Nikdy jsem necítila lhostejnost k ostatním lidem. Před pár lety jsem se odstěhovala z malé vesnice do Prahy. Stále nechápu, jak může někdo jen tak projít kolem člověka, který potřebuje pomoc, nebo vyhodit ženu s dítětem z bytu, protože nemá čím zaplatit nájem v korunách. Samozřejmě, že existují i výjimky. Bylo to v roce 2007, když svět působil gumově a ulice se vlnily pod nohama. Vracela jsem se z práce a všechno kolem mě zpomalovalo. Stavila jsem se do supermarketu vchod byl větší, než by měl být, a smrděl houby. Před ním stála žena s malým chlapcem. Tak zvláštně světlejší než okolní lidé, skoro průsvitní. Matka měla celé tváře pokryté únavou a v očích blikala podrážděnost.
Co ještě chceš? vyštěkla chladně na syna, jako kdyby její hlas zvonil do skla.
Mám, mám hlad, řekl chlapec tiše, jeho slova se rozléhala ve vzduchu jako zvonění zvonečků v zimě.
Okolo nich procházeli rodiče s dětmi, kteří vláčeli tašky plné potravin. Podle ošoupaného kabátku bylo jasné, že kluk je opravdu hladový. Najednou matka vybuchla, prudce ho odstrčila a zakřičela, že jí kvůli němu život prošel mezi prsty jako písek v řece Labi. A najednou prostě odběhla, vklouzla do neskutečně dlouhé tmy, která ji pohltila.
Zůstala jsem stát a všechno bylo rozmazané. Chlapec se tiše sesunul na chodník a začal plakat slzy nepadaly, jen jeho oči byly najednou plné vody, klidně tekoucí jako déšť po parapetu. Bylo mi ho strašně líto, ale očekávala jsem, že se jeho maminka každou chvíli vrátí. Uplynulo půl hodiny a okolní lidé se tvářili, jako by chlapec byl součástí kamene. Matka nepřišla. Něco se ve mně hnulo. Přistoupila jsem k němu, i když mi bylo divné přibližovat se ke zcela cizímu dítěti v Praze z toho obvykle nemají radost, lidé jsou podezřívaví. Ale ve snovém městě nikoho nic nezajímalo, a tak jsem u něj klekla.
Chlapec se mě nejprve bál, byl uzavřený jako pernštejnská brána. Když jsem přivolala hlídače, abychom zkusily najít jeho matku, konečně ke mně promluvil. Jmenoval se Marek a bylo mu pět. Situace byla nejasná jak mlha na Vysočině. Šly jsme do obchodu a koupila jsem mu housku a jablko. Nejdřív odmítal, ale pak jedl, jako by v životě nic nesnědl; doopravdy ten den nejedl vůbec nic.
Matka zmizela v městském bludišti a neměla jsem jinou možnost než Marka přivést k sociálním pracovnicím, které ho měly chvíli hledat. Ale všechno mi připomínalo, že to není konec našeho příběhu. Měla jsem dobré známé na sociálce, a tak jsem mohla sledovat, co se s Markem děje dál.
Ukázalo se, že jeho maminka, která se jmenovala Jarka, zůstala na kluka sama. Otec byl dávno pryč, ztracený v jiných snech a jiných městech. Jarka, než ji syn potkal, pracovala a měla život normálně skládaný jako brambory ve sklepě, pak ale říkala, že dítě jí život rozlomilo jako střep. A synovi to opakovala pořád dokola. Nakonec Jarku našli; rozhodla se, že už nemá na chlapce místo ve svém světě, napsala úředně papír o vzdání se dítěte a nechala ho ve státní péči. Marek ji prosil, aby ho vzala zpět domů, ale ona zmizela v úředních razítkách.
Dva roky během kterých se mi zdály zvláštní sny plné modrošedých zdí a dětských smíchů trvalo, než jsem mohla Marka adoptovat. Musela jsem vyplnit nekonečné štosy papírů. Mezitím žil v dětském domově, kam jsem za ním chodila s dárky a slovy, aby nezapomněl byl a bude milován. Někteří známí se mě ptali, proč vůbec potřebuju cizí dítě.
Čas ubíhal jako Vltava za povodně rychle, nekontrolovatelně. Ani jsem si nevšimla, jak Marek vyrostl a můj život se rozvětvil směrem, který by v bdělosti nikdy nenastal. A víte co? Nikdy toho rozhodnutí nebudu litovat.