Obaly od bonbónů
No ty jsi teda obal, Egorku! Natáhnout ti na zadek, jak se říká, ale kdo by to dělal a v tomhle věku už je to vlastně pozdě! Babča Simona plivla sousedu pod nohy, napůl si nadskakujíc na bolavou nohu, a pomalu odhoblovala domů. Svůj úkol splnila, teď ať ho svědomí naučí, jak žít. Když lidi rozum nedali, možná to osud dožene?
Koukej ho, co vymyslel vlastní mámu chce dát do domova důchodců! To kde jsme? Klára už sice leží, ale je to jeho máma, nebo jen vzdálený strýček? Nemá už ani co sprostého říct! Kdyby byla Simona silnější, ani na vteřinu by neváhala a Kláru by si vzala domů. Ale zdraví už neslouží ani na sebe.
Terezky je jí líto. Je to děvče hodné, ale taky není kůň, aby táhla všechno. Zůstala v vesnici, místo aby šla na školu, když Klára onemocněla. Po pravdě, nejdřív odjela, ale pak se vrátila zpátky. Nemohla nechat mámu a babičku samotné. Pomáhala a věděla, že Simona už po zlomenině sotva utáhne svou domácnost, natož ještě dohlížet na dceru. Dva roky zlomená noha a od té doby už je to bída. Sotva ráno vstane, políbí poděkování životu, že aspoň může, a táhne se jak mdlý uhlík v popelu. Sesbírat, vstát, a jde se!
Naštěstí Terezka vnučka je svižná jak srnka. Než se Simona vyhrabe, Terezka už má hotovo v domě, obstará mámu a maže do práce. Šikovná byla odjakživa, už za malička.
Simona měla starší dceru, Terezčinu mámu, až pozdě, už skoro vzdala naději, že bude matkou.
První manžel jí neodpustil, že byla prázdná, odešel. Simona smutnila, ale ne moc. Lásky stejně moc nebylo. Ona planula, on ani ne.
Přitom Simona byla dřív kráska. Krajem proslulá, kluci na ni běhali už od školy. Ale držela se zkrátka, čekala na toho pravého. Jenže ten pořád nikde. Čas běžel, Simona už koukat kolem přestala, hlavu kázní skláněla před matkou:
No jen vybírej! Zůstaneš na ocet!
Ale co říct, že na nelaskavého ani koukat nechce
Pak se jednou objevil v sousední vsi Petr, čerstvě z vojny. Simoně cizí, žil předtím jinde. Po návratu místo k rodičům šel za prarodiči. Proč, to se dlouho nevědělo. A Simona se ho taky neptala.
A zamilovala se. Rychle si ji vyhlédl a poslal do domu na nápady. Matka Simonina byla štěstím bez sebe. Ve vesnici ženská už věk přetáhla a stále sama! Svatba byla veselá, Simona nevěděla, kam oči schovat od radosti. Ale už tehdy si špitli lidé kolem stolu. Jen když k ní přišla tchyně, vzala ji za ruku a ukázala kočárek u paní v černém šátku, Simona pochopila, že tu něco nehraje.
Petr jí později vyprávěl, že šel do vojny od nevěsty, jenže času nesedělo, že je ten kluk jeho. A příbuzní pořád, že to nesedí. Tchyně nakonec na nátlak sousedek šla k té, co má být snacha, a tam leží v postýlce úplně stejný Pepík. Ale už co spravit, když si ho někdo jiný pojistil…
Děvče, co s Petrem čekala dítě, s ním žít nechtěla. Neodpustila zradu. O tom, že její máma jede na svatbu bývalého s jejich synem, nevěděla. Řekla jí, že jede k sestře.
Proč? zeptala se Simona, když hladila rukojeť kočárku a podívala se na unavenou ženu s pevně sevřenými ústy.
Abys věděla, s kým žiješ.
Co jí mělo to vědomí dát? Lásku k manželovi to nezměnilo. Kdo je tady bez chyby? Chyboval, ale vždyť není svatý!
Simona nikdy Petru nebránila vídat se se synem, ale on zájem neměl. Rychle pochopila, že Petr umí nejvíc milovat sám sebe. Všichni kolem byli jen rámeček jeho obrazu.
Nebyla mu co vyčítat práce, dům, klid. Ale štěstí nikde.
Přes patnáct let s Petrem tepla necítila. Je, ale není v domě bylo prázdno a dutě.
Pořád doufala, že s dětmi bude líp. Ale jednou jí mimochodem řekl, že není ženská, když nemůže rodit. Simona pochopila, že jde životem úplně zbytečně. Rozvedli se rychle, ani vesnice hned nevěděla, že už nejsou Kudrnovi. Zbyla Simona.
Petr odjel hned po papírech, nechal jí dům a aspoň se omluvil: Nezlob se, vina je společná, ale odpovědnost nesu já.
Neodpustila úplně, ale ulevilo se jí. Co naděláš, když ti osud nadělil krásy, ale štěstí nadělit zapomněl?
Dva roky žila sama. Pracovala, hlavu hrdě vzhůru, na drby nemyslela. Už to není jak dřív: muž opustil? A co má být.
Ale srdce pořád tesklo po hlasu, po domově kde je někdo živý.
S Karlem se dali dohromady postupně. Simona se dlouho rozhlížela oba už nebyli nejmladší. A on cizí, sám, moc se s ostatními nebavil. Napravil starý dědův dům, ustájil krávy, pomohl komukoli, sám pomoc nechtěl.
Ale byl slušný, klidný, začal ji balit.
Simona už skoro zapomněla, jaké to je, spíš to nikdy nepoznala. Petr přinesl za celý život buchetku kopretin, jinak byl přesvědčen, že zbytečné věci netřeba. Když byla zamilovaná, neřešila to, pak už nebyla nálada na romantiku.
Karel měl úctu i drobnosti nezanedbal. Nikdy nepřišel s prázdnou, pomohl, opravil. Simona si řekla, že hůř už být nemůže. Klidně si lidi povídají, ale už nechtěla vůči samotě vytí. A tak aspoň s někým zestárnout.
Nečekala od toho zázraky ale osud jí roztočil štěstí ještě jednou.
O těhotenství s první dcerou netušila do pátého měsíce. Její tělo nikdy nehrálo podle pravidel. Přes to všechno chodila v klidu, žádné těhotenské radosti.
Byla to zrovna Klára, která jednou zpozorovala, že se něco děje.
Že ty jsi v tom, Simonko? zalapala Klára, když Simona chvíli postávala a přivírala oči proti slunci.
Prdlajs! Vždyť já jsem marná
Moje babička říkávala, že za to ženská vždycky nemůže. A doktoři to dneska taky vědí. Možná jsi s Petrem děti mít neměla Víš co, jeď se do města nechat vyšetřit. Třeba tě ještě čeká radost.
Simona se vrátila jiná. Šla vesnicí a lidi se otáčeli zářila jak lampička!
Jedna dcera, hned druhá a Simona opět narovnala záda, neměla se za co stydět. Konečně matka!
Svých holek si hýčkala. Na všední den v šatech i s mašlí, čistotné vždy. Podobně jako děti jiné po stromech, v kalužích, v létě na koupališti. Nikdy Simona nehubovala spíš dala lavor a mýdlo, ať se naučí prát ponožky. Něco roztrhnou? Jehlu do ruky, naučí je.
Karla ztratila, když její mladší šla z domu. Jel ji navštívit do města, a domů už se nevrátil havárie.
Simona tenkrát celá zvadla. Kdyby nebylo holek, šla by i ona za mužem. Ale osud ji narovnal za rok přivedla starší dcera Terezku a život šel dál. Okolo rozkvetlo znovu, zazelenalo.
Žila pro vnoučata. Ta mladší hodně daleko, ve městě, přijedou o prázdninách nebo na svátky. Ale Terezka ta zůstala.
Děvče jako Simona krása stejná, povaha taky, jen ještě tvrdohlavější. Co si umíní, to dokáže. Kolektiv ve škole potěšil, ale když přišly city, bylo zle.
Terezka se zamilovala jako vždycky naplno. A ne do leckoho, ale do souseda Jakuba. Ten byl o pět let starší, dospělý kluk, a jí sotva šestnáct. Co může vědět? Ale tvrdila, že miluje a tím to skončilo.
Jakub si jí nevšímal. Pro něj to byla jen sousedovic holka. On už měl jiné lásky.
Lucie, do které byl blázen, nebyla extra krasavice, ale všem se líbila, a oblékala se vždy nejlíp. Táta ji rozmazloval, jediná radost co by jí nedopřál?
Ale Lucii rozmazlenost neprospěla, byla nafoukaná. Kdo u její nohou, ten se ráno usměje.
Jakubovi se Lucie nejdřív vyhýbala, okukovala. Pak se stala podivná věc.
Lucie měla nápadníka z vedlejší dědiny. Také mamánek. Vymýšleli blbosti a Lucie se s ním ráda předváděla. Jednou jeli na motorce do vedlejšího města a zmizeli. Co se stalo, nikdo nevěděl, ale Lucie šla domů až ráno, celá roztrhaná a s modřinami.
To věděla jen Simona. Nemohla v noci spát, šla na zahradu a spatřila, jak Lucie plíží seče do zahrádky. Ta ji míjela, aniž by jí kývla, přímo po záhonech.
Za týden začalo dědina šuškat rodiče Lucie chystají svatbu, rychle a bez otázek.
Jakub byl v sedmém nebi, ale Klára z toho nadšená nebyla.
Simčo, to není jen tak. Co mám říct synovi? Stejně mě neposlechne. Ale pokud Lucii někdo zranil, není divu, že se opřela o jiného. Já nikoho nesoudím, ale je mi líto Jakuba. Miluje ji, nespí. Vyřízený je.
Simona poslouchala, kývala, ale mlčela. O tom, co viděla Lucii, neřekla nikomu. Doma bylo totiž drama: Terezka zešedla, buď brečela do okna přes dvůr na svatbu souseda, nebo ležela, civěla do stěny a potichu kňourala jak po pohřbu.
Simona ji přemlouvala, slibovala studium ve městě u tety, s tím že už ho nikdy neuvidí. To byla jediná naděje, jak ji přivést zpět k životu. Chápala ale, že kdyby jí řekla pravdu, že ani tehdy by s Jakubem neměla šanci.
Ale Terezka neposlouchala. Táta už nežil, jinak jí nikdo nikdy nic neporučil.
Co čekala? Sama nevěděla. Stejně počkala do svatby, kam šla se Simčou a mámou. Seděla stranou, u oči suché. Pak se beze slova zvedla a odešla domů.
Máma to postřehla, běžela za ní vyděšená co dívce na mysl přijde? Ale Terezka překvapila. Sbalila kufr, naposled mámu i babičku objala, a odjela do města. Oplakali ji, ale kříž na cestu dali. Čas všechno (někdy) zahojí.
Možná by čas i pomohl, kdyby na Terezku hned nedolehlo neštěstí: máma do nemocnice a už nikdy domu nedošla.
Takže kufr zas ven, zpátky domů. Simona s jejím zdravím už by nezvládla péči o ležící mamku.
Bála se jediného že Jakub s Lucií zůstanou vedle. Ale osud se smiloval hned po svatbě zmizeli.
Terezka si vybalila, uklidila, postarala se o mámu a šla dělat na kravín. Kam jinam? Profesi žádnou, navíc v dědině nikoho jinak nevezmou. Práce tam málo, takže vlastně žádný výběr.
Naštěstí nikdy na práci nefňukala. Zvířata měla vždy ráda. A protože z jedné výplaty nevyžije, pořídila si malé hospodářství.
Tak žily Terezka a Simona, Terezka pomáhala Kláře co mohla. Když Klářin muž zemřel, málem se zbláznila. Syn daleko, kartičky a pohledy posílal jen občas, o dětech moc nepsal. Peníze chodily, ale o rodině žádná slova. Lucie mu porodila kluka a holku, Klára je ale nikdy ani neviděla. Zřejmě Lucie se nevracela, nebo Jakub neměl čas. Pracoval jako kamioňák, byl stále na cestách, a doma nikdy dlouho nebyl. Klára mezi řádky vnímala, že to má Jakub náročné. Nestěžoval si, ale matka pozná
Možná to vše Kláru zlomilo. Onemocněla. Terezka jí zařídila nemocnici ve městě, jezdila na návštěvy, ale doma pak tajně brečela. Lékaři nedávali dobré prognózy.
Simoně napsala Jakubovi hned, když Kláru převezli do špitálu. Ale buď dopis zmizel, nebo nevím co, ale neukázal se. Ani nezavolal. Simona zkusila ještě jeden dopis a pak řekla Terezce:
Asi se mámy vzdal. Vrána vráně oči nevykoulí… Ach, obal! A to jsem ho měla za člověka!
Babi, počkej! Vždy jsi mě učila nemazat čerta dehtem, pokud sám nevíš, co je za tím. A i pak zůstane čistší duše. On ať si to v hlavě přebere. A dál co?
Máš pravdu, holka Nevím. Vždycky byl k mámě laskavý. A teď To se ve člověku tak promění vše?
A proč mu říkáš obal?
To je starý příběh. Právě kvůli tomu jsem nevěřila, že Jakub bude tak bezcitný!
Povídej!
Ale co povídat? Malý byl, tak šest-sedm let. Tehdy sbíraly děti obaly od bonbónů. Celé sbírky, a hned se nevyměňovaly. Dobré, poctivé bonbóny nebyly často, leda svátek, za nové boty. Takže obaly byly cenností téměř jako dnešní stírací losy! Každý, kdo měl sbírku, si ji opatroval. No a Klára měla v tu dobu dvě slepice, ne ledajaké, ale baštily by i princeznu bílé sněhem, na hlavě věneček peří. Opěvovala je, bůhví kde ten její tehdy sehnal, ale chránila je jak poklad. Jenže Jakubův nejlepší kamarád měl psa, rozený lump. Otec mu ho přivezl z města údajně lovecký, ale nikdo neví. Po dědině běhal a trhal vše živé. Jakub ho vzal ke kámošovi a to psisko zardousilo obě slepice…
Babi, to snad
Jo, Terezko, bylo to kruté! Klára nevynadala synovi, ale dva dny s nikým nepromluvila. A víš, co udělal Jakub?
Co?
Dal všechny své obaly jinému klukovi. Ten měl tátu, co často jezdil do města. Jakub si ho vyprosil, aby ho vzal do města, a všechny úspory na kolo vyměnil za novou slepici, úplně stejnou!”
Šikulka!
Jo, z toho byla Klára bez sebe! Ne kvůli slepici, ale protože syn ukázal, že je člověk. A teď ta proměna kam se to v lidech ztratí, Terezko? Simona zabručela, ale dál už Terezčina námitky neposlouchala.
Co to má být za syna, když je máma nemocná a on se ani neukáže?
Ale přišla řeč až za týden, když Kláru přivezli z nemocnice zpět. Terezka domluvila převoz s místní sestrou a zařídila, co mohla. Čekat nešlo a poslat Kláru do ústavu bez synova souhlasu ani nemohla.
Jakub přijel jako blesk z čistého nebe. Terezka už se stihla v chodu u dvou nemocných zaběhnout máma, Klára, všechno zvládala. Babička brblala, že se Terezka přetěžuje, ale koho by nechala na holičkách? Navíc je to přece Jakubova máma.
Terka zrovna myla v domě podlahu, když do předsíně vlítl malý chlapeček, udělal nové stopy na právě vytřenou podlahu, postavil se před Terezku a bezelstně se zeptal:
Ty jsi moje maminka?
Otázka byla tak jednoduchá a přitom rozkošná, že Terka zůstala stát i s hadrem v ruce.
Sousedka Jakub chytil dceru za rameno a pozdravil Terku. Odpusť, že jedu až teď. Měl jsem malé v nemocnici, nemohl jsem odjet. A Markétku neměl komu dát.
A Lucie? vyhrklo z Terky, hned si to vyčetla. Co jí je vlastně po Jakubovi?
Lucie? Už není. Odejda s jiným. Zůstal jsem s dětmi sám.
A děti? Terka se divila, že už se před vysokým, mohutným Jakubem nestydí.
Pravda. Nejsem sám mám je a ne že je někde nechám. Můžeš chvilku pohlídat? Musím na pár dní do města, vše zařídit, vyzvednout výplatu a sbalit.”
Terka na chvíli přestala dýchat. Děti tady zůstanou. Já je pohlídám. Počkej, až se vrátíš. Jasné?”
Jasné Jakub na ni koukal, jako by ji poprvé v životě viděl. Jak jsem tě mohl přehlížet?
Pořiď si brýle ve městě! Ať ti něco neunikne. Terka zvedla malou Markétku do náruče, která ji objala kolem nohou. Jdeme k babičce Simoně? Má na koláče těsto Máte rádi koláče? Fajn pojďte!
A za pár let už Jakub vytáhne na zápraží nejdřív Kláru, potom svou tchyni.
No tak dámy! Pomalu taková křesla jsem vám přivezl z města! Můžete sedět, nebo ležet a vše na čerstvém vzduchu. Krása, ne?
Opatrně, pomáhaje matce do křesla, poslouchá:
Vzbudily se malé! A Terezka nikde. Jdu se podívat, co vyvádějí.
Přijde dneska Terezka brzo?
Dnes má poslední zkoušku. Říkala, že ji udělá hned v první pětce, aby byla doma co nejdřív!
Auto zastaví před vraty, děti, sedící na třešni s úkolem naplnit kýble na zavařování, hned slézají: Máma! Máma je tady!
A Terezka, naprosto jiná než ta ubrečená holka kdysi, rozpaží a chytá ranec rozčepýřeného štěstí a na Jakuba mrkne: Pět!
Jasně, nikdy jsem nepochyboval že jo!” odpoví Jakub a jde do domu.
Dvojčata věci po mámě, ale čekat moc neumějí. To mají po tátovi, po Jakubovi.
To jsou ti naši obaly!©Na dvoře se rozhostil podvečerní klid, jaký zná jen starý venkov mezi zahradami. Všude vonělo těstem a letní trávou. Simona seděla na zápraží a sledovala děti, jak si podávají šťastné ruce, jedna obalená od malin, druhá od třešní, a ani koutkem oka už nehleděla na rány, které kdysi pálily.
Terezka prošla kolem babičky, v náručí neposedné vnouče, a šeptla jí do ucha: Babi, víš, co je lepší než obaly od bonbónů? Tyhle malý ručičky, co nikdy nenechají nic ležet ladem lásku, štěstí ani staré bolesti. Vždycky je zvednou a přetvoří.
Simona přikývla. Všechny obaly starých křivd už dávno spláchlo slunce. Děti se smějí, staré ženy pořád pečou, a muž v domě má tentokrát i srdce, nejen ruce. Zdálo se jí na chvíli, že slyší kroky všech, co kdy v těch zdech zanechali svoji radost i touhy a že právě na tom záleží nejvíc.
Pak, když svítilny v chalupách kolem začaly poblikávat, otevřela Simona krabičku, kde ležel jeden jediný starý obal od bonbónu. Usmála se, pohladila ho a podala nejmenšímu vnoučeti. Na, abys věděla, že v každém obalu může být poklad když víš hledat.”
A za plotem, v temném koutě zahrady, spustil slavík melodii, jakou tu neslyšeli roky. Dům konečně zněl životem nebonbónovým štěstím, ale opravdovým, které zůstane, i když se všechny pestrobarevné obaly světa rozfoukají větrem.