
Markéta přinesla několik alb a několik fotografií v rámečku. Z horní se na ni díval… Petr?!
– Pane bože! Kdo je to? To je Petr? Ne, fotka je stará. Kdo je to, mami?
– To je můj manžel, Saša. Markétko, kde se Petr narodil?
– Nevím. Do našeho děcáku ho přivezli z Prahy. Říkali mu, když vyrostl, že jeho rodiče zemřeli při vlakové nehodě.
– Pane bože, jaká hrozná chyba! Míšo, drobečku můj, ukázali mi tělo a já jak jsem tě poznala. Měl jsi totiž stejnou košilku jako ty. Jen obličej nebyl poznat. Synku, můj milovaný Míšo! Ty žiješ! Tvoje žena a dcera žijí u mě, a já ani nevím. Pane bože, to jsi ty přivedl Markétku ke mně. Dceruško, podej mi tu fotku.
Markéta byla zcela zmatená, nerozuměla, co se děje. Podala rámeček s fotkou. Jana Pokorná ji políbila se slzami: “Míšenka, sluníčko mé, milé dítě moje!”
– Petře, – Markéta tiše odmítla.
– Nechť je to Petro, ale je to můj syn, Markétko, – syn! Podívej se na fotku otce – jakoby jedné tváře!
Mladá žena byla stále v pochybách.
– Markétko, a rodinka? Má rodinku nad pravým loktem? Podobá se hvězdě. Poznala jsem syna při nehodě podle věku a košilky, protože ta košilka byla stejně krásná jako Míšina. Jen levačku měl rozmařilou, tak jsem rodinku nepoznala. No tak, mlčíš? Je tam rodinka?
– Ano, rodinka tam je. Podobá se hvězdě. Maminko, je tam, maminko!
Obě ženy plakaly v objetí, když přišla Mara a požadovala mámu.
