V některých vztazích přijde chvíle, kdy jeden z partnerů náhle a nevysvětlitelně ztratí veškeré city k tomu druhému. Bohužel přesně tohle se stalo mně. Nikdy dříve jsem nezažil žádný romantický vztah, až do svých sedmnácti let. Přestože kolem mě bylo dost dívek, rozhodl jsem se soustředit spíš na sebe, na vlastní rozvoj a na studium. Vždyť od malička jsem chtěl být chirurgem profese, která vyžaduje obrovskou disciplínu a přípravu. S dívkami jsem spíš nemluvil, a když už, tak jen okrajově hlavně jsem držel partu s kamarády.
Teprve až jsem nastoupil na Karlovu univerzitu v Praze, začal jsem, na naléhání mamky, přemýšlet nad tím, že bych mohl o vztah zkusit usilovat. A pak jsem ji potkal Bohdanu. Byla ve stejném studijním kruhu jako já. Dodnes mám v živé paměti, jak byla překvapená, když jsem na ni promluvil; nikdy předtím jsem s ní ani neseděl u stolu. Začali jsme spolu trávit čas, šli jsme několikrát do kavárny i do restaurace, kde jsme jedli smažák a utopence, naprosto typicky po našem. S postupem času se naše přátelství proměnilo v partnerský vztah, k čemuž jsme se brzy přihlásili i před ostatními.
Maminka byla úplně štěstím bez sebe. Měla totiž obavu, že u mě jednou skončí svatba jen u zkoušky z anatomie, a partnerku prostě nikdy nenajdu. Ale sotva jsme oba dokončili bakaláře, u Bohdanky jako by city jedním mávnutím zmizely. Moc mě to zasáhlo, přestože z dlouhodobého hlediska to asi nebylo až tak neobvyklé. Bolelo to a poprvé v životě mě pálila v srdci bolest z odmítnutí. Je to zvláštní, být dospělým mužem a teprve teď poznat, jaké to je přijít o někoho, koho jste měl opravdu rád. Dlouho jsem se pak snažil pochopit proč, přemítal jsem nad tím na procházkách po nábřeží Vltavy, a připomínal si, že někdy v životě prostě některé věci skončí, aniž bychom mohli cokoli ovlivnit.