Bez duše

Bez duše
Klaudie Vrbová se vracela domů do svého panelákového bytu v Brně.
Byla u své oblíbené kadeřnice.
I přes svůj věk, nedávno jí bylo 68 let, si pravidelně dopřávala návštěvy salonu.
Klaudie si nechávala upravovat vlasy, nehty, a tyto prosté rituály jí dodávaly elán a lepší náladu.
Klaudičko, nějaká příbuzná tě hledala, hlásil manžel Jaroslav.
Řekl jsem jí, že budeš doma až později.
Slíbila, že se ještě zastaví.
Jaká příbuzná?
Když já už příbuzné nemám Nějaká sestřenice z dvacátého kolena, určitě něco přijde žádat.
Měl jsi říct, že jsem odjela za devatero hor, odsekla nespokojeně Klaudie.
Proč bych měl lhát?
Přišla mi nějak povědomá, taková vysoká, vznešeně působí, podobná tvé nebožce mamince.
Neřekl bych, že přišla s prosbou.
Znala se, byla dobře oblečená, snažil se Jaroslav uklidnit ženu.
Za čtyřicet minut zvonila příbuzná u dveří.
Klaudie sama otevřela.
Opravdu, žena byla šik a trochu podobná její matce: kabát z jemné vlny, kožené boty, rukavice, v uších malé diamanty.
Tomu Klaudie rozuměla.
Klaudie pozvala ženu k prohřátému stolu.
Seznámíme se, když už jsme rodina.
Já jsem Klaudie, říkej mi bez přídavků.
To je můj muž Jaroslav.
Po které linii jsi vlastně příbuzná?
zeptala se Klaudie.
Žena lehce zrozpačitěla, až se začervenala.
Jsem Galina…
Galina Vladimírová.
Skoro stejně staré jsme.
Dvanáctého června mi bylo padesát.
Ta datum ti nic neříká?
Klaudie zbledla.
Vidím, že si vzpomínáš.
Ano, jsem tvá dcera.
Neboj se, nic od tebe nechci.
Jen jsem chtěla poznat svou vlastní mámu.
Celý život jsem nevěděla, proč mě nikdy neměla ráda.
Mimochodem, už osm let není mezi živými.
Táta mě měl moc rád, jeho jsem ztratila nedávno, dva měsíce.
A až na konci mi vyprávěl o tobě.
Prosil, abych ti odpustila, pokud dokážu, skřehotala Galina.
Nerozumím.
Ty máš dceru?
vykulil oči Jaroslav.
Asi mám.
Vysvětlím ti to později, odpověděla Klaudie.
Takže jsi dcera?
Fajn!
Viděla jsi mě?
Jestli čekáš, že se budu omlouvat a prosit za odpuštění, tak ne, nebudu.
Nemám za co.
Doufám, že ti táta všechno řekl?
Jestli čekáš nějaký mateřský cit, tak také ne, ani kousek!
Promiň.
Můžu ještě přijít?
Bydlím nedaleko, v Bohunicích.
Máme velký dvoupatrový dům, zkus se tam zvykat na myšlenku, že existuji.
Přinesla jsem ti fotky vnuka i pravnučky, mrkneš na ně?
zeptala se Galina nesměle.
Nechci.
Nepřijížděj.
Zapomeň na mě.
Sbohem, ostře zavrhla Klaudie.
Jaroslav na Galinu zavolal taxi a šel ji vyprovodit.
Když se vrátil, Klaudie už uklidila stůl a klidně sledovala televizi.
To je síla!
Tobě by šéfování armád sedlo.
Nemáš vůbec duši?
Vždycky jsem tušil, že jsi tvrdá, ale takhle bez srdce?
řekl Jaroslav.
Poznali jsme se, když mi bylo 28, viď?
Ale moje duše byla dávno odnesená pryč začala Klaudie.
Byla jsem holka z Moravské vesnice, chtěla jsem utéct do města, proto jsem se učila nejlíp a byla jediná z třídy kdo šel na vysokou.
Sedmnáct let mi bylo, když jsem poznala Vojtu.
Milovala jsem ho.
Byl skoro o dvanáct let starší, nevadilo mi to.
Po mé chudé minulosti bylo ve městě pro mě vše jako pohádka.
Stipendium nestačilo, pořád jsem měla hlad, a radostně přijímala pozvání do cukrárny nebo na kávu.
Nic nesliboval, ale věřila jsem, že si mě vezme.
Po jedné návštěvě na jeho chatě jsem si myslela, že je k mně už navěky připoután.
Na chatu jsme jezdili častěji.
Brzy bylo jasné, že čekám dítě.
Řekla jsem mu to.
Vojta se zaradoval.
Když už bylo jasné, že se to neutají, zeptala jsem se, kdy se vezmeme.
Už mi bylo osmnáct, mohla jsem do matriky.
A slíbil jsem někdy svatbu?
odpověděl Vojta otázkou.
Neslíbil a nebudu.
Navíc už jsem ženatý, řekl klidně.
A co dítě?
A já?
Ty jsi mladá, zdravá, s tebe by se dala vytesat socha.
Vezmi si akademický rok volna, dokud to nejde poznat studuj, pak tě s manželkou vezmeme k sobě.
My totiž dítě mít nemůžeme, manželka je podstatně starší.
Až porodíš, dítě bereme my.
Jak to vyřešíme, nemáš co řešit.
Nejsem nikdo malý v městském úřadu.
Manželka vede oddělení v nemocnici.
Takže o dítě se neboj.
Po porodu dostaneš peníze.
Tenkrát nikdo o náhradních matkách neslyšel.
Byla jsem asi první náhradní matka.
Co jsem měla dělat?
Vrátit se na venkov by bylo ostudné.
Až do porodu jsem bydlela u nich v domě.
Vojtova žena ke mně nechodila, možná vše žárlila.
Porodila jsem doma, přivezli porodní asistentku, vše jak má být.
Dceru jsem nekočila, odnesli ji hned.
Už jsem ji nikdy neviděla.
Za týden mě jemně vyprovodili.
Vojta mi dal peníze.
Vrátila jsem se na vysokou.
Po studiu do fabriky.
Dostala jsem pokoj v kolejích pro rodiny.
Pracovala jsem nejprve jako mistr, pak jako hlavní kontrolorka.
Měla jsem plno přátel, ale nikdo mě nechtěl, až ty ses objevil.
Bylo mi 28, asi jsem už nechtěla být sama, ale bylo třeba.
Pak už víš.
Dobře jsme spolu žili, třikrát jsme měnili auto, v domě bylo všechno, zahrada vždy pěkná, každý rok jsme jezdili na dovolenou.
Naše fabriku v devadesátých nezdolal, vyrábějí součástky jen v jednom oddělení a nikdo zvenčí netuší.
Dodnes je fabrika obehnaná ostnatým drátem a strážními věžemi.
Šli jsme na výhodný důchod.
Máme na co si vzpomeneme.
Dětí není, ani netřeba.
Vidíš, jaké děti teď jsou zakončila Klaudie.
Špatně jsme spolu žili.
Měl jsem tě rád, snažil jsem se tvé srdce zahřát, ale nešlo to.
Dobře, děti nebyly, ale že jsi nikdy nelitovala ani kotě nebo psa.
Sestra žádala pomoc pro neteř, ani na týden jsi ji k nám nepustila.
Dnes přijela dcera a jak jsi ji přijala?
Dcera!
Tvá krev, a ty Byli bychom mladší, rozvedl bych se.
Teď už pozdě.
U tebe je zima, vyčetl Jaroslav.
Klaudie se vylekala, nikdy tak ostře s ní nemluvil.
Tato dcera jí narušila celý klid.
Jaroslav se odstěhoval na chatu.
Poslední roky žil tam.
Na chatě má tři psy vzal opuštěná štěňata a nepočítaně koček.
Domů dochází málokdy.
Klaudie ví, že chodí ke Galině, zná tam celou rodinu, pravnučku má rád.
Byl vždycky trošku slabomyslný, slabomyslný zůstal.
Ať si žije jak chce, myslí si Klaudie.
Niterná touha poznat dceru, vnouka a pravnučku se u ní nikdy neobjevila.
Jezdí sama k Baltu, užívá moře, sbírá síly, cítí se báječně.

Rate article
Add a comment