Pavlíno, už jsi připravená? Zase přijdu pozdě do školy! vykřikla Viktorie, když poslední košili, tentokrát Kryštofovu, zavěsila na nataženou šňůru na balkoně. Ten balkon, starý, nezaizolovaný, s oprýskanými cihlovými zdmi, měl však nejraději v celém bytě.
Viktorie popošla k zábradlí a zase se na chvíli zarazila. Ze sedmého patra paneláku na pražském Jižním Městě byl dechberoucí výhled na Vltavu a rozespalou čtvrť. Jaro už se probudilo, všude plné světlo, ostré paprsky, až ji bolely oči. Viktorie pevně sevřela prsty studený kov. Takhle vypadá život celý před ní, zářící, a veškeré možnosti otevřené! A všechno určitě vyjde, přesně jak si přeje stačí si to usmyslet, vydržet, a zvládne všechno.
Mrak na chvíli zamaskoval slunce, světlo zšedlo. Viktorie pocítila, jak se jí skutečnost vrací zpátky na zem sny a realitu dělí vždy jen zlomek vteřiny. Ale co říkávala Světlana? Realita je to, co si sami vytvoříme. Přesně tak, všechno je v našich rukou. Světlana byla moudrá žena. Dostudovala práva a Viki vždy říkávala, že pokud bude chtít, taky zvládne na vysokou. Otázkou bylo opravdu to chce? Těžký povzdech jí unikl ze rtů. Chtění samo nestačí, je třeba zapnout hlavu a promyslet všechno ze všech stran. Táta je na všechno sám, mladší sourozenci jsou teprve děti, peněz nemají skoro nic. Takže logicky, buď univerzita, nebo práce. A zatím neměla na výběr než vzít si práci a tátovi pomoci.
Rychle mrkla na modré dětské hodinky se žirafou, které dostala ve druhé třídě, a zalapala po dechu. Zase budou mít zpoždění! Sebrala prázdný lavor a zabouchla za sebou balkonové dveře.
Malá Pavlína spala natažená s dlaní pod tváří, tak sladce, až ji Viktorie nemohla odtrhnout pohled z drobné sestřičky. Byla opravdu krásná. Dlouhé řasy, až se jí kladly na tvářičky, světlé kadeře rozprostřené po polštáři. Práce s vlasy bylo spousta, ale Viki by je nikdy neostříhala, tohle byla výjimečná krása stejné vlasy měla maminka. Viktorie nesnášela na ni myslet. Snad téměř všechno by dokázala odpustit, ale zradu ne. Máma je opustila. Pavlína byla ještě mimino, matku si skoro nepamatuje. Vždy říkala Viki mami, a o to větší bylo pohoršení starších dam na hřišti. Viktorie si ještě živě vybavovala, jak ji poprvé pomlouvaly.
Sem přestěhovali poté, co zemřela babička, a byt po ní připadl otci. V bývalém dvou-pokojovém bytě se už prostě nevešli, tak si polepšili do babiččina čtyřpokojového.
Babička byla profesor strohá, odměřená žena, se sousedy neprohodila jediné vřelé slovo, sousedům říkávala “hlupáci”. Jako malá Viktorie nechápala, ale později se babiččiným návštěvám záměrně vyhýbala. Nelíbilo se jí, jak babička všechny hodnotila a pokládala za méněcenné. Pomáhat chodila, jasně, ale vždycky zatnula zuby a čekala, až to skončí.
Jsi jako tvoje matka, holka. Z tebe nic kloudného nebude, jedině kdyby vyhrálo to naše rodové. Jenže na tvým tátovi příroda ušetřila, takže kdoví, jestli v tobě vůbec něco chytrého zůstalo. Jediné, co tě může zachránit, jsou vědomosti. Chceš lepší život? Uč se! Jinak skončíš jako ona.
Viktorie vždy mlčela. Co říct? Babička nikdy neuznávala žádné odmlouvání. Ani táta ji nehuboval, když její babička stížností nešetřila. Jenže když se jí podíval do očí a celý den na ni ani nepromluvil, věděla, že tohle je to nejhorší “potrestání”, jaké ji potká. Tak šla na věc jinak bez slova poklidila, dokončila práci a zmizela z babiččina bytu. Jen jednou neudržela nervy a vyjela po babičce.
Tvůj brácha a ségra. Spíš nejsou dětmi tvého otce. Takže s nimi nemám nic společného. Zakazuju ti o tom v tomhle bytě mluvit, rozumíš mi?
Tak tu mě už neuvidíte! Viktorie zaťala pěsti, dívala se na babičku.
Cos řekla? babička byla poprvé zaskočená, i když Viktorie byla ještě před chvílí připravená rozbít celou sbírku porcelánových figurek, které vždycky leštila dvě hodiny pod babiččiným dozorem. Porcelánu si babička cenila, kvůli němu nikdy nedovolila přivést do bytu mladší děti. Vysvětlila to Viktorce jasně porcelán je drahý, děti nepatří k rodině
Už nepřijdu! vypálila Viktorie do předsíně, nazula kabát přes ramena a utekla. Domů dorazila v slzách. Pavluška žvatlala v ohrádce a Viktorie ji sevřela v objetí.
Jsi moje! I Kryštof je můj brácha. My jsme rodina! A nikoho víc nepotřebujeme!
Otec vykoukl z koupelny, kde pral oblečení, překvapeně se zadíval na Viki, co stála uprostřed místnosti a slzela. Pavlína zamrkala a začala napodobovat Viktoriiny slzy ještě hlučněji. Kryštof, který se učil v kuchyni, přiběhl.
Co proboha? Proč brečí?
Nevím! pokrčil rameny otec.
Tohle jsou ženský! zabručel Kryštof a objal obě najednou. Plačky! Máme hlad! Vaříme s tátou těstoviny, pojďte!
Telefonát od babičky přišel za hodinu. Viktorie položila na půl vymytý talíř, vypnula vodu a zaposlouchala se do otcova hlasu v pokoji nejdřív překvapený, pak podrážděný, nakonec zlostný. Sedla si tiše na kuchyňskou židli, nohy pod sebe. Bude hádka
Ale nic. Táta večer prostě objal Viki kolem ramen, políbil ji do vlasů a tiše řekl:
Už tam dál nemusíš chodit.
Proč?
Protože nikdo nemá právo tě shazovat. Ani rodina ne.
Viktorie se mu opřela o hruď, zhluboka si oddychla. Konečně bude v klidu. Starosti s babičkou i jejím neustálým ponižováním budou minulostí, může se věnovat svým vlastním věcem i mladším sourozencům.
Za rok a půl babička zemřela. Poslední dva měsíce spolu zase začaly nějak mluvit, když Viktorie doprovodila otce do nemocnice. V té hubené, zlomené stařence, schované v bílé posteli, nepoznala silnou babičku. Jen ta mrazivá mluva zůstala. Viktorie sledovala babiččino špatné chování vůči sestřičkám, a tiše stáhla otce za ruku.
Zůstanu tu.
Ale, zlato
Musím!
Sestričky si oddechly, když věděly, že Viktorie pohlídá atmosféru v pokoji. Chodívala tam před vyučováním, když stíhala druhou směnu. Babička většinou alespoň ztlumila hlas a sestry mohly dělat svou práci.
Jsi vzácná holka! pohladila ji vrchní sestra po zádech. A na babku se nezlob, kdyby byla šťastná v srdci, byla by jiná. Tak je to prostě. Odejde a nepochopí nic ani život, ani sebe sama.
Naposledy, co byla Viktorie s babičkou, bylo venku pod mrakem. Viktorie dopisovala sloh na koleni, schovala sešity, vstala.
Už jdu.
Počkej babiččin šepot byl sotva slyšet. Viktorie se otočila. Odpusť mi, děvče. Za všechno. Prožít život naprázdno je hloupost Dávej na tátu pozor
Viktorie přikývla, objala batoh a šla ke dveřím. Ještě se vrátila, lehce políbila babičku na tvář.
Odpočívej. Večer se ukážu.
Viděla už jen, jak babička odvrací hlavu. Pak utíkala na tramvaj. Do školy má téměř hodinu cesty, času málo.
Babička zemřela ten samý den. Viki přijala zprávu od otce tiše, pak zavedla malé do pokoje. Pro ni to byl nesnesitelný balvan, ale pro otce? To byla jeho máma Věděla, že bude v noci sedět v kuchyni sám, utře si rychle slzy a zas bude vařit snídani.
Stěhování do nového bylo těžké. Pavlína byla nemocná, Kryštof nechtěl spolupracovat s ničím, otec mezi prací a rodinou nestíhal. Viktorie balila věci do krabic a v duchu prosila, aby všechno začalo znovu a lépe. Nevěděla komu svoje modlitby směřuje, ale věřila, že ji někdo vyslýchá.
V babiččině bytě najednou každý dostal svůj kout. Postupně je to zas stejně táhlo k sobě Pavlína nemohla spát, takže její postel skončila u Viktorie, Kryštof zase trávil čas v kuchyni. Dělali u stolu úkoly, vařili, a mezi tím řešili, co doma bylo potřeba.
Osolíš ty brambory? Viktorie zápasila s fyzikou. Na čísla neměla nejlepší hlavu, nesměla se rozptylovat.
Viky, polévka už vře, co dál?
Jojo položila tužku, pustila se do krájení zeleniny.
Mně to nesedí! Záporná čísla jsou peklo. Pomůžeš mi?
Jasně! Přines to sem.
Pavlínka tiše kreslila u malého stolku, jako by napodobovala sourozence.
Začátek ve velkém bytě byl těžký. Otec pracoval, děti byly celé dny na ni. S Kryštofem se to ještě dalo zvládnout, ale s Pavlínou to šlo těžko. Školka pomáhala, ale když byla Pavlína nemocná, Viktorie musela zůstávat doma. To trvalo, než poznala Světlanu.
Poprvé se potkaly u prolézaček. Den byl hezký, hřiště plné dětí, rodičů, babiček, sousedek, co bedlivě sledovaly každý pohyb a nezapomněly drbat. Pavlína chtěla na houpačku, jenže tam byla fronta.
Mami! zakřičela Pavlína na celé hřiště, ženy nastražily uši.
Cože, tohle? Ta holka je matka? Kolik jí je? No tedy
Začalo šuškání. Viktorie cítila, jak je pod drobnohledem. Nevydržela by dlouho
Co se tady děje?
Viktorii div nevyskočilo srdce. Hlas Světlany měl podobnou železnou notu, jakou znala od babičky. Ženy okamžitě ztichly.
Světlano, ahoj!
Mladá, elegantní žena zvedla svého kluka, hodila kabelku přes rameno a šla rovnou k Viktorii.
Tak co je tady za problém? prohlédla si dění kolem.
Nejhlasitější drbna, úplně šedivá, si dala ruce v bok.
No promiň, Světlano, ale tohle není normální. Holka s dítětem. Ty jsi právnička, co ty na to? Měla by tu být sociálka! Kdo jí to dítě vychová? Škola je důležitější! Nejlepší by bylo, kdyby šel malý do děcáku!
Už jsi skončila? Světlana nadzvedla obočí.
Ženy ztichly a postupně se rozprchly z hřiště.
Jak se jmenuješ? ptala se Světlana.
Viktorie. A tohle je Pavlína.
To je tvoje sestra?
Viktorii objala Světlana kolem ramen a zatáhla ji pryč.
Teď jsi moje, jasné?
Později už Viktorie nevěděla, kdy se Světlana stala její opravdovou přítelkyní. Někdo by řekl, jak může být kamarádka patnáctileté s třicetiletou? Ale v nějakém vyšším plánu to byla právě Světlana, kdo Viktorii zachránil. Všichni v domě ji respektovali. Pracovala v rodinných sporech a každý potají počítal s tím, že někdy bude potřebovat právě ji.
Víš, kolik lidem jsem zachránila kůži? smála se Světlana, když spolu sundávaly záclony. A proč mě mají za hrozbu? Vědí, že znám jejich největší tajemství. A každý se bojí, že si lidé o něm něco špatného pomyslí.
Viktorie pokývla hlavou. Přestože byly v nové čtvrti, stále prchaly před minulostí. Světlana byla první, komu Viktorie vyprávěla celý příběh o mámě. Večer, když pomáhala Světlaně s krmením jejího kocoura Felixe, otevřela se.
Viky, podržíš mi dnes Felixe? Mám dlouhé jednání, večer doktora. Bez tebe mi tady začne vyšilovat.
Ale je to jen kocour!
Světlana vyprskla smíchem.
Jen počkej, co vyvede uprostřed noci, když nebude mít granule. Sedne si mi na hlavu a bude mě budit do rozednění.
Viktorii večer zdrželi mladší doma, Pavlína v obchodu vybírala čokoládu, Kryštof musel dostat vysvětlení k příkladu. Když konečně utíkala ke Světlaně, byla už tma.
Omlouvám se, Felixi, zamumlala, když otevřela konzervu a nasypala mu jídlo.
Vtom se zabouchly dveře a Světlana s těžkým povzdechem spadla na židli.
Děkuju, Viky…
A najednou, tichá, silná Světlana se rozplakala. Viki byla jako opařená, nevěděla, co říct. Chvíli ji objímala a mlčela.
Promiň… prostě už nemůžu. Nemám s kým mluvit. Máma je pryč…
A já? Já nejsem člověk?
Světlana se pousmála, pohladila Viktorii po kadeřích.
Vždy jsem chtěla mít kudrnaté vlasy… a dítě. Ale už nikdy to nebude.
Vytáhla papírovou složku lékařský nález.
To je osud. Už nikdy nic. Udělala jsem chybu a nikdy to už nenapravím.
Viktorii se zadrhl dech. Světlana se rozvyprávěla o svém manželství s Markem, společné dětství, dospívání všechno končilo šťastným svazkem. Dítě chtěli oba, ale pořád vše odkládali, až si jednou řekli, že je čas. Světlana otěhotněla na první pokus. Plánovali cestu do Thajska a při nehodě tam… přišli o dítě. Dva měsíce v nemocnici, zlomená žebra, zlomený svět.
Nedokázala Marka k sobě pustit, propadla se do vlastního smutku. A vztah skončil. Po roce se náhodou potkali u soudu a znovu spolu promluvili. Nikdy už to nebylo jako dřív, přesto v nich přátelství zůstalo, i když svatba se už nevrátila.
Je nějaká šance, Světlano? zeptala se po chvíli Viktorie při pohledu na papíry.
Malá. Skoro žádná. Ale co když…
Tak to vyzkoušíš! A když to nevyjde, budeš brečet potom Ne teď!
Světlana ji pevně objala.
Kde jsi sebrala tu životní moudrost? Vždyť jsi ještě dítě!
Měla jsem dobré učitele, usmála se Viktorie a šla uvařit čaj.
Řekni mi, proč je u vás jen táta? Co máma?
Tak jo, otevřenost za otevřenost, Světlano.
Pohledy obou žen se setkaly v jemném jarním světle, které zhaslo za okny starého pražského domu, zatímco venku se na chvíli rozhostilo ticho.