Bez duše
Jitka Vávrová se vracela domů po návštěvě kadeřnice, jak tomu pravidelně věnovala čas, ačkoli už oslavila své 68.
narozeniny.
Ráda si dopřávala úpravu vlasů a nehtů, vždy ji to povzbudilo a zlepšilo náladu.
Jitko, nějaká příbuzná tu byla.
Říkal jsem jí, že se vrátíš později.
Slibovala, že ještě přijde, hlásil manžel Miroslav.
Jaká příbuzná?
Já už žádné nemám.
To bude nějaká sedmá voda po čaji určitě si přijde pro něco říct.
Měl jsi jí říct, že jsem odejela do Trutnova na konec světa, zavrčela Jitka.
No tak, proč bys měla lhát?
Myslím, že je příbuzná z tvé strany, vysoká, statná, trochu připomíná tvoji zesnulou matku.
Nemyslím, že přišla něco žádat.
Vypadala kultivovaně, oblečená jak z módního časopisu, snažil se Miroslav ženu uklidnit.
Za čtyřicet minut zazvonila příbuzná na dveře.
Jitka ji vpustila.
Skutečně, něco v té ženě připomínalo její matku kabát z kvalitní látky, elegantní kozačky, rukavice, v uších jemné diamantové náušnice.
V těchto věcech se Jitka vyznala.
Pozvala ženu ke stolu, kde už bylo nachystáno.
Tak se tedy seznamme, když jsme rodina.
Jsem Jitka, bez příjmení prosím, vidím, že jsme podobného věku.
To je můj manžel Miroslav.
Jak jsme vlastně příbuzné?
zeptala se hostitelka.
Žena se plaše pousmála, trošku zčervenala, Já jsem Ludmila Ludmila Doležalová.
Opravdu máme malý věkový rozdíl, letos mi bylo 50 let, dvanáctého června.
Tohle datum vám nic neříká?
Jitka náhle zbledla.
Vidím, že jste pochopila.
Ano, jsem vaše dcera.
Nechci od vás nic.
Jen jsem toužila spatřit svou skutečnou matku.
Celý život jsem neměla žádné vysvětlení, proč mě máma nikdy nemilovala.
Mimochodem, už osm let není mezi živými.
Proč mě měl rád jen táta?
Otec zemřel nedávno, před dvěma měsíci.
Krátce před smrtí mi o vás pověděl, prosil, abyste mu odpustila, nervozně vyprávěla Ludmila.
Takže máš nějakou dceru?
zeptal se ohromený manžel.
Vypadá to tak.
Někdy ti to vysvětlím, odpověděla Jitka.
Takže jsi moje dcera?
Paráda!
Viděla ses, co jsi chtěla.
Jestli očekáváš, že mě to dojme a začnu se omlouvat, tak ne.
Nemám žádnou vinu.
Doufám, že ti táta všechno pověděl?
Nečekej probuzení mateřské lásky, ani kapka ve mně není.
Promiň.
Mohla bych vás navštívit ještě někdy?
Bydlím tady v okolí Prahy.
Máme velký dvoupatrový dům, přijďte s manželem k nám.
S fotkami vnuka, pravnučky třeba byste se ráda podívala?
nesměle se ptala Ludmila.
Nechci.
Nejezdi.
Zapomeň na mě.
Sbohem, odmítla zhurta Jitka.
Miroslav zavolal Ludmile taxi a šel ji vyprovodit.
Když se vrátil, Jitka stůl už uklidila a klidně sledovala pořady v televizi.
Ty jsi fakt neoblomná!
Měla bys vést armádu, to snad nemáš duši?
Vždycky jsem tušil, že jsi tvrdá, ale takhle tvrdá, to jsem netušil, pronesl Miroslav.
Seznámili jsme se, když mi bylo 28, že ano?
Duše mi byla vyrvána a pošlapána dávno předtím
Já holka z vesnice, vždycky jsem snila, že se dostanu do města, tak jsem se učila nejlépe ze všech, jediná z třídy na vysoké.
V sedmnácti jsem poznala Vláďu.
Bezhlavě jsem ho milovala, byl o téměř dvanáct let starší, to mi nevadilo.
Po chudém dětství byl svět v Praze těžko uvěřitelný stipendium nestačilo na nic, pořád jsem měla hlad a byla díky němu ráda v kavárně, na zmrzlině.
Nic mi neslíbil, ale věřila jsem v osudovou lásku a svatbu.
Jednou mě pozval na chatu, bez váhání jsem šla.
Myslela jsem, že právě teď jsem ho získala navždy.
Schůzky na chatě přibývaly.
Brzy bylo jasné, že čekám dítě.
O tom jsem Vláďovi řekla byl nadšený.
Chápala jsem, že to brzy půjde znát, tak jsem se zeptala, kdy bude svatba?
Už mi bylo osmnáct a do matriky se dalo jít.
Já ti někdy slíbil svatbu?
odvětil Vláďa otázkou.
Neslíbil jsem, a nebudu.
Navíc jsem už ženatý
Jak dítě?
Jak já?
Ty jsi mladá, zdravá, z tebe by sochu dívky s veslem mohli udělat.
Na fakultě si dáš přerušení.
Vypadá nenápadně, studuj, až to půjde poznat, odvedeme si tě domů.
Máme problém s dětmi, žena je starší.
Až porodíš, dítě si vezmeme.
Forma je naše starost.
Já nejsem kdejaký pochybovač, dělám na městském úřadu.
Manželka vede oddělení v nemocnici.
Takže o dítě se nestarej.
Po porodu odpočineš a zpět na fakultu, ještě ti i zaplatíme.
Tenkrát nikdo o surogátním mateřství nevěděl.
Asi jsem byla první taková.
Co jsem měla dělat?
Vrátit se do vesnice a ztrapnit rodinu?
Do porodu jsem bydlela u nich v domě.
Vláďova žena ke mně nechodila, asi žárlila.
Dceru jsem porodila doma, přivezli porodní asistentku.
Dítě ihned odnesli, už jsem ji nikdy neviděla.
O týden později mě slušně poslali pryč.
Vláďa mi dal peníze.
Vrátila jsem se na fakultu.
Po škole jsem nastoupila do továrny, bydlela v rodinném internátu.
Začínala jsem jako mistr, pak vedoucí v oddělení kontroly.
Měla jsem spoustu přátel, ale nikdo se mnou nechtěl mít svatbu, až přišel ty.
Už mi bylo 28, už jsem vlastně svatbu nechtěla, ale musela.
Tak to znáš.
Žili jsme dobře, třikrát jsme měnili auto, v domě bylo vše, na chatě pořádek, každý rok dovolená.
Továrna přežila devadesátky, protože traktory v jednom oddělení dělali speciální přístroje, o tom nikdo neví.
Továrnu stále obklopuje ostnatý drát a strážní věže.
Šli jsme do důchodu.
Máme vše.
Děti nemáme a nechci je.
Když vidím dnešní děti uzavřela své vyprávění Jitka.
Zle jsme spolu žili.
Miloval jsem tě.
Celý život jsem se snažil tě zahřát, nikdy jsi srdce neotevřela.
Dobře, děti nebyly, ale ty ani kotě nebo psíka nikdy nepolitovala.
Sestra tě prosila o pomoc pro neteř, ty jí ani na týden nenabídla postel.
Dnes přišla dcera, jak jsi ji přivítala?
Dcera!
Tvoje krev, a ty Kdybychom byli mladší, dal bych žádost, teď už je pozdě.
Je s tebou zima, zima, namítl rozmrzelý Miroslav.
Jitka se dokonce polekala, ještě nikdy na ni manžel tak ostře nemluvil.
Celý její bezstarostný život narušila tahle dcera.
Miroslav se odstěhoval na chatu.
Poslední roky žije tam.
Má tři psy, co našel na ulici, a nepočítané množství koček.
Doma se objevuje málo.
Jitka ví, že jezdí za její dcerou Ludmilou, se všemi se tam seznámil, pravnučku obdivuje.
Vždy byl takový, a zůstane.
Ať si žije jak chce, myslí Jitka.
Nikdy v sobě nenašla potřebu se opravdu seznámit s Ludmilou, vnukem či pravnučkou.
Jezdí sama k moři.
Odpočívá, nabírá sílu a cítí se báječně.