SVÁ, CIZÍ, ALE RODNÁ BABIČKA
„Babičko, můžeš být babičkou ještě jednou?“
„Co to zase vymýšlíš, Věrko? Nerozumím ti.“
„Víš, babi, všichni kluci na dvorku mají babičky. Někdo jednu, někdo dvě, a já mám čtyři. Dvě moje vlastní a ještě jednu od mámy a od táty. Ale Honzík nemá žádnou. A je mi ho tak líto.“
„Tak ty chceš, abych byla i jeho babičkou?“
„Ach, babi, ty jsi ale úžasná. Ne abys mu dala sebe, ale abys se o něj podělila. Aby ses i jemu mohla péct buchty a svázat mu teplý šál na zimu.“
„Ty moje zlaté dítě… Honzík měl babičku Naďu. Byly jsme kamarádky od dětství. Nerozlučné přítelkyně ze školy. Jenže zemřela… Právě při té nehodě. Když se Honzík narodil.“
„Babičko, proč pláčeš?“
„Je to těžké, holčičko. Jeli s dědou z nemocnice přivést maminku s miminkem. Ráno vyjeli. A proti nim náklaďák, obrovská Tatra. Řidič usnul za volantem… Srazili se. Nezbylo z nich nic. Ach, jak to bolí…“
„Babi… Neplač. Honzíka stejně budu zvát k nám. Má tvoje buchty rád. A upleť mu k Vánocům ponožky, ano?“
„Jistě, upletu. Jen mu, Věrko, nic neříkej. Pokud mu to maminka neřekla, bude to asi tak správné. Umíš přece držet tajemství?“
„Umím, babi. Slibuju.“
„To je moje šikovná holka. A teď běž za dětmi — brzy bude oběd.“
Vyběhla jsem na dvorek a začala skákat přes švihadlo. Kluci u Sáškova domu soutěžili, kdo plivne dál. Vyhrával Sáša — poznalo se podle úsměvu, zatímco Kája s Honzou se mračili.
„Děcka! Někdo se nastěhoval do toho prázdného domu! Pojďte se podívat!“
„Kdo je poslední, je prasátko!“
Vrhli jsme se jako smyslů zbavení na vedlejší ulici. Dům stál prázdný už druhé léto. Dnes ale před ním stála nákladní Škoda, muži vynášeli nábytek. Přiběhli jsme blíž. Jeden baculatý strýček si sundal čepici a otřel si zpocené čelo:
„Děcka, kde by se tu dalo napít?“
„Já můžu přinést z domu!“
„Nebo u pumpy!“
„Ukážete mi to?“
„Pojďte, ukážeme. A koho jste přivezli?“
„Stařenku. Babičku. Chovejte se k ní hezky, ano? Nikoho už nemá. To je všechno, co vím.“
„My jsme hodní! Můžeme zítra přijít na návštěvu?“
„Samozřejmě, přijďte.“
Rozutekli jsme se domů, jen Honza zůstal. Snil o tom, že bude řidičem. Dokonce mu voněl benzín. Vylezl na jabloň před domem a tiše pozoroval.
Najednou pod stromem uslyšel hlas:
„Promiň, chlapče. Nechci tě rušit, ale nemám kde přespat. Ztratila jsem klíče. Nemohl bys vlézt okénkem a otevřít nám dveře?“
Honza na chvíli ztuhl, pak přikývl.
„Já jsem Honza. Pomůžu vám. Jen mě strýčkové musí podržet.“
Seskočil ze stromu a ocitl se vedle drobné babičky s laskavýma očima.
„A jaké máš rád koláče, Honzíku?“
„S povidly. A taky s cibulí a vejcem!“
„Zapamatuju si to. Za pár dní zvi kamarády — budou koláče.“
Vlezl okénkem a otevřel dveře. Dům byl zaprášený a prázdný. Někde si přitom roztrhal tričko — bylo mu líto. Máma mu vynadá. Ale babička řekla, že mu to zašije. A zašila — do rána byl záplet jako nový.
Od té doby měl Honza babičku. Cizí, ale rodnou. Pletla mu rukavice, četla pohádky, zvala na čaj. Dokonce i Honzova máma k ní občas zašla. A jednou babička Ola onemocněla.
S Honzou jsme jí vařili kaši. Já zapalovala sporák, Honza loupal brambory. Kája dokonce zatopil v kamnech, když začalo být chladno. Dospělí nám sice pomáhali, ale Honza se o babičku staral nejvíc. Vždyť to byla jeho babička.
Teď už má, jako všichni, svou babičku. Svoji. I když cizí. Ale opravdu rodnou…