– Takový jsi to, Aleši! Zmalovat tě jako husu na pekáči, ale už není komu a na co by to bylo! Do takového věku jsi dožil a rozumu nepobral!
Babička Šimona odplivla pod nohy svému sousedovi a kulhavě se odšourala domů. Co měla na srdci, to vypověděla, a víc už ať si jeho svědomí radí, jak má žít dál. Lidi ho do kupy nedali, tak snad osud mu ukáže.
Copak si to vymyslel? Vlastní mámu chce dát do domova důchodců! Kde to kdy bylo slyšet? No jo, Klaudie teď leží, ale on je snad její syn, ne nějaký otčím cizí… Kdyby Sima měla sílu, ani chvilku by neváhala. Vzala by kamarádku k sobě. Ale…
Je jí líto Táničky. Ta je dobrá holka, ale taky není kůň, aby všechno táhla sama. Už tak zůstala ve vesnici, nešla na školu, když máma onemocněla. Tedy, nejdřív odjela, ale pak se vrátila. Nedokázala opustit mámu a babičku. Pomáhala, chápala, že Sima už taky nemá sílu dohlížet na vnučku, sotva stíhala sama na sebe. Po zlomené noze před dvěma roky to šlo od deseti k pěti. Ještě předtím se sotva dobelhala, teď už skoro nevstane.
Mladší dcera nabízela, aby šla Sima k nim do města, ale musela odmítnout. Kam by se tam vešla? Byt maličký, sotva pro všechny místo. Zeťák je sice hodný člověk, ale žádná výhra to není. Dřou a peněz pořád málo. Dvě děti, a vycházet těžko. A Sima jim už taky není ku pomoci. Dřív držela hospodářství, pomáhala, teď co? Devastace… Táňa se zlobí, když takhle o sobě mluví, ale proč by se zlobila, když je to pravda? Zdraví v tahu, síly odcházejí. Sotva ráno vyleze z postele. Otevře oči, zamyslí se, chvilku poleží a pak se sbírá kus po kuse jako uhlíky lopatkou. Do hromádky, do hromádky! Povstala! Jde!
Ještě že Tánička, vnučka, je lehkonohá jako srnka. Než se Sima rozkouká, ona už zvládne domácnost, postará se o mámu a pak utíká do práce. Šikovná! Vždycky byla.
Sima měla svou starší dceru, Táninu mámu, pozdě. Už v to ani nedoufala. První muž jí neschopnost odpustit nedokázal. Odešel. Sima sice truchlila, ale nijak zvlášť. Věděla, že jí nikdy zvlášť nemiloval. Ona hořela, on…
Jako mladá byla Šimona krásná. Jako ranní zornička. Krasavice z celého kraje, kluci za ní běhali už od školy. Ale držela si odstup. Čekala na opravdovou lásku. Doufala, že přijde onen pravý, ke kterému ji srdce zatáhne. A to nepřišlo. Čas ubíhal, Sima už se ani po jiných neohlížela. Pod matčinými poznámkami skláněla hlavu stále níž.
– Koho si vybíráš? Zůstaneš na ocet!
A když řekla, že na nemilého ani koukat nechce…
Jednoho dne přišel z vojny kluk z vedlejší vesnice. Simu vůbec neznal. S rodiči bydleli někde jinde a z vojny se nevrátil domů, ale k babičce s dědou. Proč, to nikdo dlouho nevěděl. Ani Sima.
Jenže ona ho spatřila a byla ztracená. Zamilovala se…
A ani on neotálel. Jak ji zahlédl, poslal hned ženichy. Máma Simina byla šťastná. Co řešit? Dívce léta běží!
Byla veselá, široká svatba. Sima se styděla štěstím. Ani si nevšimla šuškandy, která proběhla stoly. Až když k ní přišla tchyně, vzala za ruku a vedla k ženě v tmavém šátku u kočárku, pochopila už, že něco nehraje. Srdeční tep vynechal. Bylo to jasné.
A později jí muž vysvětlil, že z vojny odcházel od snoubenky, ale termíny nehrály, nevěřil, že je dítě jeho. I rodina říkala své. Až tchyně pod tlakem sousedek navštívila bývalou snachu a tam malý Alešík v postýlce spí. Kopie! Jenže už co spravíš? Už měli “novou” nevěstu…
Ta dívka, co mu porodila syna, s Alešem žít nechtěla. Nepřijala zradu. A to, že její matka vzala dítě na svatbu bývalého ženicha, ani nevěděla. Prý jede k sestře.
– Proč? Sima se zeptala tiše.
– Abys věděla, za koho ses vdala.
Co jí tohle poznání mělo přinést, Sima nepochopila. Muže milovala. Co bylo předtím… Kdo je zcela svatý? Není snad člověk? Nemá právo na chyby?
Zakazovat Alešovi stýkat se se synem nikdy nechtěla. Jenže on nejevil zájem. Sima rychle poznala, že Aleš dovede milovat jen sám sebe. Ostatní jsou kulisa obrazu potřebná jen na efekt.
A nelze mu nic vyčítat. Hospodáří šikovně, dům plný… A přesto není doma štěstí.
Za patnáct let manželství nedočkala se od muže tepla. Jako by tam ani nebyl. Prázdno a ozvěna doma.
Zatímco doufala, že budou děti, přemlouvala sebe, že je to jen otázka času. Až když jí ledabyle utrousil, že není žena, když nedovede porodit, pochopila, že její život je jak slepá cesta. Můžeš po ní jít nebo stát, nic nezměníš.
Rozvedli se rychle a tiše, že si ve vsi ani nevšimli, že “rodina Králových” už není. Zůstala Sima.
Aleš odjel hned, jak papíry vyřídili. Dům nechal Simě, nakonec se přece jen omluvil.
– Nedrž zlost. Chyby udělali oba, ale odpovědnost je na mně.
Odpustit ho nedokázala, ale trošku odlehlo. Takový je její osud? Krásy jí Pán Bůh nadělil dost, štěstí… zbylo už méně.
Dva roky žila Sima sama. Pracovala, chodila s hrdou hlavou a pomluv si nevšímala. Doba pokročila! Kdo koho opustil!
Jenže v srdci bodalo. Chtělo se vrátit do domu, kde hřejivý hlas zazní.
S Karlem se sblížili pomalu. Přicházela na něj dlouho. Nebyli už mladí. On byl navíc přespolní, kdo ví, co v něm vězí? Žil sám v opraveném domku, choval zvířata, pomohl každému, o pomoc nežádal.
Ale byl klidný, vstřícný. Pozorný. Sima si už ani nevzpomínala, jaké to je, za prvními květinami od Aleše nikdy nestálo víc, než nezbytné. Za láskyplnosti mnoho nezažila.
S Karlem nikdy nepřišel s prázdnýma rukama, pokud vešel do domu, prvně něco zpravil, pomohl. Sima si řekla, že hůř už být nemůže. Stejně už měla ze samoty vlka. A tak… alespoň v dvou stárnout.
Od nového sňatku nic nečekala. Ale osud přihodil pár kroků bokem a změnil život dočista.
Při první dceři Sima dlouho netušila, že je těhotná. Však u ní nikdy nic nebylo normální. Žádné potíže, šlo to lehce.
Zrovna Klaudie si všimla, že se Sima nějak motá.
– Ty jsi snad těhotná, Simo! vykřikla.
– Mno, co by ne! Já? Vždyť jsem neplodná…
– Moje babka říkávala, není vždy vina na ženě. Dneska to říkají i doktoři. Někdy je to i mužem. Nebo s tvým Alešem prostě nemělo být. Zajeď si do města, zjistíš sama, třeba na tebe čeká radost!
Z města se vrátila Sima rozjasněná, zářivá. Tak ji všichni sledovali zvedla se jako sluníčko. Všichni hned věděli, že všechno je dobré, ba bude ještě líp!
Jedna dcera, pak druhá. Sima už nehrbila záda, nemusela se stydět. Má děti, je matka!
Na své dívky byla tak pyšná, že každý žasl. Na svátky i ve všední dny krásně oblečené, čisté, vždy upravené. Ale vyváděly stejně jako ostatní lezly po stromech, hrály si v blátě, v létě koupání. Nikdy je Sima nenapomenula, neseřezala. Do lavoru vodu, mýdlo a učila je prát ponožky. Co roztrhly, daly jehlu s nití co neumíte, to naučím!
Karla vzala znenadání smrt, když mladší dcera se vdávala. Jel ji navštívit do města, zpátky už se nevrátil. Nehoda na silnici.
Sima potemněla. Kdyby nebyly děti, odešla by za Karlem. Ale musela se držet. Po roce měla starší dcera Táňu, a život se jí navrátil. Opět všechno rozkvetlo.
Žila pro vnoučata. Od mladší daleko, ve městě. Jen během prázdnin a svátků jezdí. Táňa byla však doma, vedle ní.
Dívka, jak vyrostla celá babka Sima. Stejná krása, stejná figura, jen povahou paličatější. Ustojí svoje, co si vezme do hlavy, to udělá.
Dokud šlo o studium, Sima byla vděčná. Ale když přišlo na lásku, plakala.
V Táňu se láska zakousla. Bohužel do souseda Aleše. O pět let starší už dospělý muž, Táňa právě šestnáct, víc co chápat nemohla. Ale pořádomluvila, že miluje, a basta.
Aleš si jí sotva všiml. Kdo to je? Jen sousedka, děcko. On už dospělý, má jinou lásku.
Lucie, který se líbil, byla významná dívka. Krásná snad ne, ale uměla se chovat, oblékat lépe než jiné. Jedináček, rozmazlovaná. Jenže Lucii to narostlo do pýchy. Pokud jí všichni nepadali k nohám, byl den špatný.
Ze začátku Aleše k sobě nepustila, dávala pozor.
A pak se přihodil podivný příběh.
Lucie měla kluka ze sousední vesnice. Rozmazlený prcek, stejně jako ona. Ujížděl s Lucií na tancovačky a kdejaké výlety, ale nikdy neodmítla. Jednou jeli na motorce, ztratili se cestou. Co se stalo, to nikdo neví, ale Lucie se vrátila až k ránu bitá, roztrhané šaty.
Nikdo nevěděl nic, jen Sima. Nemohla spát, šla do zahrady už za kuropění, a viděla, jak se Lucie krade kolem zahrady.
Ani se na Simu nepodívala. Přešla kolem, jako by tam babka Simona nebyla.
Týden poté začal ve vsi rozruch. Rodiče Lucie se rozhodli pro rychlou svatbu. Ne ledajakou rychlou.
Aleš byl samozřejmě na vrcholu, kdežto Klaudie byla smutná.
– Šimono, není to jen tak. Ale jak to mám Alešovi říct? Nebude poslouchat. Je to jejich věc. Lucie, jestli s někým byla, k tomu ji dotlačilo trápení. Kdo jsme, abychom soudili. Ale Aleše je mi líto, miluje ji, nemůže spát…
Sima poslouchala a mlčela. O tom, že Lucii viděla, nikdo neví. Ani na drby neměla čas. Doma se jí hroutila rodina, spíš by potřebovala útěchu sama.
Táňa byla zoufalá. Buď brečela celý den v koutě, a koukala k sousedům, kde vrcholily svatební přípravy, nebo se zavřela v pokoji a naříkala beze slov.
Sima ji zkoušela přesvědčovat, že má jet za tetou do města. Tam vystuduje a vdá se, už se sem nevrátí. Chápala, že kdyby řekla, co viděla, stejně to ničemu nepomůže. Aleš miluje Lucii…
Ale Táňa neposlouchala ani mámu, ani babičku. Táňův otec už nežil a nikdo jiný nad ní neměl nikdy moc.
Co čekala? Snad doufala v zázrak kdo ví.
Ale vydržela až do svatby, kam přišla s mámou a Simou, tentokrát už se suchýma očima. Postála v koutě, nejedla, s nikým nemluvila, pak odešla domů.
Máma si všimla zmizení, běžela za ní. Měla strach, co Táňa udělá.
Ale Táňa je překvapila i teď. Sbalila kufr, naposledy objala mámu i Simu a odjela do města. Obě plakaly, ale požehnaly jí a čekaly.
Čas hojí rány, říkají.
Možná by i uzdravil, ale nebylo dopřáno. Táňa se ani pořádně neusadila, a přišlo neštěstí její máma skončila v nemocnici. Domů se už nevrátila.
Táňa se musela vrátit. Sima byla sama a s jejím zdravím, jak by zvládla ještě ležící nemocnou?
Jediné, čeho se bála, bylo, že Aleš a Lucie zůstanou v sousedství. Ale osud se nad ní slitoval nebyli tam, odstěhovali se hned po svatbě.
Táňa uklidila kufr, dala dům do pořádku, postarala se o mámu a šla do práce do družstva. Kam jinam? Neměla žádné vzdělání, kde ji vezmou? Míst tu moc nebylo.
Ale práce se nebála. Měla ráda zvířata, zařídila si malé hospodářství, aby přišla na nějaké koruny navíc.
Tak žily. Táňa pomáhala i Klaudii jak jen šlo. Ta po pohřbu muže sotva žila. Syn daleko, ozve se málokdy. Co má a jak žije, Klaudie neví. Jen že Lucie mu porodila dvě děti kluka a holku ale nikdy je neviděla. Prý Lucie nechtěla domů, nebo šlo Alešovi zle. Dělal kamioňáka, byl pořád pryč, snažil se uživit. Klaudie si četla mezi řádky jeho dopisů, že je na tom těžko. Aleš přímo nestěžoval, ale matka pozná…
Možná starosti sjedou Klaudii na lůžko, možná stáří… Táňa zajistila převoz do krajské nemocnice, pravidelně ji navštěvovala, po cestě domů často plakala. Lékaři nedávali naději.
Simona poslala Alešovi dopis, když Klaudii odvezli. Ale buď ztracen, nebo nezájem ani se neozval, natož aby přijel. Psal další dopis, a nakonec říká Táni:
– Asi už odmítl vlastní mámu. Noční kukačka… Ach, Aleši, a já tě považovala za slušného chlapa!
– Babi, vydrž! Sama jsi mě učila, že člověka nesmíš odsoudit, dokud nevíš, jak to bylo. Nejlepší je, když máš čistou duši. Rozhodneš se až tehdy, když všechno znáš.
– Asi už nic nevím, Táni… Nemyslela bych, že něco takového syn udělá. Vždyť mamku miloval… Kam se to v lidech poděje?
– A proč mu říkáš fanťák?
– To je stará historka. Právě proto jsem si nemyslela, že by Aleš klesl tak nízko.
– Povídej!
– Není o čem, tehdy byl chlapec, šest nebo sedm let. Děti sbíraly obaly od bonbónů. Byly cenné, sladkosti nebyly každý den, často žádné. Matky spíš koupily boty než bonboniéru. Takže obaly byly jako poklad. Kdo je měl, střežil je. Když je směňoval, tak jen za něco hodnotného. Klaudie tehdy měla dvě vzácné slepice. Bílé, krásné s chocholkou. Kde je její muž sehnal, nevím. Ale Klaudie na nich lpěla. Jednoho dne kamarád Aleše přišel se psem do dvora. Bylo zle. Pes, městský, všechno popadl. Dvorek jsme měli společný… V minutě všechny péřička poletovala…
– Babi, neříkej…
– Ano, obě slepice zadáveny. Klaudie plakala. Synovi nedomlouvala, ale mluvila s nikým pár dní. A Aleš? Dal kamarádovi svoji sbírku obalů výměnou za svezení do města. Vybral pokladničku, kde šetřil na kolo, a přivezl mámě podobnou slepici.
– To je pěkné!
– Proto to Klaudii tak těšilo! Ne proto, že by měl dvůr dvě chocholaté, ale protože se syn zachoval jako člověk. A teď? Kde se to v lidu ztrácí, Táničko? Sima si povzdychla a nechtěla už slyšet vnučiny námitky.
Jaký je to syn, když máma je nemocná a on ani nepřijede? Je to správné?
Ale on se najednou objevil, když byla Klaudie přestěhovaná zpět z nemocnice. Táňa už zvládala pečovat o dvě nemocné. Nejdřív mámu, pak zaběhla i ke Klaudii. Sima sice nadávala, že se Táňa přetěžuje, ale jak člověka opustit? Zvlášť když není cizí. Je to Alešova máma…
Jednou umývala v domě Klaudie podlahu, když někdo v předsíni třískl dveřmi a malý kluk v zabahněných botách přeběhl čerstvě vytřenou podlahu, postavil se Táňce před oči a povídá:
– Ty jsi moje máma?
Otázka byla upřímná, prostinká, že Táňa ztuhla s hadrem v ruce.
– Sousedka… – Aleš položil ruku na rameno dcery a pozdravil Táňu. Omlouvám se, že jsem dorazil tak pozdě. Můj Max byl v nemocnici a nemohl jsem odjet. Ani Milušku jsem neměl kam dát.
– A kde je Lucie? ujelo Táni, hned toho litovala.
Co je jí po Alešově manželství?
– Lucie už není. Odejít k jinému. Zůstali jsme sami.
– Ale nejsi sám děti přece… Táňa si oddychla, a poprvé si přestala všímat, že ten silný muž před ní je ten, kdo ji kdysi vytáčel, když přes plot tahal za cop. Už nejsou děti. Dospěli. Jsou úplně jiní.
– Tak, jo. Co to já? Už jsem se ztratil… Táničko, mamka spí? kývnul ke Klaudii na posteli a zouval dceři boty.
– Spí. Potřebuje klid. Lékaři říkají, že je to lepší. Mně se zdá, že by se měla hýbat. Tvoje máma nikdy nevydržela v klidu.
– Všechno má odležené! ozvala se Klaudie, a Táňa spěchala domů Aleš je tu, je čas jít.
V kuchyni rychle dovařila nudle, postavila na stůl čerstvé mléko, a zmizela, bez rozloučení. Neměla už sil na žádné hovory.
Myslela si, že za ty roky co Aleše neviděla, její srdce přestalo bít, ale ne pořád něco cítí… a cítila strach. On už není kluk, ona už není malá holka, co se rdí při pozdravu.
Za dva dny řekla Klaudie babě Šimoně, která ji přišla navštívit, že chce syna požádat, ať ji dá do domova důchodců.
Sima byla tak rozhořčená, že už neposlouchala dál. Kde vzala sílu?! Vyšla na zápraží, zavolala Aleše, odplivla a odešla domů. Ani mluvit s ním, ani slyšet ho nechce! Táni ani nedala čas se zeptat.
– Není ho co hájit! Není to dítě! Co je to za člověka, že chce mámu někam odložit… Sima se neudržela a rozplakala se.
A Táňa, jak byla, v domácí zástěře, vklouzla do gumových bot a běžela na dvůr ke Klaudii.
– Aleši! Aleši! Kde jsi? rozrazila dveře a stála na prahu rozčepýřená, rozhněvaná, krásná jako jarní jitro. Cos chtěl, co? Nedám ti tetičku Kláru! Ani na to nemysli! Je jedno, jestli pečuji o jednoho, nebo dva tolik se nemění! Klidně postavím k mámě ještě jednu postel! Ty… a já tě přitom…
Táňa se zarazila, když viděla, že Klaudie se směje, slzy si utírá a Aleš se usmívá.
– Taková bouřka! Uklidni se, Táničko! Klaudie si utřela slzy. On mě nikam nechtěl dát! To já si přála, abych mu nebyla na krku. Jemu jsem to řekla, a Sima to nepochopila a rozčílila se!
– Já tu zůstávám, Táňo. Od mámy nikam nepůjdu.
– Opravdu? Táňa se zarazila, všimla si zabaleného kufru. A tohle je co? Kam ses chystal?
– Musím do města, vyřídit práci, dostat vyplatu, přivézt věci. Nevím jak dlouho to bude trvat, děti vezmu s sebou. Už jsem dohodnutý s místním doktorem, že se postará o mámu.
Tehdy Táňa ukázala, co v ní je.
Přišla k Alešovi, postavila se před něj, podívala se mu do očí a rozhodně řekla:
– Děti nikam netahej sem a tam! Nech je doma! Já se postarám. Počkám na tebe. Jasné?
– Jasné… Aleš se na ni díval, jako by ji viděl poprvé v životě. Jak jsem tě mohl tak přehlédnout…
– Pořiď si tam brýle! Abys zase něco nepřehlédl… Táňa vzala holčičku, která ji objala kolem nohou. Jdeme k babičce Šimoně? Zadělala těsto na koláče. Máte rádi koláče? To je dobře!
O pár let později Aleš vyvede na zápraží nejdřív Klaudii, pak i Šimonu.
– Tak, maminky! Pěkně polehoučku. Podívejte na ta křesla, co jsem vám z města přivezl!
Chceteli, posedíte, chceteli, poležíte, na čerstvém vzduchu! Krása, ne?
Oporou pro pomalé kroky pomůže Aleš mamince do lehátka a poslouchá.
– Už jsou vzhůru malí! Táňa ještě není doma. Jdu zjistit, proč tolik křičí.
– Kdy přijede Tánička?
– Dnes má poslední zkoušku. Řekla, že bude mezi prvními, aby byla rychle doma. Tak už se blíží.
Auto zabrzdí u vrat a děti, které sedí na rozložité višni a podle pokynů babičky Šimony plní kyblíky třešněmi na marmeládu, sletí ze stromu a volají:
– Máma! Máma je doma!
A Táňa, teď už úplně jiná než ta bázlivá dívka, co kdysi stála před Alešem, otevře náruč pro své rošťáky a mrkne na muže:
– Za pět!
– To jsem ani nepochyboval! Aleš kývne a vejde do domu.
Dvojčata, rozumní kluci, jsou po mámě, ale dlouho čekat neumí. V tom jsou po mně ještě větší “fanťáci”!
Každý rok mě osud učil, že rodina je to nejvíc, a že opravdová hodnota člověka se pozná v činech, ne v řečech. A že staré obaly od bonbonů jsou k ničemu proti drobným skutkům lásky.