Bez štěstí by nebylo štěstí
Tak jak tě mohl opustit, ty hloupá! Kdo tě teď bude chtít s dítětem na krku?! A jak ho chceš vychovat?! Nečekej žádnou pomoc ode mě, to tedy ne! Vychovala jsem tě já, a teď mám nést i tvou tíhu? Vypadni z mého domu, sbal si věci a už mě nikdy nehledej!
Božena poslouchala křik s pohledem sklopeným k zemi. Poslední jiskřička naděje, že ji teta nechá u sebe alespoň, než sežene práci, pohasínala v jejích očích.
Kdyby aspoň ještě žila máma
Otec byl neznámý, matka zahynula před patnácti lety, sražena opilým řidičem na přechodu. Úřady ji chtěly poslat do dětského domova, když se náhle objevil vzdálený příbuzný třetí bratranec její matky. Vzal si ji tehdy k sobě, měl dům a slušný plat, takže papíry byly v pořádku.
Žily na okraji malého města na jižní Moravě, kde je v létě vedro a v zimě sychravo. Děvče nikdy netrpělo hladem, bylo slušně oblečené, od mala přivykla práci v domě se dvorem a zvířectvem je práce dost. Možná postrádala máminu lásku, ale komu na tom záleží?
Učila se dobře. Po maturitě nastoupila na pedagogickou fakultu. Studentská léta uběhla rychle a teď, když držela diplom v ruce, vracela se do rodného města. Ale její srdce bylo těžké.
Vypadni hned, ať tě už nevidím!
Teto Jarmilo, ale prosím…
Řekla jsem dost!
Božena popadla kufr a vyšla do žáru dne. Jak se do téhle situace vůbec dostala? Ponížená, odmítnutá, s bříškem sotva patrným ale přiznala těhotenství, nedokázala lhát.
Musela najít střechu nad hlavou. Kráčela se sklopenou hlavou, zahloubaná do svých myšlenek, když ji zastavil ženský hlas:
Nechceš se napít, děvenko?
Statná žena, kolem padesátky, si ji prohlížela bystrýma očima.
Pojď dál, jestli jsi v míru.
Podala jí džbán se studenou vodou. Božena usedla na lavičku a dychtivě se napila.
Můžu tu chvíli posedět? Je vedro jako v peci…
Jen se posad’, holka. Odkud jsi? Vidím, že máš kufr.
Skončila jsem školu, hledám práci ve škole. Ale nemám kde být Nevíte o někom, kdo by pronajímal pokoj?
Žena, jmenovala se Marcela, si ji pozorně prohlížela. Čistá, ale v očích tmavé kruhy.
Můžeš zůstat u mě. Nebudu chtít moc za podnájem, ale platit včas musíš. Jestli souhlasíš, pojď, ukážu ti pokojík.
Ráda za společnost a drobný příjem v klidném městě ji Marcela zavedla do pokojíku s oknem do sadu. Postel, stará skříň, stůl na začátek stačí.
Následující dny se Božena zabydlela a začala hledat práci. Sprátelila se s Marcelou, napomáhala v domácnosti. Každý večer seděly pod vinnou révou, pily čaj a povídaly si o životě.
Těhotenství probíhalo dobře. Božena se svěřila se svým příběhem: její láska z fakulty, Petr, syn bohatých rodičů, ji opustil hned, jak mu vše řekla. Vzala peníze, co jí nechal bude je potřebovat.
Udělala jsi dobře, že jsi dítě zachovala, zabručela Marcela. To malé nevinné ti přinese radost.
V únoru přišly bolesti. Marcela ji dopravila do porodnice. Božena porodila silného chlapečka Františka. Na oddělení slyšela o holčičce, jejíž matka po porodu utekla.
Postará se o ni někdo? Je slabounká, ozvala se sestra.
Božena si ji vzala do náruče. Byla drobounká, bílá jako sníh.
Říkat ti budu Žofie, zašeptala.
Když se objevil kapitán Vít Urban, otec holčičky, vše se změnilo. Při propuštění čekalo před nemocnicí auto s modrými a růžovými balónky. Voják jí pomohl nastoupit a předal dva balíčky: modrý a růžový.
Po městě si měsíce vyprávěli o svatbě, která následovala. Kapitán, dojatý dobrotou mladé ženy, ji požádal o ruku. A Božena, s Františkem v náručí a malou Žofií, vkročila do nového života.
Kdo by řekl, že jeden horký letní den a džbán vody změní osud tolika lidí? Takový už je život otáčí stránky, které jste nikdy nečetli.
Dnes vím, že i když vám chybí štěstí, vždycky se může najít nový začátek stačí jen přijmout, co vám osud pošle.
