Zbal si věci, potkal jsem svou první lásku, pronesl muž. A za hodinu tam stál sám s taškou.
Michal se vrátil ze srazu maturantů v neděli večer. Anna právě domývala nádobí.
Byl nějaký jiný. Nadšený, snad i růžolící. Jako kdyby mu někdo právě povýšil nebo oznámil, že vyhrál ve Sportce. Anna na něj koutkem oka pohlédla přes utěrku: No pěkně jste poseděli, to je vidět.
Michal mlčel. Svlékl se, lehl do postele.
Ráno seděl v kuchyni jako člověk, který došel k jednomu z největších rozhodnutí v životě. Ruce složené na stole, pohled těžký. Anna mu postavila hrnek kávy a otevřela lednici, aby něco udělala s těmi karbanátky. V té chvíli promluvil.
Aničko, my si musíme promluvit.
No tak, to je zlé, prolétlo Anně hlavou. Věhlasná fráze. Vždy předzvěst průšvihu.
Včera jsem tam potkal Markétu. Víš, kterou myslím tu první lásku.
Anna věděla. Markéta figurovala v Michalových vyprávěních zhruba každých pět let, většinou u piva, když byl melancholický. Byli jsme tak mladí. Klasika.
Povídali jsme si. Dlouho. A prostě Aničko, zbal si věci.
Anna se otočila. Karbanátky zůstaly ležet na polici.
Cože?
Rozhodli jsme se být spolu. Já a Markéta. Rozumíš?
Anna na něj chvíli hleděla.
Byt je přece můj, dodal Michal opatrně, jako když člověk řekne a vůbec. Bude lepší, když si něco najdeš.
Anna karbanátky vrátila do lednice. Dvířka zavřela pomalu, opatrně, aby magnetka s obrázkem Chorvatska nespadla.
U tebe už je to rozhodnuté? zeptala se nakonec.
Ano.
Přikývla. Odešla do pokoje.
Anna se posadila na kraj postele a dívala se na stěnu. Visel tam kalendář s koťaty, co koupili v lednu na tržnici. Museli koupit něco levného, za devadesát korun, a tohle bylo. Leden už dávno pryč, i únor, ale koťata tam visela dál. Zrzavé koťátko s mašlí na ni koukalo se soucitným pohledem mudrce.
Tak takhle to je, pomyslela si Anna.
Dvacet let žila s člověkem, který teď sedí v kuchyni a čeká, až začne balit kufr. Dvacet let to je dost.
První byt v Žižkově, co pronajímali, kde z kohoutku kapalo a v noci řval soused Mirek.
To bylo to jeho krachující podnikání, kdy Michal tři měsíce chodil jak tělo bez duše a Anna zatínala zuby a dělala, že nevidí, jak večer popíjí na balkoně.
Byla to ta noc, kdy ho vezla kolem třetí na pohotovost s akutním slepákem, a chirurg pak dodal: Ještě hodina a bylo by zle. Byly to promoce jejích žáků, když učila češtinu, a Michal tam stál ve dveřích s kyticí, rozpačitý a pyšný.
Vše bylo. A teď už jako by nic z toho neplatilo.
Anna vstala. Přešla pokojem. Zastavila se u skříně.
Na horní polici v rohu ležely dokumenty.
Michal pořád seděl u stolu, listoval telefonem asi psal Markétě, občas se usmál. Tak zvláštně trochu zahanbeně, trochu slavnostně.
Anna si sedla. Položila dokumenty na stůl.
Sbíráš papíry? rýpnul si Michal.
Ne. Chci ti něco ukázat.
Otevřela složku.
Aničko, tohle teď nemusíš…
Prosím, buď chvíli zticha.
Vzala potřebný papír a položila ho před něj.
Byla to manželská smlouva. Před patnácti lety, při jeho podnikatelském pokusu se stavebninami, radil právník řídit se papíry. Michal to tehdy odbyl. Ani, je to formalita. Jsme přece rodina. Anna jela podepsat k notáři sama, přivezla kopii domů.
Michal řekl jen dobře a šoupl papír do nejzadnějšího šuplíku. Z něj ho Anna tiše přesunula do skříňky.
Nebyla žádný stratég. Prostě pořádkumilovná.
Ten slavný podnik stavebniny, velké plány na tři roky vydržel čtrnáct měsíců a padl, jak už to bývá.
Dluhy pořádné. Anna tehdy poprvé a naposled navrhla: Prodejme byt, hned to splatíme. Michal odmítl: Všechno vyřeším. No vyřešil, ne za tři měsíce, ale za šest let. Po kouskách. Anna pracovala na jeden a půl úvazku, neřekla ani slovo.
Michal papír vzal. Četl.
Anna si nalila vlažnou kávu. Vypila.
Počkej, špitl Michal. Teď měl jiný hlas. Tichý, opatrný. Tady se píše
Ano, přikývla Anna.
Že byt je tvůj v případě rozvodu.
Ano.
Ale jak to…
Michal si papír přečetl podruhé. Spustil ruku.
Anna nespěchala. Nechala ho číst. Před patnácti lety měl možnost tomu porozumět, nezajímal se. Teď čte pozorně.
A ty dluhy? zeptal se.
To je v odstavci čtyři. Podnikové dluhy jsou tvoje.
Michal mlčel. Telefon zablikal, zřejmě Markéta se ptala, jak to jde. Neodpovídal.
Aničko, ozval se.
Ano?
Ty sis to schválně všechno schovala?
Anna pokrčila rameny, upřímně odpověděla:
Ne. Jen nevyhazuju papíry.
Byla to pravda. Anna schovávala všechno účtenky, záruční listy, návody ke starým pračkám, potvrzení z lékařství z roku, kdy stála první dálnice. Pořádná, co naděláš.
Michal se zadíval do papíru. Pak z okna.
Anna vstala, složku uklidila. Umývání hrnek. Pak se otočila.
Michale. Opravdu někdo z nás musí najít něco nového, řekla. Máš pravdu.
A zašla do pokoje.
Michal seděl v kuchyni ještě dobrých dvacet minut.
Možná i třicet. Anna se neobtěžovala sledovat. V pokoji dělala to, co dělá člověk, kterému se zhroutí svět uklízela. Srovnávala knihy u postele, přesazovala muškát z parapetu na polici, setřela prach na skříni. Když jsou ruce zaměstnané, hlava tolik nebzučí.
Michal se objevil ve dveřích.
Aničko.
Otočila se. Stál tam s papírem pořád s tou smlouvou. Držel ji jako záchranné lano.
Aničko, počkej. Můžeme si promluvit?
Můžeme, řekla Anna rovně, jako by četla zprávu. Prostě můžeme.
Tahle smlouva Byla uzavřená dávno. Jiná doba. Nevěděli jsme, že…
Že co?
Zmlkl. Očividně hledal slova. Že nerozvedeme, že smlouva bude důležitá, že na nic nemyslíme?
Notář mi potvrdil, že je platná. Vše podle zákona. Ověřeno.
Kdy jsi to ověřovala?!
Asi před pěti lety. Jen pro klid.
Tehdy volala notáři kvůli mámině dědictví. Mezi řečí se přeptala i na smlouvu. Je v platnosti, nebojte. Anna přikývla, zapomněla na to. Do dnešního rána.
Michal se vrátil do kuchyně. Anna slyšela, jak tam stepuje. Pak ticho. Pak znovu pohyb, otvírá skříňky, přesouvá cosi.
Nahlédla do dveří.
Michal stál u linky a díval se do kouta.
Co děláš?
Přemýšlím.
Nad čím?
Neodpověděl.
Anna postavila konvici.
Michale, máš jasno, kam půjdeš?
Podíval se na ni.
Mlčení.
Jasně, dodala Anna.
Už chápala. Michal si scénu představoval jinak: On řekne důležité slovo, Anna se zhroutí, popláče, odejde k kamarádce, byt zůstane jeho. Pak přijde Markéta. Všechno jasné a logické.
Že Anna má někde ve skříni ten starý papír, to do plánu nezapadalo.
Konvice zapískala. Anna zalila čaj.
Odejdu nikam, řekla. Tohle je můj byt. Zůstávám.
Michal mlčel.
A já půjdu kam?
K Markétě. Vždyť jste si to přece už rozhodli.
Na Markétu Anna teď nemyslela se záští, vlastně ji příliš nezajímala. Markéta byla postava z cizího příběhu, který si Michal včera vymyslel pod šampaňským a vzpomínkami na mládí. Anna do toho příběhu nepatřila.
No, co už. Stává se.
Ona… začal Michal, ale pak zmlkl.
Co?
Ona to přesně neví. Neřešili jsme to konkrétně. Ještě není připravená.
Anna postavila šálek.
Michale.
Ano?
Ty to myslíš vážně? Řekneš zbal si věci, když nemáš vyřešené ani kam půjdeš?
Mlčel. Z očí to číst šlo jasně.
Někteří muži umí spíš rozhodnout než domyslet detaily.
Anna vstala. Vyhrabala z komory hnědou cestovní tašku. Položila ji na stůl.
Tady. Vezmi si, co potřebuješ.
Aničko
Michale. Udělal jsi rozhodnutí, já ho beru na vědomí. Teď to dotáhni.
Díval se na tašku. A v tu chvíli se v něm cosi zlomilo.
Šel balit.
Anna zůstala v kuchyni, slyšela, jak v pokoji klapají skříně, vrže zásuvka, někde zarachotí staré holicí strojky.
Dvacet let. A nakonec se vše vešlo do jedné tašky.
Za hodinu Michal vyšel do předsíně. Taška v ruce, ve tváři zmatení člověka, co nezměnil názor, ale podcenil dosah.
Aničko Já ti ještě zavolám.
Dobře, řekla Anna.
Budeme muset ty papíry, rozvod…
Zavolej, domluvíme se.
Ještě chvíli se zdržoval. Asi čekal scénu, slzy, výčitky, návrhy. Ale nic z toho nebylo.
Otevřel dveře a odešel.
Za tři týdny Anna od paní Jindřišky, bývalé kolegyně, která znala vše a všechny, zjistila, že Michalovi a Markétě to nějak nevyšlo.
Markéta žila u sestry v paneláku na Proseku. Jedna místnost, sestra, její muž, dvě děti. Podmínky řekněme nenadchly. Michal si nakonec pronajal pokoj někde v Libni u postarší paní, která zakazovala kouřit a návštěvy jen po domluvě.
Když Markéta slyšela o pokoji v Libni a také že Michal už nemá byt a ani ho mít nebude, rychle ochladla. Zřejmě obraz muže, co vše opustil pro lásku, byl lákavější než chlap s jednou taškou a dluhy. První láska vždycky působí lépe zpovzdálí.
Anna to vyslechla, nalila Jindřišce čaj.
A jak se máš? zeptala se kolegyně podle očekávání.
Jsem v pořádku, odpověděla Anna.
Byla to pravda. Za ty tři týdny se přihlásila na kurz masáží už dávno chtěla, jen odkládala. Zavolala kamarádce Ivaně, neviděly se roky: daly si kafe, povídaly hodiny. Koupila permanentku do bazénu. Drobnosti. Ale z těch drobností se život skládá.
Občas, když byl byt tichý, Anna myslela na Michala. Bez zlosti. Prostě jen tak. Jednou si řekla dobře, že on otevřel ty dveře sám. Ona by v nich asi dlouho stála a čekala.
Na zdi byl stále kalendář s koťaty. Leden, únor, a zrzavé, s mašlí všechno na místě. Anna na něj mrkla a pomyslela: Měla bych ten měsíc konečně otočit.
Ale pak jí došlo však času dost.