Biologická matka mého syna ho opustila se slovy, že narození dítěte jí zničilo život

Dobré zprávy

Nikdy jsem nebyla lhostejná k ostatním lidem. Vzpomínám si, jak jsem se před lety přestěhovala z malé vesnice do Prahy. Dodnes nechápu, jak může někdo projít kolem člověka, který potřebuje pomoc, nebo vyhodit ženu s dítětem z bytu jen proto, že nemá na zaplacení nájmu v korunách. Samozřejmě, našli se i výjimky. Bylo to v roce 2007. Vracívala jsem se tehdy z práce a zastavila jsem se cestou v jednom pražském supermarketu. U vchodu seděla žena s malým chlapcem. Hned mě zaujali. Matka vypadala unaveně a podrážděně.

Co chceš? vyjela na syna.
Mám hlad, maminko, pronesl tiše kluk.

Okolo vycházeli rodiče s dětmi, tašky plné jídla. Soudě podle toho, jak byl hoch oblečený, bylo jasné, že měl skutečný hlad. Matka ztratila nervy, odstrčila malého a zakřičela, že jí kvůli němu zničil život. Po těch slovech se rozběhla pryč a zmizela v uličkách města, chlapce nechala stát před obchodem. Dlouho jsem nevěřila svým očím. Malý, když si uvědomil, že maminka už se nevrátí, si tiše sedl a začal plakat. Byl to tichý, smutný pláč dítěte, které bylo opuštěné.

Srdce mi pro něj plakalo, ale doufala jsem, že se matka za chvíli vrátí. Uběhla půlhodina, ale nikdo se o něj nezajímal, ani ta žena se nevrátila. Už jsem to nevydržela, přišla jsem k hochovi a snažila se ho uklidnit. Bylo mi zvláštní mluvit s cizím dítětem, bála jsem se, co si asi lidé kolem pomyslí. Ale ve skutečnosti si mě nikdo ani nevšiml. Chlapec měl nejdřív strach, bál se navázat kontakt. Když jsem přivolala hlídače, aby se pokusil najít jeho maminku, začal se mi pomalu svěřovat. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Marek a je mu pět. Zatímco jsme čekali na policii, šla jsem do obchodu koupit mu něco k jídlu. Nejprve odmítal, pak po chvíli začal do jídla hladově hltat.

Později vyšlo najevo, že celý den nic nejedl. Jeho matka beze stopy zmizela a mně nezbylo nic jiného, než ho předat příslušným úřadům, aby mu pomohly s hledáním rodičů. Tušila jsem však, že můj příběh s tímto chlapcem teprve začíná. Měla jsem mezi známými pár lidí ze sociálních služeb, tak jsem mohla sledovat, co se s Markem děje dál. Časem jsem zjistila, že jeho matka ho vychovávala sama. Otec je dávno opustil. Před narozením syna pracovala, ale později tvrdila, že jí těhotenství zničilo život, a často to hoši říkala. Nakonec ji vypátrali. Žena se rozhodla Mareka opustit a jednoduše ho nechala napospas osudu. To je v pořádku, odvedou ho do dětského domova, prohlásila.

Chlapec plakal a prosil matku, aby si ho vzala domů, ale ona napsala vzdání se práva na dítě. Marek to nesl velmi těžce.

O dva roky později se mi povedlo chlapce adoptovat. Předtím jsem musela zvládnout spoustu papírování a vyřizování na úřadech, a tak Marek mezitím zůstal v dětském domově. Pravidelně jsem ho navštěvovala, nosila mu dárky. Někteří přátelé se mě tehdy ptali, proč chci vychovávat cizí dítě.

Ubíhal čas a ani jsem si nevšimla, jak mi syn vyrostl před očima. A věřte mi, nikdy jsem svého rozhodnutí, že jsem si tehdy Marka osvojila, nelitovala.

Rate article
Add a comment