Bílý ubrus, šedý život

Dobré zprávy

Bílý ubrus, šedý život

Boršč byl výborný. Jana to věděla jistě, ochutnala ho při vaření třikrát a pokaždé byla spokojená. Mladá červená řepa z trhu, maso na kosti se táhlo dvě hodiny, česnek přidala až nakonec, jak se má. Na stole svítily svíčky, bílý lněný ubrus, ten, co šetřila na výjimečné příležitosti. Patnáct let. To je přece výjimečný den.

Za oknem se smrákalo. Říjen v Brně byl vždy takový šedý, vlhký, s vůní mokrého listí a výfukových plynů. Jana přesunula vidličku vpravo k talíři a narovnala roh ubrusu, ač byl už přesně. Postála chvíli v kuchyni a poslouchala tikání hodin nad lednicí.

Pavel přišel v půl deváté. Uslyšela, jak se morduje se zámkem, jak mu spadl igelitový sáček, švihla pojistka světla v předsíni.

Co máš dobrého? nahlédl do kuchyně, ještě v bundě a s červeným nosem.

Pojď, umyj si ruce a sedni si. Boršč, kuře, a dělala jsem i salát.

Pavel shodil bundu hned ve dveřích kuchyně, přehodil ji přes židli a rozhlédl se.

Nač ty svíčky?

No protože je výročí. Dneska je to patnáct let, Pavle.

Neodpověděl, šel si umýt ruce, usedl. Jana mu nalila boršč, přistrčila talíř. Smetana byla domácí, z trhu. Lžíce navrch, jak měl rád.

Pavel přičichl, ochutnal a zamručel: Je to dost kyselé.

Jana usedla naproti: Fakt? Mně to přijde akorát.

Maminka vaří boršč úplně jinak. Je poctivější, takový… opravdový. U ní to má říz.

Jana vzala do ruky lžíci: Jez, dokud je teplý.

Jím, jím. Otočil talíř. A ten bílý ubrus, na co? Zašpiníš ho.

Nezašpiním.

No jó. Zachechtal se. Máma dává na slavnosti vždycky tmavý ubrus, bordó. Je to praktičtější a zároveň hezčí.

Jana koukala na plamínek svíčky, který sebou škubal, když Pavel hýbal stolem.

Pavle, řekla klidně. Je to patnáct let, co jsme svoji.

Vím.

Nic jsi neřekl, když jsi přišel.

Podíval se na ni, překvapeně, téměř dotčeně.

Cos chtěla, abych řekl? Že ti přeju? Bydlíme spolu, to není narozeniny.

Já nevím. Patnáct je docela dost.

Patnáct let, no a? A kde je kuře?

Jana vstala, donesla pečené kuře s bylinkami. Pavel měl rád bylinky.

Suché, konstatoval po soustu.

Teď jsem ho vytáhla.

Drželas tam dlouho. Mamka ho vždycky přikrývá alobalem, pak je šťavnaté.

Jana si nabrala trochu kuřete. Žvýkala. Venku projelo auto, světla bleskla po stropě.

Viděl ses dneska s mamkou? zeptala se.

Stavil jsem se po práci. Proč?

Jen se ptám.

Zase pohled na ubrus: Ten bílý je škoda, vážně. Maminka ví, jak se dělá slavnostní stůl nádobí sladěné, ubrus, chleba nakrájený na tenko. A ty podívej, kolik to je, jak cihly.

Jana odložila vidličku.

Ne prudce, jen potichu ke kraji talíře.

Uvnitř to v ní stáhlo a zase povolilo. Jako pěst.

Pavle, pronesla vyrovnaně, což ji samotnou překvapilo. Uvědomuješ si, co teď říkáš?

Pavel se tvářil otráveně, jak to mají lidé, které někdo ruší u jídla.

Co? Prostě říkám, že u mámy je to lepší. To není urážka.

Přišel jsi, nepopřál jsi mi, kritizuješ večeři, ubrus, chleba, kuře. Vařila jsem tři hodiny, Pavle.

No tak jsi vařila. A co? Mám tleskat? To je tvá povinnost.

Jana chvíli mlčela.

Povinnost, zopakovala pomalu, ochutnávala to slovo.

Jasně. Ty jsi doma, vaříš. Já vydělávám. Tak je to logické.

A patnáct let je taky jenom… známka v kalendáři?

Co chceš, abych tu recitoval básničky? Mamka vždy říkala: méně romantiky, víc pořádku a rodina drží.

Plamen svíčky poskočil. Jen jednou. Jako kdyby taky něco pochopil.

Jana vstala, odnesla talíř, postavila se k oknu a pozorovala mokré střechy, žlutá okna, skoro holý strom ve dvoře.

Otočila se.

Pavle, sbal si věci.

Zvedl hlavu.

Cože?

Sbal si a odejdi. Prosím.

Díval se na ni jako na člověka, co zčistajasna začne mluvit neznámou řečí. Pak se krátce uchechtl, skoro jako zakašlal.

Myslíš to vážně?

Myslím.

Kvůli boršči?

Ne kvůli boršči.

A kvůli čemu teda? Protože jsem zmínil mamku? Jano, to je směšné.

Mně do smíchu není.

Že jsi dotčená? Tak promiň, jo? Sedni, jez.

Ne, Pavle.

Zůstal zírat. Stála u okna, klidná, rovná záda. Možná čekal slzy, křik, bouchání dveří. Cokoliv. Ale ne ten klid.

Ty to opravdu myslíš vážně

Ano.

Ticho. Hodiny tikaly, svíčky plály.

Kvůli jednomu rozhovoru začal.

Ne kvůli jednomu. Kvůli patnácti rokům stejného rozhovoru. Jdi, Pavle. Sebe potřebné, zbytek si vezmi pak.

Pavel tam stál ještě minutu, pak zamířil do ložnice. Slyšela šustění igelitky, otvírání skříně. Zůstala v kuchyni, dívala se na svíčky. Plály klidně, neochvějně.

Když vyšel s taškou, zastavil se ve dveřích. Podíval se na stůl, bílý ubrus, boršč, chleba nakrájený na silné plátky.

Budeš toho litovat, řekl.

Možná, odpověděla. Na shledanou, Pavle.

Dveře se zabouchly, cvakl zámek. Poslouchala, jak utichají kroky na chodbě.

Pak sfoukla svíčky nebyl už důvod, proč je nechat hořet a umyla nádobí. Boršč uložila do lednice. Neměla hlad.

Bytem se linula vůně smažené cibule a trochu vlhka, jak v říjnu bývá, kdy jsou otevřená okna na chodbě a radiátory ještě nehřejí.

Jana šla spát v půl jedenácté. Nespala hned, pozorovala strop, poslouchala sousedovic televizi. Myslela na jediné: nepláče. To je zvláštní.

***

Věra Nováková otevřela dveře dřív, než Pavel stihl zazvonit podruhé. Jako by stála za nimi a čekala.

Pavlíku! Rozpřáhla paže, pohled na tašku. Proboha, co se stalo?

Vyhodila mě.

Kdo? Tahle? Věra se stáhla, pustila ho dál. vždyť já ti říkala, Pavle! Pojď, pojď, právě jsem uvařila polévku. Bramboračku s kuřecím, jak máš rád.

Pavel se vyzul, šel do kuchyně, sedl si. V bytě vonělo jídlo a tím specifickým odérem, co mají byty starších lidí – trochu naftalín, trochu valeriánka a přes to kuchyně.

Maminka pobíhala u plotny a hubovala.

Věděla jsem hned, že není pro tebe. Studená ženská, chápeš, Pavle? Od takových děti nejsou, to není náhoda. Příroda ví své. Jez, vidíš, jak je chleba pěkně nakrájený!

Chleba byl na skutečně tenké plátky. Pavel si vzpomněl, že Jana krájela vždycky silné.

Mami, nech to teď být.

Co? Já mám jen pravdu! Patnáct let tě ničila, a k čemu? Ani děti, ani pořádnou domácnost. Jez polévku.

Polévka byla horká a sytá, přesně, jak říkala. Pavel jedl mlčky.

První dny prožil jako ve snu. Chodil do práce, vracel se, večeřel s matkou, díval se na televizi. Věra Nováková vařila každý den od rána s radostí. Z lednice tahala karbanátky, servírovala talíře, vždy opakovala: Musíš pořádně jíst, celý jsi šedivý.

Třetí den mu sama vybalila věci.

Tu modrou košili už nenos, je pomačkaná, vyžehlím ti světlou.

Mám rád tu šedou, řekl Pavel.

Mně se zdá, že modrá je lepší.

Mlčel. Snědl karbanátky, vypil čaj. Matka sklízela a mezi tím vyprávěla o sousedce z čtvrtého patra, která odešla po svém a šťastná, z čehož šlo vycítit narážku na Janu, ale Pavel neposlouchal.

Za týden rozhodla, že boty má rozpadlé a půjdou v sobotu na nákup.

Mami, jsou v pořádku.

Podívej, podrážka odstává!

Neodstává.

Odpoledne půjdeme.

Šli. Matka vybírala dlouho, zkoušela na něj páry, které vybrala ona, ne on. Chtěl černé, jednoduché, ona koupila hnědé s přezkou.

Podívej, jak ti sluší!

Nelíbí se mi.

Nebuď dítě. Tyhle jsou lepší.

Prodavačka raději koukala jinam. Pavel se zhlédl v zrcadle muž ve středním věku v hnědých botách bez výrazu.

Koupil ty hnědé.

Večer matka seděla naproti a vzpomínala, jak byl malý, jak ho sama vychovávala, jak těžké to bylo, jak Jana si toho nevážila. Pavel kýval.

Někdy myslel na bílý ubrus. Na svíčky. Nerozuměl, proč je tam vlastně dala. Co je na patnácti letech. Co se slaví.

Ale myslel na to.

A také na to, že neplakala. Nekřičela. Jen klidně stála u okna a řekla mu, ať jde. Nechápal, kde se to v ní vzalo. Čekal něco jiného.

Na konci prvního měsíce mu matka sestavila rozvrh. Netvrdila tomu rozvrh: V úterý doktor, zapsala jsem tě, ve čtvrtek k tetě Evě, zve tě, v pátek prosím nechoď pozdě, dělám koláč.

V pátek zůstal déle v práci bylo porady. Volal matce, cestou v tramvaji ji nechal mluvit a díval se do tmavého okna.

Koláč byl hotový. Byl vynikající. Všechno bylo chutné.

Ale vevnitř cítil tlak. Ne bolest. Prostě tlak, trvalý, tichý, jako když chybí vzduch.

***

První tři týdny žila Jana jako v mlze.

Chodila do práce, doma si něco jednoduchého uvařila, najedla se, šla spát. Večer bylo nejhůř, byt ztichlý, a to ticho bylo napřed strašidelné, pak už prostě jen bylo.

Kamarádka Olga volala každý druhý den. Jani, jak je, nechceš přijet? Jana vždycky, že je v pořádku, netřeba. Olga stejně přijela první sobotu s vínem a sušenkami, seděly do dvou do rána v kuchyni, Jana vyprávěla o svíčkách, o boršči, o mámě s ubrusem jak má být a Olga jen tiše říkala to je vůl pak bylo snazší.

Udělala jsi dobře, řekla Olga večer. Opravdu dobře.

Bojím se, špitla Jana.

Já vím. Ale ono to přejde.

Po jejím odchodu Jana stála v obýváku a pozorovala tmavě modré těžké závěsy. Pavel je vybral před osmi lety tlusté, nepropustí světlo, praktické. Visely od té doby. Jana se nad nimi nikdy nezamýšlela. Byly, a hotovo.

Druhý den je sundala.

Trvalo jí to hodinu a půl, karniš byl těžký, musela na stůl. Složila závěsy, dala do skříně. Pokoj se změnil. Šedé říjnové světlo, nudné a chladné, bylo lepší než tma za modrým plyšem.

Pak přestěhovala gauč. Ne sama, poprosila souseda pana Zdeňka, staršího, ochotného muže, co vždycky pomohl. Gauč teď stál u okna a dopadal na něj jiný svět.

Bylo to zvláštní, ale příjemné.

Od druhého týdne spala Jana lépe. Ne dobře, ale už neležela celé noci přikovaná ke stropu.

V práci se nezměnilo nic. Jana byla pečlivá, spolehlivá účetní. Nikdy nechodila pozdě, dokumenty přesné. Kolegové ji respektovali, hlavně paní ředitelka účetnictví, Libuše Kučerová malá, přísná, vždy perlové náušnice. Sama o sobě nikdy nic neříkala, ale Jany si cenila.

Na konci října ji Libuše zavolala.

Jano, příští rok odcházím ke dceři. Pan ředitel ti chce nabídnout moje místo. Hlavní účetní.

Jana mlčela pár vteřin. Mně?

Komu jinému? Vidím, kdo tady opravdu maká. Přijmi to.

Jana jela domů tramvají a přemýšlela. Hlavní účetní znamená novou odpovědnost i břemena. Před lety jí Pavel řekl: Na co dělat kariéru, nejsi přece sama, já vydělávám. Souhlasila. Tenkrát.

Teď sledovala lampy venku a v duchu si řekla: A proč vlastně ne?

Listopad uplynul v zaběhaných úkolech. Udělala jen malou rekonstrukci v bytě, podle možností: vymalovala ložnici do světle žluta, závěsy vyměnila za lněné, světlé. Koupila nový oranžový lampion, rozsvěcela ho večer místo horního světla. Byt se měnil. Začal být její.

Přinesla si pár květináčů s muškátem, postavila na parapet. Vonělo to jemně zeleně, přesně k těm lněným závěsům a žluté stěně.

Věci s Pavlem řešili přes právníka. Byt byl Janin, Pavel nic nechtěl. Vůbec se, zdálo, nijak nehádal. Třeba ho matka přemluvila, nebo už neměl energii.

V prosinci přijala Jana funkci hlavní účetní. Libuše jí potřásla rukou: Jsi šikovná. A poprvé od doby, co spolu pracovaly, se opravdově, vřele usmála.

Nový rok slavila u Olgy, v hlučné partě, s dětmi, se psy a třemi mísami bramborového salátu. Bylo dobře a zároveň lehce smutno tím zvláštním způsobem, když se ohlížíš. Vypila sklenku šampaňského, podívala se z okna na ohňostroj a pomyslela, že rok přežil, a ona taky. A možná je i v pořádku.

***

Pavlovi se zima vůbec nedařila.

Matka rozhodla, že musí k doktorům. Obvolala praktického, kardiologa, žaludeční, protože vypadáš hrozně, Pavle, musíš se nechat zkontrolovat!. Chodil. Všude mu řekli: Na váš věk dobré matka byla zklamaná, jako by doufala, že něco najdou.

V práci byl čím dál podrážděnější. Kolegové si toho všimli. Hrubý, co s ním kouřil na schodišti, jednou povídá:

Co je s tebou?

Nic.

Že by doma něco?

Ne.

Hrubý pokýval a odešel. Pavel koukal z okna do továrního dvora na ušlapaný šedý sníh posetý skvrnami oleje. Nechtěl se vrátit do práce, domů k matce, nikam.

Přemýšlel kam by vlastně chtěl?

Odpověď nebyla.

Matka denně vítala večeří. To bylo milé, o něj se starala, uznával. Ale s přípravami přišel i program na zítřek: co obléci, kam jít, kdy přijít. Když se opozdil, volala. Když nebral, volala znovu. Bojím se, kde jsi?

Jednou v únoru zůstal u Hrubého na hokeji, vypil pivo. Domů dorazil v půl jedenácté.

Matka seděla v kuchyni potmě, rozsvítila při příchodu a koukla na něj tak, že se Pavlovi udělalo zle.

Kdes byl?

Volal jsem, že přijdu pozdě.

To není informace! Měla jsem strach, vzrostl mi tlak!

Mami

Jez, nechala jsem ti karbanátky. A mobil už nevypínej, volala jsem třikrát.

Nevypínal, neslyšel jsem, byl tam hokej.

Hokej… zopakovala jako by šlo o sprosté slovo.

Jistil, že se pořád omlouvá. Za pozdní příchody, za košili, za to, že nezavolal, za špatné jídlo.

Vzpomněl si, že kdysi říkal: Maminka vždy ví, jak správně. Tehdy hrdě. Teď mu to přišlo trapné.

V březnu se zkusil podívat na inzeráty na podnájem. Zaujal ho jeden pokoj kousek od práce. Oznámil to matce.

Rozplakala se.

Ne hlasitě, ale tiše. To je znamení, že ti tu vadím, Pavle. Já ti překážím. Chápu.

Pavel pokoj nesháněl.

Někdy v noci se mu o Janě zdálo. Ne často, ale někdy. Sedí třeba v kuchyni, nebo jedou autem. Normální obrázky. Probouzel se, civěl do stropu v bytě matky, v němž nebylo nic jen strop.

Pomyslel si: Co asi dělá? Jak jí je?

A hned sebe přemlouval: No tak, má určitě někoho jiného.

Nechápal, proč ho to rozčiluje.

***

Únor byl díky počasí zvláštně krásný. Sníh bílý, skutečný, a když šla Jana ráno na zastávku, slunce jí svítilo do očí a Jana přemýšlela, že by si měla konečně koupit slušné sluneční brýle.

Koupila si je. Růžové, s tenkými obroučkami. Zkoušela je v zrcadle a smála se.

V práci toho bylo víc. Nové povinnosti nebyly lehké, ale zvládla je. Někdy zůstávala do osmi, řešila reporty s ředitelem Pavlem Šebkem, solidním, málomluvným mužem, který si vážil přesnosti. Byl spokojený. Bylo to poznat.

Kolegové ji brali dobře. Mladá asistentka Markéta na ni hleděla s obdivem a někdy jí bez ptaní nosila kávu. Jana poděkovala, Markéta trochu zčervenala.

V březnu Olga vytáhla Janu na oslavu narozenin své kamarádky Ivany. Jana se bránila tolik cizích lidí, hluk. Olga ji ale prostě nenechala v klidu: Jano, konec sezení doma, bude to fajn, slibuju.

Ivana byla veselá, pohostinná, měla velký byt, dvě kočky a obrovský fíkus. Hostů dvanáct. Prvních třicet minut se Jana držela Olgy, pak se rozpovídala se sousedkou u stolu, učitelkou matematiky. Celý večer mluvily o knihách.

Tomáš seděl naproti. Zprvu si ho nevšímala. Byl nenápadný menší, lehce šednoucí, v šedém svetru. Málo mluvil, hodně naslouchal. Občas se usmál.

Později večer se ocitli spolu u okna s šálky čaje. On se ptal, Jana odpověděla, pak on šlo to snadno. Pracoval jako projektant, žil čtyři roky sám, žena zemřela na rakovinu. Říkal to věcně, jak když mluvíš o něčem, co už jsi přijal.

S Ivanou jste se poznali jak? ptala se Jana.

Přes jejího bývalého manžela. Ten teď žije v Německu, ale s Ivanou se kamarádím. Vy s Olgou od školy?

Od vysoké.

Dobrá věc, mít takovou kamarádku, zamyslel se.

Velmi, přikývla.

Vyměnili si čísla. Prostě bez očekávání. On jí napsal za tři dny, pozval na kávu. Souhlasila.

Potkali se v malé kavárně nedaleko práce. Povídali si dvě hodiny. Jana popsala rozvod, Tomáš poslouchal, neradil, nesoudil. Pak on povyprávěl svůj příběh. Vyšli ven, chvíli postáli. Bylo chladno, ale příjemně. Zeptal se, jestli může zase zavolat. Přikývla.

Později procházka na nábřeží. Pak kino. Jednou v dubnu ji pozval k sobě na večeři.

***

Tomáš měl byt v pátém patře cihlového domu. Jana šla po schodech s lahví vína, v hlavě automaticky plánovala, že tam bude nepořádek, ale musí se tvářit, že jí to nevadí. Trochu nervozity, jaká je té, co celá léta čekala kritiku.

Zazvonila.

Otevřelo se. Zavonělo jablky. Jemně, sladce, a bůhvíčím možná skořicí.

Pojďte dál, usmál se Tomáš. Trochu jsem to předběhl, šoupnul jsem do trouby koláč. Snad nevadí jablečný?

To je přesně za, řekla Jana.

Byt byl prostý. Ne sterilní, ale živý: na poličce v chodbě knihy a nářadí pomíchané, na stole noviny. Žádná přemrštěná paráda. Jen lidské obydlí.

Pomáhala mu dělat salát. Krájela rajčata, on sýr. Občas mluvili, občas mlčeli. Ticho nebylo těžké.

Jana se přistihla, že čeká komentář. Teď určitě řekne: S okurkami je to lepší, nebo jiný dresing, nebo se podívá na stůl tím známým pohledem, který znala z patnácti let.

Ale on nic. Sedli, nalil víno a řekl: Díky, že jste přišla.

Tři obyčejná slova.

Jana sklopila pohled k talíři a ucítila, jak v ní něco tiše a neznatelně povoluje. Jakoby dosud stále něco držela napjaté a teď to jde konečně pustit.

Za okny byl dubnový večer. Světla lamp, něžně houpající se větev se zelenými lístky. V troubě bublal koláč, vůně se linula kuchyní.

Mluvili dlouho. Ona vzpomínala na dětství, jak chtěla být učitelkou, ale skončila u účetnictví. On o tom, jak opravuje staré domy. Jana poslouchala a říkala si, že je to hezká práce opravovat zničené.

Když šla domů, šel ji Tomáš vyprovodit po schodech a pronesl: Jsem rád, že jsme se potkali.

Jana cestou domů myslela víc na koláč než na něj nebo ne, vlastně na to, že vůbec může k někomu přijít a nebát se výtky. Jen přijít a večeřet. Odejít lehčí.

***

Léto minulo tiše a pěkně.

S Tomášem se vídali často, bez spěchu. Netlačil na ni, ona na něj také ne. O víkendech chodili na trh ona pro bylinky a smetanu, on pro ryby. Vařili spolu, bylo to jiné než samotě nebo s obavou před kritikou.

Jednou v červenci u něj přespala. Zůstala, protože už bylo pozdě a nechtělo se jí domů. Ráno uvařil kávu a donesl jí ji do postele. Ne jak ve filmu, bez okázalosti. Prostě přinesl a sedl vedle.

Pracuješ dnes?

Od dvanácti.

Chceš sjet ráno na trh? Prý už bude červená třešeň.

Jana vzala kávu oběma dlaněmi. Letní ráno bylo sytě modré, vonělo čerstvě, v dálce pískali vlaštovky. Měla chuť plakat ne smutkem, ale tím zvláštním dojemným štěstím, když nečekaně zjistíš, že je ti dobře.

Chci, řekla.

Na podzim Tomáš navrhl, zda by k němu nepřesídlila. Ne slavnostně, prostě večer při mytí nádobí: Jano, nechceš se nastěhovat? Myslím, že bys tu byla spokojená. A mně by bylo líp.

Potřebuji čas, odpověděla.

Samozřejmě. Rozmysli si to.

Přemýšlela dva týdny. Pak řekla ano.

V listopadu se stěhovala. Svůj byt pronajala, prodávat zatím nechtěla. Přivezla si knihy, muškáty, lampion, lněné závěsy. Tomáš ustoupil v pracovně místo její knihovně, srovnali knihy jeho odborné vedle jejích beletristických, vypadalo to dobře.

V prosinci se vzali. Tiše, bez slavnosti, jen s Olgou a Tomášovým kamarádem Karlem coby svědky. Pak šli čtyři na večeři, bylo veselo a dobré, Olga brečela, ale říkala, že jen radostí, nebojte.

V lednu se Jana dozvěděla, že je těhotná.

Seděla v koupelně s testem v ruce, dívala se dlouho na dvě čárky. Pak usedla na okraj vany a deset minut nehnutě seděla.

Bylo jí třiačtyřicet. Vždy si myslela, že děti už mít nebude. Pavel je nechtěl, nebo vlastně ani ona, nikdy to neřešili, čas plynul. Doktoři nic nezakázali, ale v hlavě už dávno rozhodla není mi souzeno.

A teď.

Tomáš pracoval v pracovně, kreslil něco. Vyšla, postavila se do dveří. Vytušil to, otočil se.

Co se děje? zeptal se tiše.

Podala mu test. Podíval se, chvíli mlčel. Pak vstal a objal ji, neřekl nic, jen ji dlouze tiskl.

Potom řekl: To je dobře, Jano. Opravdu dobře.

Oporla se mu do ramene a konečně se rozplakala. Plakala nahlas, poprvé po dlouhé době. Nebál se toho, neříkal neplač. Jen ji držel a tiše šeptal: Všechno dobře dopadne.

***

Přišel opět duben a opět kavárna, opět nábřeží. Jen teď Jana chodila pomalu, trochu do strany, protože břicho ji tlačilo, a Tomáš ji občas podpíral za loket.

Byla v šestém měsíci. V práci to věděli. Ředitel Pavel Šebek pravil: Gratuluji, paní Šedivá. Nemusíte se bát, místo tady máte. Markéta se na ni nově dívala s respektem od ženy, která něco v životě skutečně dokázala.

Společný byt přibyl o nové věci. Dětská postýlka v krabici, noční lampička ve tvaru měsíce, komín malých oblečků v zásuvce. Jana ho občas otvírala jen tak, dotýkala se látky. Bylo v tom cosi skutečného a uklidňujícího.

Ráno pila čaj u okna, pozorovala dvůr, kde už klíčila tráva. Vonělo to mokrou hlínou, trochu jablky od sousedního sadu. Bylo dobře a klidně.

Ale někdy, hlavně večer, když Tomáš spal a ona ležela a cítila pohyby dítěte, myslela na minulost. Ne s bolestí, spíš jako na starou fotku byla taky taková, vedle byli taky lidé. Mrzelo ji něco. Asi těch patnáct let, co jí nedali to, co mohli. Anebo jen třeba litovala staré mladé sebe, která pečlivě vařila boršč a rozprostírala sváteční ubrus.

O Pavlovi nic nevěděla. Olga říkala, že ho jednou potkala v supermarketu. Prý vypadá zestárle. Jana jen přikývla a neřekla nic. Nepřála mu zlé. Byl teď z jiné kapitoly.

***

Pavel seděl v kuchyni u matky.

Venku duben, tady jako vždy zima těžké závěsy nepouštěly jarní světlo, na poličkách stále ty samé věci, stejné vůně: valeriánka, silná polévka, cosi dávného, co se nikdy nemění.

Věra Nováková stála u sporáku. Míchala polévku a mluvila. Při vaření vždy mluvila.

Zase vypadáš špatně, Pavle. Povídám ti, musíš k lékaři. Ne tam vašemu závodnímu! Já tě zapíšu k doktorce v poliklinice na Sedmičce, je tam dobrá kardioložka.

Mami, jsem v pohodě.

Nevíš to, muži nikdy nepoznají nic včas. Tvůj táta taky říkal v pohodě a jak to skončilo.

Pavel hleděl na stůl.

Na ubruse kostka, modro-bílá. Praktická. Máma má pravdu flek neuděláš.

Postavila před něj talíř.

Jez, dokud je to horké. Dneska pohanková s hovězím. Víš, že tu máš rád.

Mám rád, řekl Pavel.

Vzal lžíci. Polévka byla dobrá. Máma ji uměla.

Pavle, zamyslel ses nad tou Ludmilou?

Pavel vzhlédl.

Nezamyslel.

Škoda. Pořádná ženská, vdova, vlastní byt. Ptala se po tobě.

Mami

Co je? Je ti pětačtyřicet. Nemůžeš být takhle sám, to není správné.

Já nějakou ženu mám, vyklouzlo mu.

Matka koukla zpříma.

Kde ji máš?

Nikde. Smyšleně hleděl do talíře. Tedy, nechci známosti přes tebe. Pochop to.

Jak si chceš někoho najít, když tu tak sedíš a čumíš do blba? Pořád myslíš na tu svou Janu. Ale ta tě vyhodila. Víš, co se o takových babech říká

Mami, přerušil ji, v hlase něco, co ji zarazilo.

Nastalo ticho. Hodiny tikaly, venku cvrlikala ptáků.

Jez, nebo vystydne, řekla konečně. Kdo by tě takhle nakrmil, když ne matka?

Pavel hleděl na talíř.

Polévka byla opravdu dobrá. Maminka to uměla.

Jezl a přemýšlel. O tom, jak tehdy přišel v říjnu, unavený, podrážděný, a začal mluvit o ubrusu. O boršči. O tom, že matka ví nejlíp.

Tehdy nechápal, že to není o ubrusu. Teprve teď začal chápat moc pozdě, s tím zvláštním zpožděním, jaké mají lidé, kteří neradi přemýšlejí včas.

Byl v kleci. To slovo se zjevilo bez varování, až málem pustil lžíci. Klec. Dřív si myslel, že ji staví Jana její vaření, povaha. A pak zjistil, že Jana nic nestavěla. Letitě ustupovala. Ale klec byla jen jeho co si táhl od mámy, pak do svého manželství, teď zase zpět.

Chutná?

Chutná, mami.

To jsem ráda. Bez mámy bys byl ztracený.

Neřekl už nic.

Za oknem pták čvrlikal čím dál hlasitěji. Jaro naráželo na okno a mezi závěsy prosvítal tenký jasný pruh, pro Pavla už zcela zbytečného, dubnového světla.

Pavel se zhrbil nad talířem a dojedl.

***

Jana v ten dubnový večer stojí na balkóně ve společném bytě s Tomášem a sleduje západ slunce. Břicho je velké, nepohodlné, ale chtěla čerstvý vzduch. Zespodu je cítit mokrá zem, cosi mladého, bezejmenného, co vzniká jenom na jaře.

V bytě za ní Tomáš klidně telefonuje s někým z práce. Na kuchyňském stole dvě hrnky, jeho a její, a září ten oranžový lampion.

Položila ruku na břicho. Dítě se převalilo, líně, tak jak to bývá večer.

Tak ahoj, zamumlala Jana tiše do prostoru.

Bylo to trochu děsivé. Bylo to dobré. Bylo to tiché, neklidné, upřímné štěstí bez jistot i velkých slibů, jen toto: dubnový západ, vůně země, teplé světlo za zády a nový život, co čeká svůj čas.

Ještě chvíli stála.

Pak vešla dovnitř.

A když jsem ten den psal do deníku, pochopil jsem jedno: šedý život je někdy jen proto, že člověk nechtěl otevřít okno tam, kde venku už svítí jaro. Někdy je stačí otevřít.

Rate article
Add a comment