— Věrko, no nic strašného, trochu se přizpůsobíš. Je to přece tvoje sestra, — v maminčině hlase zněla ocelová jistota, která nesnášela odpor.
— Mami, co znamená ‚přizpůsobíš se‘? To je náš byt, bydlíme tady s Honzou! Kam se mám přizpůsobovat? — Věra sotva zadržovala vztek.
— A co má dělat, tísnit se v té špinavé koleji? Pronájem bytu si nemůžeme dovolit, viděla jsi ceny? Hotovo, rozhodnuto: Lída bude bydlet u vás. Mě to uklidní, mám ji pod dohledem.
— Mami, takhle jsme se nedomluvili!
— Teď jsme se domluvili. Jsme rodina, musíme si pomáhat.
— Rodina? Vážně? A vzpomeň si, jak…
— Už nemám čas. Koupím jízdenky a dám vědět.
Rozhovor skončil. Věra stála uprostřed kuchyně a svírala telefon, jako by z něj mohla vytáhnout odpovědi. Byla šokovaná drzostí matky. Ale čemu se divit?
Věra vždycky byla to neoblíbené dítě. Když se maminka podruhé vdala a porodila Lídu, šestiletá Věra musela rychle dospět.
— Už jsi velká, musíš pomáhat s mladší sestrou, — opakovala matka. A na Věru se navalila hromada povinností: luxovat, vytírat podlahu, měnit plenky, běhat do obchodu, hrát si s Lídou, a později — učit se vařit. Otčím brzy po Líďině narození zmizel, nechal je samotné.
Matka Lídu zbožňovala, hýčkala ji, jak mohla. Nejlepší bonbón — pro Lídu, nové oblečení — pro Lídu, v kavárně si objednávali, co chtěla Lída, do kina šli na film, který si vybrala Lída. Holka rostla v lásce a pohodlí, matka ji ani nenapadlo zatěžovat domácími pracemi.
Lída rozhazovala věci, nikdy neuklízela, jenom žádala a fňukala:
— Aniččini rodiče jí koupili nový telefon, já ho chci taky!
— Co je k večeři? Zase včerejší jídlo? Objednáme si sushi!
— Kde jsou moje oblíbené kalhoty? Věrko, ty jsi je nevyprala? Já bych měla? Ale já to neumím, proč bych měla?
— Uklízet? Nebudu, bolí mě hlava. Udělej to sama.
Matka s Lídou nikdy nediskutovala. Věra se snažila namítat, ale dostala jen:
— Lída vyrůstá bez otce, je to pro ni těžké.
— Já taky vyrůstala bez otce, mami!
— Vím. Ale ty jsi silná, a Lída je něžná jako květina. Potřebuje víc péče.
Matka utrácela za Lídu celý plat, brala půjčky jen pro její rozmary. A když Věra potřebovala nové tenisky nebo bundu, matka podrážděně navrhla, ať hledá ve slevách nebo rovnou koupí použité. Nikdy se neptala, jak se Věra učí, čím žije.
Věra byla unavená z té nespravedlnosti a slíbila si, že z toho domu uteče co nejdřív. Učila se na jedničky, v noci seděla nad knihami, přivydělávala si: rozdávala letáky, psala články, pracovala jako kurýr. Výdělek byl malý, ale každou korunu Věra schovala do plechové krabice od čaje, kterou měla ukrytou na horní polici šatníku.
Jednoho dne se vrátila po brigádě vyčerpaná. Čtyři hodiny rozdávala letáky v ledovém větru, prsty měla ztuhlé, ale úkol splnila. Doma otevřela krabici — a málem se udusila hrůzou: byla prázdná.
— Lído! Vzala jsi mi peníze?
— Jaké? — líně odpověděla sestra s plnou pusou chipsů.
— Z mojí krabice!
— Á, ty drobáky? Jo, vzala. Musela jsem zaplatit za dovoz, přivezli oblečení a nové boty. A mamka mi nenechala peníze. No a sushi jsem si objednala.
— Ty jsi se zbláznila?! To jsou moje peníze, šetřila jsem je! Kdo ti to dovolil?!
— Co jsou to za peníze? Pár korun. Pro sestru ti to není líto?
— Kdyby na něco důležitého — není! Ale na sushi a tvoje hadry — je! Podívej se, v čem chodím já!
— Tak si něco kup! Kdo ti brání? Proč řveš?
Věra se zavřela v pokoji a brečela bezmocí.
Večer se vrátila matka a rozjela scénu:
— Jak můžeš Lídu peskovat za peníze? Vzala si je, no a co!
— Mami, utratila je za sushi a oblečení, bez kterých se mohla obejít!
— Je ti to líto? Jsme rodina, Věrko! Stydím se za tvoji chamtivost!
— A jí není trapné brát bez dovolení?
— Ona je dítě! A ty jsi dospělá, měla bys chápat.
— A kdo pochopí mě?
— Přestaň kňučet! Raději umyj nádobí!
Věra skvěle složila zkoušky a dostala se na ekonomickou fakultu ve velkém městě. Dali jí pokoj na kolejích a život konečně začal být lehčí. Studovala, chodila s kamarády, navštěvovala muzea se studentskou slevou, přivydělávala si v kavárně, knihovně, obchodě. Těžké dětství ji naučilo nebát se práce.
Matka a Lída se o její život nezajímali. Matka volala jen s připomínkami: „Lída má brzy narozeniny, nezapomeň jí pogratulovat.“ Věra poslala peníze a tím jejich kontakt končil.
V posledním ročníku Věra začala pracovat jako asistentka účetní a začala dobře vydělávat. Matka, když to zjistila, volala častěji, vyptávala se na plat a naznačovala pomoc. Věra občas poslala menší částku, ale pořádně pomoct nemohla — s Honzou už spolu žili a šetřili na hypotéku.
Brzy se vzali a koupili si malý jednopokVěra se napřímila a poprvé v životě cítila, že má svůj osud pevně ve svých rukou.