„Babičko, můžeš být babičkou ještě jednou?“
„Co to zas plácáš, Aničko? Nerozumím.“
„Víš, babi, všechny děti na sídlišti mají babičky. Někdo jednu, někdo dvě, já mám čtyři. Dvě moje a pak ještě jednu od mámy a od táty. Ale u Vašíka není žádná. A je mi ho tak líto.“
„Tak ty chceš, abych byla i jeho babičkou?“
„Ale no tak, babi! Ne abys mu byla místo nějaké — ale abys mu byla taky. Aby jsi mu pekla buchty a uháčkovala teplou šálu na zimu.“
„Ty moje zlatíčko… Vašík měl babičku Lucii. Byly jsme kamarádky od dětství. Nerozlučné, jako sůl s pepřem. Jenže zemřela… Při té nehodě. Přesně když se Vašík narodil.“
„Babi, proč pláčeš?“
„Je to těžké, holčičko. Jeli s dědou pro maminku z porodnice. Brzy ráno vyjeli. A proti nim vrazil náklaďák, obrovský Tatra. Řidič usnul za volantem… Narazili. Už se nevrátili. Bože, jak to bolí…“
„Babi… Neplač. Vašíka stejně budu zvát k nám. Má rád tvé buchty. A uháčkuj mu ponožky na Vánoce, ano?“
„Samozřejmě, že uháčkuju. Jen mu, Aničko, nic neříkej. Jestli to maminka neřekla, má své důvody. Umíš přece držet tajemství?“
„Umím, babi. Slibuju.“
„To je moje hodná holka. Teď běž za dětmi — bude oběd.“
Vyrazila jsem ven a začala si skákat přes švihadlo. Kluci u Standova domu se předháněli, kdo plivne dál. Vyhrával Standa — podle výrazů bylo jasné, že se chechtá, zatímco Tomáš s Vašíkem mračili.
„Hele, lidi! Někdo se nastěhoval do toho prázdného domu! Pojďte se kouknout!“
„Kdo je poslední, je prasátko!“
Vrhli jsme se jako smyslů zbavení na vedlejší ulici. Dům už druhým létem stál opuštěný. Dnes ale před ním parkovala dodávka a muži vynášeli nábytek. Přiběhli jsme blíž. Jeden baculatý pán si sundal čepici a přejel si zpocené čelo:
„Děcka, kde by tu byla voda na pit”Děti, ukážete mi cestu ke studánce?”