Pokládám poslední talíř a ustupuji o krok zpět. Dvanáct míst. Dvanáct skleniček. Dvanáct ubrousků pečlivě složených do trojúhelníků přesně jak mě to maminka učila. V osm dorazí Novotní, později přijde Iva s manželem. Dům bude plný, jak to maminka vždycky měla ráda. Bílý ubrus s vyšívanými vločkami v rozích taky po mamince, ještě z její výbavy. Vyrovnávám záhyby a myslím na to, že už třetí Silvestr chystám tenhle stůl sama. Bez ní.
Babi, a třináctá židle?
Leknu se. Verunka stojí ve dveřích kuchyně a tiskne k sobě hromádku náhradních talířů. Tváře má rudé od zimy asi byla na dvoře pro něco.
Jaká třináctá? předstírám, že nerozumím.
Prababička ji vždycky dávala. Pro náhodného hosta.
Odvrátím se k oknu. Za sklem pomalu padají velké vločky vypadá to jako kousky vaty. Maminka měla takový sníh ráda. Říkala, že přináší hosty. Nikdy jsem se neptala, jaké hosty to myslí. Myslela jsem prosté pořekadlo, starý zvyk.
Prababička už tu není tři roky, Verunko.
Právě proto.
Vnučka na mě hledí tím zvláštním způsobem, jak umí jen ona přímo, upřímně, bez výčitek, jen s otázkou. V deseti letech je v naší rodině jediná, kdo si opravdu pamatuje maminčina vyprávění. Kdo je opravdu poslouchal, ne jen přikyvoval z povinnosti. Já už dávno poslouchat přestala. Pořád nebyl čas práce, účetnictví, domácnost. A teď už se nemám koho ptát.
No dobře, povídám. Přines ji ze sklepa. Ta dřevěná u zdi.
Verunka se usměje a zmizí. Já jdu ke komodě a vytahuji sametovou šperkovnici. Uvnitř jsou mamčiny náušnice jantarové kapky v stříbrném osazení. Jediný její šperk, který nosím. Jirka říká, že mi sluší. Ale nosím je kvůli tomu, že když se dotknu náušnice, studí mě v uchu a mám pocit, že je máma nablízku.
Nasazuji si náušnice a pohlédnu do zrcadla. Padesát dva let. Vrásky kolem očí, šediny u spánků. V maminčině věku vypadala mladší. Nebo se mi to jen zdá?
Třináctá židle už stojí na čele stolu. Verunka ji postavila právě tak, aby měla výhled přímo na vchodové dveře. Chtěla jsem jí říct, že to není praktické, že host bude mít zády okno ale mlčím. Maminka ji tak dávala vždycky.
Prababička vyprávěla, říká Verunka a uhlazuje ubrus kolem nového místa, že měla bratra. Strýce Tomáše. Odejít měl, když jí bylo dvacet sedm. Už se nevrátil.
Zastavím se se salátovou mísou v ruce.
Odkud to víš?
Povídala mi to, když jsem u ní spávala. Ležely jsme potmě a ona vzpomínala na staré časy. Na dům, dětství, bratra. Říkala, že jednou přijde. Proto dávala tu židli.
Čtyřicet let. Čtyřicet let maminka připravovala třinácté místo a já myslela jen tradice. Pohostinnost. Zvláštnost starých lidí. Ale ona opravdu čekala. Každý Silvestr čekala někoho konkrétního.
Proč mi to nikdy neřekla?
Verunka pokrčí rameny.
Možná doufala, že se zeptáš.
Nezeptala jsem se nikdy. Za celý život ani jednou. Ani jednou mě nenapadlo zeptat se, proč tak tvrdohlavě dává jeden příbor navíc. Nepátrala jsem po jejím dětství, rodině, životě před mým narozením. Brala jsem ji jako samozřejmost maminka je prostě maminka. A teď… už nic nepoznám.
Z předsíně bouchly dveře. Jirka přišel ze zimy, setřásá sníh z kabátu. Za ním Pavel s manželkou Janou. Dům se zaplňuje hlasy, smíchem, cinkáním nádobí. Jana donesla svůj slavný štrúdl, Pavel sekt. Jirka mě obejme a políbí do spánku.
Máš nádherně prostřeno.
Usmívám se, věším kabáty, rozlévám čaj, poslouchám debaty o počasí a zácpách. Ale pohled pořád utíká k třinácté židli. Prázdné. Očekávající.
Maminka čekala někoho. Čtyřicet let. A já nevěděla…
V šest hodin večer zazvoní zvonek.
Právě jsme dojedli předkrmy. Pavel cosi povídá o práci, Jana se směje jeho vtípkům, Jirka otevírá druhou láhev. Verunka tiše sedí a šťourá do salátu dnes nějak zadumaná. A najednou: ostré, nečekané zvonění.
Já otevřu! zakřičí Verunka a už vstává.
Utírám si ruce do utěrky, když slyším její hlas:
Babi, je tu člověk.
Něco v jejím tónu mě donutí jít do předsíně.
Na prahu stojí stařec. Šedá, neupravená brada. Ošuntělý kabát, kdysi asi drahý teď špinavý, utržený knoflík. Čepice, ze které čouhají chomáče vaty. Boty sešlapané, jeden stažený provázkem místo tkaničky. Bezdomovec. Jeden z těch, co vídáte na Hlaváku.
Ale nedívá se na nás. Hledí na dům. Na okna s dřevěnými rámy, na schody z olupující se barvou, na stromek na zahradě s našimi světýlky. Dívá se, jako by poznával. Nebo vzpomínal.
Dobrý večer, řekne tiše, hlas má chraplavý, ale ne drsný. Omlouvám se… jen… je mi zima. Smím se trochu ohřát?
Jirka se postaví vedle mě. Cítím, jak napjal rameny.
Nevaříme tu pro cizí, řekne tiše, rozhodně. Ale můžu vám donést čaj. Počkejte venku.
Ať jde dovnitř, postaví se Verunka mezi nás. Oči jí svítí. Babi, vždyť jsi sama připravila místo. Třinácté. Pro nečekaného hosta.
Pohled mi zůstane na starci. Nic nežádá. Neskuhrá o těžkém životě. Jen čeká. A dívá se na náš dům. Na dům po mamince.
Pak si všímám jeho rukou.
Sundává prstové rukavice ručně pletené, děravé na ukazováku a tře si promrzlé dlaně. Nehty má čisté, upravené, kůže popraskaná od mrazu, ale ruce upravené. Dlouhé prsty, zvláštní otlaky na konečcích. Ne ruce pobudy. Prsty zvyklé na jemnou práci.
Pojďte dál, řeknu, dřív než si to rozmyslím. Silvestr je jen jednou za rok. Nenecháme někoho mrznout na zápraží.
Jirka chce něco namítnout vidím, jak mu cukne brada. Ale položím mu ruku na předloktí, jako to dělala maminka tátovi. Fungovalo to vždycky.
Tak dobře, řekne Jirka. Ale jen na chvilku.
Stařec vstoupí do předsíně. Dívá se kolem. Pomalu otočí hlavu doprava ke kuchyni. Pak doleva do obýváku s vánočním stromkem. Něco mu zajiskří v očích. Poznání? Nebo se mi to zdá?
Kuchyň je vpravo? zeptá se, aniž by se na někoho obrátil.
Ano, přikývne Verunka. Jak to víte?
V takových domech to bývá podobně… Promiňte. Neviděl jsem pravý dům už dlouho.
Zavedeme ho do obýváku. Pavel se tváří nespokojeně nemá rád překvapení. Jana se přitiskne ke svému muži. Jen Verunka kolem hosta nadšeně pobíhá.
Posadím ho na třináctou židli. Sedá opatrně, jako by mohla prasknout. Ruce má v klíně. Záda rovná, navzdory únavě.
Přinesu vám jídlo, nabízí Verunka.
Děkuji. Jste milí.
Hlas má… zvláštní. Čisté intonace, jasná čeština. Nepůsobí jako někdo, kdo roky žil na ulici.
Verunka před něj postaví salát, brambory, kus pečeného masa. Vezme příbor a já znovu sleduji jeho ruce. Jak ho drží. Jistě. Ne křečovitě, ale správně. Jí pomalu, klidně, nevydává zvuky. Jako by to uměl od dětství.
Jak se jmenujete? ptá se Verunka z druhé strany stolu.
Vzhlédne.
Tomáš.
Málem mi spadne sklenička. Víno vystříkne na ubrus. Tomáš. Strýc Tomáš z maminčiných příběhů. Mlžně si vybavuji nějaký příbuzný, který odešel za mého dětství. Devět mi bylo, moc si ho nepamatuji bydlel daleko mimo Prahu, hodně pracoval. Obličej neznám. Jen máminy slzy po jeho odchodu. Náhoda. Tomášů je v Čechách spousta.
A příjmení? nenechá se Verunka odbýt.
Andrle.
Prsty nechtěně nahmátnou chladný jantar náušnic. Andrle. Děda mé maminky byl Ondřej Andrle. Zemřel dávno před mým narozením, znám ho jen z fotek.
Děkuji. Dlouho jsem nejedl domácí.
Přidáme? nabízí Verunka.
Ne, děkuji. Stačí.
Sedí a dívá se na stromek. Na ozdoby, světýlka, hvězdu na špičce. Oči vybledlé, šedo-modré. Něco mi v nich připomíná naši maminku.
Ninuško, řekne najednou, zadíván na mě, nepodáš mi sůl?
Ninuško.
Tak mi říkala jen moje mamka. Ninuško, pojď ke stolu. Ninuško, je čas spát. Nikdo jiný. Jirka mi říká Nino nebo Ninulka. Pavel mami, Verunka babi Nino. V práci paní Andrle.
Odkud mě takhle znáte?
Ztuhne s vidličkou v ruce. V očích strach? Bezradnost?
Slyšel jsem… Slyšel, jak vás oslovili.
Nikdo mi za celý večer Ninuško neřekl.
Mlčím. Podám sůl. Zase pozoruji sníh za oknem.
Ale celý večer sleduji jeho ruce.
O tři čtvrtě na dvanáct zvedáme sklenky. Jirka pronáší přípitek něco o rodině, zdraví, štěstí v novém roce. Cinkáme si. Stařec Tomáš pije mlčky, malé doušky. Sektu se sotva dotkne.
Když hodiny odbíjí půlnoc, Verunka volá: Šťastný nový rok!, Jana objímá Pavla, Jirka mě políbí. A já se dívám na Tomáše. Sedí bez hnutí, civí na stromek. Rty se mu nepatrně chvějí modlí se? Nebo počítá údery?
Po novoročním přípitku pouští Verunka hudbu. Pavel s Janou jdou tancovat vedle, ozývá se smích a melodie starých písniček. Jirka usíná v křesle, zmámený ruchem a sektem. Verunka běží popřát kamarádkám.
Zůstávám sklízet.
Host stále sedí rovně, dívá se na stromek.
Najednou zaslechnu tiché vrznutí.
Tomáš se opatrně zvedá, šetří kyčle jako každý starý člověk. Přistoupí ke stromečku. Natáhne ruku a dotkne se hvězdy na špici. Staré, babiččiny, s oloupaným lemováním.
A otočí ji. Cca o dva centimetry doleva.
Uvnitř mě něco trhne.
Přesně takhle maminka dělala každý Silvestr. Po dozdobení stromku vždy přišla, a v závěru hvězdu otočila přesně o dva centimetry vlevo. Když jsem se ptala proč, usmála se jen: Tak to má být, Ninuško.
Přistoupím blíž. Srdce mi buší až v krku.
Proč jste to udělal?
Odtáhne ruku. Ohlédne se. V očích strach.
Zvyk.
Čí zvyk?
Mlčí. Dívá se na mě těma vybledlýma šedýma očima. Vrata, vrásky, šedivá brada, únava. Ale oči! Oči, co vídám denně v zrcadle. Oči mojí mamky.
Znal jste mou mámu, není to ani otázka.
Sklopí pohled.
Zinu Andrle? kývne. Ano. Znal.
Odkud?
Dlouhá prodleva. Ohlédne se ke stromečku, jako by hledal odpověď tam.
Vyrůstali jsme v tomhle domě.
Zastaví se mi dech. V tomhle domě? Může to být cokoliv. Kamarádi, sousedé, rodina?
V tomhle domě? zeptám se, přestože už odpověď tuším.
Ano.
Mám pocit, že mě tlačí plíce. Přistoupím ještě blíž.
Kdo jste?
Mlčí.
Tady býval dětský pokoj, řekne najednou zadumaně. Malý pokojík na konci chodby. S oknem do zahrady. V zimě se dělaly na skle mrazové vzory pozorovali jsme je spolu… vymýšleli, co připomínají…
Teď je tam komora.
Vím. Pauza. Se Zinuškou jsme tam… odmlčí se.
Co?
Zavrtí hlavou.
Nic. Promiňte. Potřebuji na chvilku ven.
Vyjde na zápraží bez kabátu.
Najdu ho o půl hodiny později.
Sedí na staré lavičce u plotu, dívá se na okna domu. Sníh ho zasypává po ramena, klobouk i bradu. Ani se nehne. Jen sedí a hledí.
Přehodím přes sebe maminčin starý kabát teplý, starý, ale voňavý po jejím parfému a jdu za ním.
Zmrznete.
Nebude to poprvé.
Sednu si vedle. Lavička studí i přes kabát. Sníh padá do obličeje.
Řekněte mi to.
Co myslíte?
Kdo jste. Jak jste znal mamku. Proč jste přišel.
Dlouho se dívá na své ruce ty pečlivé ruce s otlaky na bříškách prstů.
Zina byla moje sestra, řekne nakonec. Hlas mu zvlhne. Mladší. Odešel jsem, když jí bylo dvacet sedm. Mně bylo třicet.
Celý svět se mi překlopí. Chytím se okraje lavičky.
Vy jste strýc Tomáš?
Zachvěje se a podívá se na mě.
Vyprávěla o mně?
Vnučce. Verunce. Dnes mi to řekla. Prababička vás roky čekala, proto připravovala třináctou židli. Rok co rok, čtyřicet let.
Zakryje si tvář rukama. Třese se.
Třiačtyřicet let. Třiačtyřicet let jsem neměl odvahu vrátit se.
Proč?
Odtáhne ruce. Oči má zarudlé, na vousech zamrzly slzy.
Kvůli otci. Silně jsme se pohádali. Řekl jsem slova, která se rodičům říkat nemají. Že mi zkazil život. Že už nechci do tohohle domu nikdy vrátit. Odjel jsem na sever na stavbu. Myslel jsem, že za rok přijedu zpět. Zahojíme se. Jenže rok se změnil v pět, pět v deset, deset ve dvacet. Pak už… pak už jsem se bál. Moc času. Moc změn. Raději, ať si myslí, že jsem mrtvý.
A Zina? Maminka?
Myslel jsem, že mě taky nenávidí. Že stojí za otcem. Nikdy jsem jí nenapsal, nikdy nezavolal. Bál jsem se její odpovědi že už nemám domov.
Čekala vás, zašeptám. Každý Silvestr čtyřicet let.
Podívá se mi do očí.
O jejím úmrtí jsem se dozvěděl loni. Náhodou. Našel jsem vytrženou stránku v tramvaji v inzerci bylo parte. Zina Andrleová. Moje sestra stará a šedivá. Bylo tam napsáno: ,Zemřela po těžké nemoci. A mně došlo, že jsem nestihl přijít.
Tak proč jste přišel teď?
Protože čekala. Čtyřicet let dávala stůl navíc, připravovala pro mě místo. Musel jsem alespoň ještě vidět dům, kde jsme byli šťastní.
Mlčíme. Sníh nás zakrývá, je mi to jedno. Maminčin kabát voní jejími voňavkami.
Nevěřím vám, řeknu. Promiňte. Ale mohl by přijít kdokoliv, a vydávat se za bratra.
Chápu.
Máte důkaz?
Dlouze hledí na osvětlená okna.
V dětském pokoji teď komoře jsme se Zinou jako děti vyškrábali nápis na zdi. Hřebíkem. V roce 1962. Mně bylo jedenáct, jí osm.
Obtapetovali jsme to pětkrát.
Vím. Ale nápis by měl být dodnes na omítce, u pravého rohu okna. Vysoko, museli jsme stát na štaflích.
Postavím se nohy se mi třesou.
Jdeme.
Komora voní po starých věcech maminčiných šálech, tátových knihách, zapáleném čase. Rozsvítím slabou žárovku a přistoupím k oknu.
Pravý roh. Asi metr od podlahy. Možná výš.
Tady?
Zhruba. My stáli na stoličce.
Sháním se po nástroji. Na polici leží staré, rezavé nůžky. Stačí.
Odchlipnu kraj tapety. První vrstva béžová, lepená před pěti lety. Pod ní zelená z devadesátek, modrá z osmdesátých let, žlutá ze sedmdesátých, červená z šedesátých.
A pak síť omítky šedá, zpuchřelá.
Rozsvítím na mobilu baterku. Ruce se mi třesou.
Písmena. Dětská, nepravidelná, vyškrábaná do omítky. Po šesti dekádách pořád jasná.
Zde bydlili Tomáš a Zina, 1962.
Mobil mi vypadne. Kleknu si a dotknu se nápisu prsty.
To jsem rytec já, zašeptá už za mnou. Zina se bála, že nás mamka seřve. Řekl jsem jí, že to zalepíme tapetou, a zůstane to náš tajný vzkaz.
Ohlédnu se. Stojí ve dveřích cizí a přece můj. Bratr mé mámy. Můj strýc. Člověk, kterého čekala čtyřicet let.
Opravdu jste strýc Tomáš.
Jsem, Ninuško. Pauza. Byla jsi malá, když jsem odešel. Devět let tě bylo. Ale pamatuju si, jak jsem tě kolíbal na klíně. Zina říkávala jen ‘Ninuško, běž ke strýci Tomášovi.’ Proto mi to dnes ujelo.
Do rána sedíme v kuchyni.
Vařím čaj s tymiánem, jak maminka měla ráda. Dávám malinový džem maminčin, ze svého posledního léta. Stačil ho udělat měsíc před smrtí.
Tomáš vypráví. O severu Litvínov, Ostrava, fabriky, stavby. O base tři roky za mladickou hloupost. O životě na ulici noclehárny, nádraží, sklepy. O strachu vrátit se, který léty sílil.
Byl jsem hodinář, ukazuje na prsty. Ještě před odchodem. V dílně na Žižkově. Opravoval jsem budíky, mechaniky, hodinky. Ruce si pamatují dodnes. Ty mozoly mám od šroubováku a pinzety.
Zvedne ukázat dlaně. Ty stejné, co mě zaujaly hned na prahu.
Víš, proč jsem se tolik bál? Nebylo to jen hanbou, ale hlavně strachem, že Zina mě odmítne. Tolik let mlčení. Moh jsem napsat, zavolat, ale místo toho jsem jen tiše utíkal.
Čeho jste se bál nejvíc?
Že mi řekne: nechoď. Že už nemám domov.
Ona by nikdy neřekla.
Jak to víš?
Protože dávala židli pro vás, dokud žila. Každý Silvestr. I když už nemohla vstát, poprosila mě. Myslela jsem, že je to zvyk. Ale čekala vás.
Dlouho mlčí. Za oknem růžoví nový den.
Náušnice, řekne najednou. Jantarové, ve stříbře. Dala jsem jí je k osmnáctinám. První výplata z dílny, spořil jsem tři měsíce. Byla šťastná.
Sahám si mimoděk na ucho. Jantarové kapky v tvrdém stříbře. Maminčin dárek. Teď už vím, od koho.
Nesundala je prý nikdy, řeknu tiše.
Tomáš zase brečí. Tentokrát však tiše, bezhlesně.
Vstanu. Vyndám z komory maminčin šál šedý, ručně pletený. Ještě voní jejím parfémem a domovem.
Hodím mu ho přes ramena.
Šťastný nový rok, strejdo Tomáši.
Chytí mě za ruku a přitiskne ke své tváři. Lahně je zpocená slzami.
Nedočkala se mě… Tři roky chybělo. Kdybych přišel dřív…
Přišel jste. Sice pozdě. Ale přišel. Čekala na to.
Zvedne ke mně oči krvavě rudé, nateklé.
Chtěla by, abyste zůstal.
Zůstal?
Tady. Doma. S námi.
Mlčí. Za oknem vychází bledé slunce.
Ráno, když mráz maluje na skle nové kresby, vstoupím do obýváku.
Strýc Tomáš sedí na třinácté židli. Před ním kouřící hrnek čaje. U něj Verunka něco nadšeně vykládá, on pozorně poslouchá. Poprvé se usmívá skutečně.
Hvězda na stromečku je vychýlená doleva, přesně jako vždy zabývala maminka. Teď už vím proč. Byl to jejich znak. Tajemství bratra a sestry.
Pavel sedí v rohu a stále starce podezíravě pozoruje. Jana v kuchyni cinká talíři a dělá, jako by bylo vše při starém. Možná jí to tak stačí. Pro ni je to stále cizí pán.
Jirka mě obejme kolem ramen.
Takže zůstává?
Zůstane.
Nino… jsi si jistá? Vždyť jsme ho nikdy neznali.
Věděl o tom nápisu pod pěti tapetami. ‘Zde bydlili Tomáš a Zina, 1962.’ To nejde zfalšovat.
Jirka si povzdechne. Je rozumný a hodný. Má mě rád a věří mi.
Tak dobře. Ale já jsem varoval.
Dívám se na strýce Tomáše, jak drží hrnek v dlaních pečlivých rukou hodináře. Rukou, které tvořily nápis do zdi a darovaly sestře náušnice.
Maminka dávala to místo čtyřicet let, říkám. Tři roky bylo prázdné. To stačilo.
Verunka si mě všimne a volá:
Babi Nino! Strýc Tomáš umí spravit hodiny! Víš to? Prababiččiny kukačky mi sto let nešly prý je dokáže opravit!
Přistoupím ke stolu, položím strýci ruku na rameno přesně tak, jak zdravila mamka hosty, jak se dotýkala táty, jak hladila mě, když jsem byla malá a bála se tmy. Ten dotek teď patří mně.
Šťastný nový rok, říkám. S novým životem.
Přikryje mou dlaň svojí. Je teplá.
Děkuji, Ninuško. Hlas se mu třese. Děkuji, že jsi mě pustila domů.
Za oknem pomalu sněží velké vločky, klidně. Maminka říkávala, že takový sníh přináší hosty.
Měla pravdu. Jako vždycky.
Čtyřicet let čekala. Tři roky po její smrti přeci jen přišel.
A třináctá židle už nikdy nebude prázdná.