Babička spěchala na školní dvůr, aby vyzvedla vnučku po vyučování. Na tváři jí zářil úsměv, podpatky ťukaly o dlažbu tak jasně jako kdysi v mládí, kdy srdce ještě věřilo v dobro a vděčnost. Nálada byla na vrcholu – konečně si koupila vlastní bydlení. Možná jen malý, ale útulný garsonák v novostavbě. Světlý, čistý, s novou kuchyní a výhledem na park – takový byt byl pro Alenu symbolem svobody a vítězství.
Dlouho k tomu směřovala: skoro dva roky žila skromně, šetřila, prodala starý dům na vesnici, který stavěla s manželem, a přidala trochu pomoci od dcery, se slibem, že vše vrátí. Dcera se zetěm jsou mladí, peníze potřebují sami, ale Aleně stačí polovina důchodu, hlavně teď, kdy má střechu nad hlavou.
Před školou už čekala osmiletá Terezka – její radost, její smysl života. Dceřino pozdní dítě, narodila se jí téměř ve čtyřiceti. Alena nechtěla do města, ale ustoupila prosbě dcery, aby pomohla s vnučkou. Odpoledne vyzvedávala holčičku ze školy, chodily na procházky, vařila, čekala, až se rodiče vrátí z práce, a pak šla do svého bytu. Formálně byl byt zapsán na dceru – pro jistotu, aby nepřišla o úspory. Ale v hloubi duše ho Alena stále považovala za svůj.
Šly spolu po chodníku, držely se za ruce, když vnučka najednou zastavila a podívala se babičce do očí:
„Babičko… maminka říkala, že tě máme dát do domova pro seniory.“
Jako rána. Země se pod ní zhoupla. Alena se zastavila.
„Co jsi to řekla, Terezko?“ zeptala se stísněným hlasem.
„No… do takového domu, kde bydlí babičky. Maminka říkala, že tam nebudeš mít nuda…“
Aleně se všechno uvnitř sevřelo. Usmála se, jak nejlépe dokázala, ale rty jí třásly.
„A odkud to víš?“
„Slyšela jsem, jak si maminka s tatínkem povídali v kuchyni. Maminka říkala, že už to s nějakou paní domluvili. Jen že tě hned nedají pryč, počkají, až budu větší. Ale babi, prosím tě, mamince to neříkej…“
„Dobře, sluníčko… neřeknu.“ Alena s obtížemi otevřela dveře bytu. „Ale nějak se mi udělalo špatně, jdu si lehnout… převlékni se, ano?“
Terezka odběhla do svého pokoje a Alena klesla na gauč, aniž by se převlékla. Před očima se jí rozmazávaly stěny a v uších jí zněl vnuččin hlas: *domov pro seniory… tam nebudeš mít nuda… už to domluvili…*
O tři měsíce později si sbalila věci. Bez hádek, bez výčitek. Jednoduše jednoho dne zavřela dveře svého bytu – a už se tam nevrátila.
Teď Alena žije na venkově – pronajímá si malou chaloupku u staré kamarádky. Vzduch je tam jiný a lidé vřelejší. Šetří si na vlastní domek, třeba i skromný. Kamarádky a vzdálenější příbuzní ji podporují – někdo slovem, někdo skutkem. I když se najdou tací, kteří ji odsuzují:
„A nemohla jsi si s dcerou promluvit? Možná si to dítě vymyslelo.“
„Dítě by si něco takového nevymyslelo,“ odpovídá Alena pevně. „Znám svou dceru. Ani hovor, ani dopis, ani slovo – od té doby, co jsem odešla. Takže je to pravda. A ať ví, že jsem to zjistila. Nevolám jí. A nebudu. Nejsem ta špatná.“