Bohatý stařík uspořádal jedinečnou výzvu pro své děti a vnoučata: schoval peníze a zanechal po sobě sérii stop a nápověd.

Dobré zprávy

Bylo to někdy časně ráno, okolo osmé hodiny, když se celá rodina sešla v malé notářské kanceláři v centru historické Prahy. Všichni měli srdce plné očekávání proslýchalo se totiž, že jim bohatý příbuzný zanechal značné dědictví. Vzduch byl naplněn napětím, protože notář měl zpoždění, a nervozita mezi přítomnými jen stoupala.

Nejstarší dcera pana Roberta, Anežka, sotva mohla skrýt svoji nedočkavost touha dozvědět se, jestli je zapsaná v závěti, jí nedávala klid. No tak, tetičko, projev alespoň trochu úcty. Měla bys držet smutek. Vždyť náš otec už není mezi námi, pronesl nahlas její bratr Marek.

Neříkej mi tetičko, Marečku. Stále jsem mladá, oslovuj mě jménem, urazila se lehce teta Tereza. Je zvláštní, jak si myslíš, že tě líčení a všechny ty kosmetické procedury udrží navždy mladou, zabručel Marek nazpátek.

Konečně dorazil notář pan Novák, krátce přelétl místnost pohledem, vzal ze stolku složku s dokumenty a hlubokým hlasem se zeptal: Jste všichni připraveni vyslechnout poslední vůli pana Roberta? Všichni tiše přikývli. S tajuplným úsměvem pan Novák začal číst Robertovu poslední vůli, ve které stálo:

Celé mé dědictví patří vám všem. Ale ne každý z vás jej může získat. Rozhodl jsem se uspořádat pro vás skutečný lov na poklad, tak jako mi kdysi připravovala maminka s bratry. Začněte svou cestu v mém rodném vesničce Louňovice. Naši rodinu sice nikdy nedělily statisíce korun, ale žili jsme pohromadě a byli šťastní. Jako nejstarší syn jsem od mé maminky zdědil truhlu, v níž se nyní skrývá váš poklad. Klíč získá jen ten nejbystřejší z vás je ukrytý kdesi v domě a není lehké ho najít. Přeji vám upřímně hodně štěstí!

Nastalo hluboké ticho. Každý si v hlavě zpracovával, že i po smrti dokázal starý pán přichystat zábavu a hru, kterou se odvážil vtáhnout celou rodinu.

Mlčení přerušila Tereza, Robertova nejstarší dcera: Já, manžel a naše děti vyrážíme hned do Louňovic. Kdo se k nám přidá a půjde hledat klíč?

Marek a já nebudeme hledat žádnou truhlu ani klíč, odvětila mladší dcera Klára. Znali jsme přece otce dobře, nebylo by mu podobné, aby to bylo tak jednoduché. Jistě v tom bude něco víc a my nestojíme o peníze, dodala Klára.

A tak se Anežka, Tereza a další příbuzní vydali do Louňovic. Zkoušeli různé věci šplhali do stodoly mezi slepice a ovce, převraceli seno a šmejdili kolem plotu. Místní je pozorovali s neskrývaným údivem. Přitom se Anežčina drahá róba změnila v roztrhaný hadr. Nakonec po dlouhém hledání skutečně našli klíč. Otevřeli truhlu a zůstali stát v němém úžasu.

Uvnitř našli lístek a hromadu sladkých lízátek.

Na papírku stálo: Veškeré mé úspory byly věnovány na dobročinné účely. Vám zůstalo, na čem doopravdy záleží radost, kterou jste svou návštěvou přinesli lidem v mém rodném kraji. Děkuji vám všem za to. Váš táta.

Tak se stalo, že dědictví nikdy nebylo o majetku, ale o společných zážitcích, lidskosti a vzpomínkách, které v srdcích navždy zůstanou.

Rate article
Add a comment