Bez „musíš“. Anton otevřel dveře a na kuchyňském stole uviděl tři talíře se ztvrdlými těstovinami,…

Dobré zprávy

Bez musíš!

Petr odemkl dveře a na kuchyňském stole našel tři talíře se ztvrdlými těstovinami, převrácený kelímek od jogurtu a rozevřený čtverečkovaný sešit. Batoh Tomáše byl pohodlně rozplácnutý uprostřed chodby a Alžběta seděla na gauči, s hlavou zabořenou do mobilu.

Položil tašku na zem, zout se stihl jen tak tak. Chtěl něco říct o těch talířích, ale najednou ho to v krku pálilo únavou, tak prostě došel ke stolu, vzal jeden z talířů a odnesl ho ke dřezu.

Tati, já to za chvíli umyju, zabručela Alžběta, aniž by zvedla hlavu.

Jo, zamručel.

Pustil vodu, podržel talíř pod proudem. Těstoviny se roztekly, zamířily do odpadu. Zavřel kohoutek a chvíli zíral na mokré nádobí.

Běťo, kde je Tomáš?

V pokoji. Počítá matiku.

A ty?

Já už mám všecko hotovo.

Utřel si ruce o utěrku a zamířil do Tomášova pokoje. Syn ležel na koberci, opřený o pěst, v sešitě načmáráno sotva jeden a půl příkladů.

Nazdar, pozdravil Petr.

Ahoj.

Jak jde život?

Normálka.

Úkoly?

Dělám.

Petr si sedl na kraj postele. Tomáš po něm střelil okem a pak se zase zabořil do sešitu.

Tati, co tu děláš?

Nevím, řekl Petr. Asi jsem unavenej.

A opravdu nevěděl. Ráno volala jeho máma, že nutně potřebuje pomoct vystěhovat skříň, v práci porada trvala do šesti, v metru tlačenice na dveře a teď tu seděl v Tomášově pokoji a poprvé si připustil, že se mu vůbec nechce řešit talíře, úkoly, ani pořádek. Nechce jen fungovat jako robot, který dorazí z práce a automaticky se zapne.

Hele, slezeme se všichni do kuchyně, co? nadhodil.

Proč?

Kecnem si.

Tomáš se ušklíbl.

Zase kvůli té pětce z češtiny?

Ne. Prostě jen tak kecnout.

Mám nedodělané úkoly.

Doděláš je za pět minut.

Vstal, šel pozvat Alžbětu. Ta na otce upřela pohled a neochotně vydechla:

Fakt vážně?

Fakt vážně.

Zamžourala, zahodila mobil na gauč a šla za ním. Tomáš se vyšoural z pokoje, u stolu v kuchyni chvíli postával, jakoby se bál vejít.

Petr si sedl, odsunul sešit nabok. Alžběta usedla naproti, Tomáš se posadil na kraj židle.

Co se děje? zeptala se Alžběta.

Nic se neděje.

Tak proč?

Petr na ni pohlédl, pak na Tomáše. Ten měl vykulené oči jak hospodský v Hybernský, čekal jasně, že se něco semele.

Chci si fakt popovídat, začal Petr. Poctivě. Bez musíš udělat úkoly, musíš umýt nádobí a tak.

Takže dneska nádobí padá? zkusil opatrně Tomáš.

Uklidíme až pak. Teď myslím na něco jiného.

Alžběta založila ruce.

Jsou s tebou dneska nějaký divný čáry.

Taky si to myslím, uznal. Asi mám dost předstírání, že je všechno v pohodě.

Chvíli ticho. Slova spláchlo prázdno v hlavě.

Nevím, jak to říct, zkusil Petr. Ale připadá mi, že všichni hrajeme divadlo. Přijdu domů, vy děláte, že je vše fajn, já dělám, že tomu věřím. Povídáme si o škole, o jídle, ale vlastně si nikdy nic skutečnýho neřekneme.

Tati, přiděláváš nám deprese, špitla Alžběta. Proč?

Nevím možná že sám nestíhám, a bojím se, že ani vy nestíháte, ale já to ani nevím.

Tomáš vraštil obočí.

Já stíhám.

Opravdu? Petrovi neuniklo zatažení koutků. Tak proč poslední dva týdny usínáš až po půlnoci?

Tomáš zmlkl a koukal na stůl.

Slyším tě, jak se převaluješ. A ráno vypadáš, jako bys vůbec nespal.

Prostě se mi nechce spát.

Tomáši.

No co?

Řekni jenom, jak to fakt je.

Trhnul ramenem a odvrátil hlavu.

Ve škole je klid. Úkoly si dělám. Co má být?

Alžběta mu skočila do řeči:

Tati, nech toho výslechu.

Já ho nevyslýchám. Chci to pochopit.

A on o tom nechce mluvit. To je jeho právo.

Petr se obrátil na ni.

Dobře. Tak pověz ty.

Usmála se ironicky:

Já? Paráda. Škola, kamarádky, všechno podle plánu.

Běťo.

Uhla pohledem.

No co?

Už měsíc skoro nevylézáš z baráku. Dvakrát tě zvaly kámošky, nešla jsi.

No a? Nechtělo se mi.

A proč?

Pevně stiskla rty.

Protože mě štvou a jejich řeči o klucích a blbostech stačí?

Stačí, kývl Petr. Jenže někdy vypadáš smutně.

Švihem setřásla hlavu.

Nejsem smutná.

Dobře.

Opět ticho. Lednice v koutě monotónně vrněla.

Hele, fakt nechci teď moralizovat. A vy mi nemusíte dělat psychologa, rozvinul Petr. Řeknu to, jak to je: mám strach. Fakt každý den. Že nebudeme mít dost peněz. Že babi onemocní a radši to zatají. Že mě vyhoděj z práce. Že něco prošvihnu u vás dvou, protože řeším jenom sebe. A mám po krk hraní, že mám vše pod palcem.

Alžběta zůstala tiše a upřeně se na něj zadívala.

Ale ty jsi přece dospělák, řekla tiše. Máš to zvládat.

Vím. Ale ne vždycky to zvládnu.

Tomáš vzhlédl.

A co když to nezvládneš?

Nevím, přiznal Petr. Možná budu muset poprosit o pomoc.

Koho?

Třeba vás.

Tomáš se zamračil.

Ale my jsme děti.

Jste děti, jasně. Ale jste taky součást rodiny. A někdy prostě potřebuju, abyste byli ke mně opravdoví. Ne takové to v pohodě, ale jak je to opravdu.

Alžběta hladila prstem stůl, sbírala neviditelné drobky.

A proč to potřebuješ vědět?

Abych nebyl na všechno sám.

Zvedla oči a v tom pohledu bylo něco, co už viděla u mámy, když si musela půjčit na účtenky.

Bojím se chodit do školy, přiznal najednou Tomáš. Jeden kluk každý den říká, že jsem blbej. A všichni se smějou.

Petr cítil, jak mu něco sevřelo v hrudi.

Jak se jmenuje?

Neřeknu. Jestli tam půjdeš, bude to jen horší.

Nepůjdu tam. Slibuju.

Tomáš na něj nedůvěřivě hleděl.

Fakt?

Fakt. Potřebuju jen vědět, že v tom nejsi sám.

Tomáš kývl, koukl do stolu.

Nejsem. Mám tam Lukáše. Sedíme spolu.

To je dobře.

Alžběta si povzdechla.

Já nechci na gympl, řekla tiše. Všichni se ptají, kam půjdu, a já vůbec nevím. Mám pocit, že nikam, protože ničemu pořádně nerozumím.

Běťo, je ti čtrnáct.

No a? Všichni už mají jasno. Jen já ne.

Nemají jasno všichni.

Všichni, co znám, jo.

Zadíval se do stolu.

Já chtěl být ve tvém věku horníkem. Pak jsem to chtěl změnit. A teď dělám úplně něco jinýho. A někdy je to fajn, jindy ne. Ale život nemá bejt dopředu rozřešenej like sudoku.

Alžběta přikývla, pořád nejistě.

Jenže všichni říkají, že už bych to měla vědět.

Říkají. Ale to nejsou tvoje slova.

Podívala se, skoro se pousmála.

Jsi dneska dost jinej.

Už mě nebaví být za správňáka.

Tomáš uchechtl.

Můžu se ptát taky já?

Tak povídej.

Ty se fakt bojíš?

Bojím.

A co děláš, když se bojíš?

Petr chvilku dumal.

Ráno vstanu a jdu něco dělat. I když nevím, jestli je to správně. Hlavně dělat.

Tomáš přikývl.

Seděli tiše. Petr na ně hleděl a věděl, že žádné záhady nevyřešil, neuklidnil je, nestáhl chvíli do dokonalého klidu. Ale něco se změnilo: ukázal jim, že nemusí být jen výkonný stroj, a oni mu to oplatili.

Tak jo, řekla Alžběta, vstala. Jdu umýt to nádobí.

Pomůžu! hlásil Tomáš.

Já taky, přihodil se Petr.

Pustili se všichni tři do práce. Alžběta pustila vodu, Tomáš podal houbičku a Petr bral utěrku. Bylo ticho, jiné než předtím. Už ne prázdné, ale naplněné.

Když poslední talíř dosedl na odkapávač, Alžběta si otřela ruce a pohlédla na tátu.

Tati, můžeme si takhle povídat zas někdy?

Můžeme. Kdykoli budeš chtít.

Přikývla a odkráčela do pokoje. Tomáš se zdržel v kuchyni.

Díky, že tam za tím klukem nepůjdeš, šeptl.

Ale kdyby se to zhoršilo, řekneš mi, jo?

Řeknu.

Tak pojď, doděláme tu matiku.

Vypravili se spolu do pokoje, sedli si vedle sebe na koberec. Petr vzal sešit, mrkl na příklady. Tomáš si sedl blíž a pustili se do počítání pomalu, klidně, skoro jako vždycky. Jenže tentokrát už Petr věděl, že za těmi příklady je kluk, který se bojí, a že nemusí být jen ten, kdo chodí kontrolovat, ale taky ten, kdo se bojí a přesto ráno vstane.

Nebylo to všechno. Ale byl to začátek.

Rate article
Add a comment