Babička odnikud
Eliška spala, jako by ji dohnali třemi směnami v kuse, když ji probudil ostrý zvonek u dveří.
„Panebože, kdo to je, zbláznil se někdo, takhle brzo?“ zabručela a převalila se na druhý bok. Zvonek však neustával. Otravně, netrpělivě, jako by se někdo za dveřmi pral s časem.
Podrážděně si hodila přes sebe župan a šla se podívat kukátkem. Za dveřmi stála vrásčitá stařenka, v náručí obrovského chlupatého kocoura, s obličejem bledým a vyčerpaným, jako by z ní život už dávno vyprchal.
„Kdo je tam?“ zahřímalo to z Elišky, která neměla nejmenší chuť otvírat. O takových babičkách se vyprávěly historky – a ne všechny byly lichotivé. Najednou ale stařenka vydechla, sklouzla po zdi a začala se sesouvat k zemi. Kocour se jí vykroutil z náruče a žalostně mňoukaje, kroužil kolem.
„Proč zrovna já…“ povzdechla si Eliška a dveře otevřela.
„Babičko, je vám špatně? Zavolám sanitku, nebojte se, všechno bude v pořádku,“ špitla, chytla stařenku a dotáhla ji k pohovce. Pak vytáhla telefon.
Kocour, jako by rozuměl, sedl si vedle a bedlivě sledoval každý Eliščin pohyb.
„Jak se jmenujete, babičko?“
„Antonie Nováková… doklady mám tam…“ zachraptěla stařenka a ukázala na batoh.
Eliška vytáhla doklady, ale než stihla položit další otázku, stařenka tiše zašeptala:
„Jenom, holka, do nemocnice nejedu… Čeká na mě vnuk. Mám mu donést peníze, jinak nás s Mourovcem vyhodí z bytu…“
„Až přijede lékař, rozhodne, jestli můžete jít. O kocoura se postarám, nakrmím ho. Ale proč vy nosíte peníze vnukovi, a ne on vám?“
„Neptej se, holčičko. To bys neměla vědět…“ smutně odvětila babička.
Vtom zazvonil zvonek. Dorazila lékařka se sanitkou. Prohlédly stařenku a rozhodly: hned do Nemocnice Na Homolce.
„Nikam nejedu!“ vzpírala se Antonie.
„Jeďte, babičko. Přijdu vás navštívit, slibuji. A s kocourem si poradíme – bude mu u mě dobře.“
Nazítří Eliška vstala dřív než obvykle. V hlavě se jí honila jedna myšlenka: proč, proboha, se pořád zaplétá do cizích lidských dramat? Ale srdce jí napovídalo – není to náhoda. V Antonii bylo něco důvěrně známého.
Svých rodičů si Eliška skoro nepamatovala – zemřeli, když jí bylo třináct. Falšovaná vodka. Od té doby se její život řítil z kopce. Dětský domov. Jediná světlá výjimka – sousedka, stará paní Marie Vlachová, která jí aspoň trochu zpříjemňovala dětství. Ale i ta zemřela, když Elišce bylo šestnáct. Od té doby – sama, nikomu nepotřebná.
Teď je Elišce třiadvacet. Je samostatná, chytrá, nebojí se výzev. Včera, když prohlížela babiččiny doklady, si všimla adresy. A dnes tam zamířila.
Dům v Riegrově ulici vypadal obyčejně. U vchodu seděly dvě sousedky. Eliška se s nimi dalá do řeči – a za deset minut znala celý Antonin příběh.
Před lety zůstala sama se svým vnukem, jeho rodiče zahynuli při nehodě. Vychovávala ho, jak mohla. Jenže vnuk, sotva dospěl, se spletl do špatné party. Teď babičku vyhání, vymáhá peníze, vyhrožuje, že zabije kocoura, pokud nedonese. Byt po rodičích pronajímá, sám žije u své přítelkyně. Policie? Ta se do toho míchat nebude – rodinné záležitosti.
Elišku zalilo vztekem. Vyběhla po schodech, zazvonila. Otevřel ospalý chlápek s pivním dechem.
„Ty svoloči! Jak se opovažuješ vyhazovat starou ženu?! Tobě není hanba?!“ vrazila do bytu sevřenými pěstmi. „Okamžitě si sbališ věci a vypadneš! Jestli ne, tak tě namažu po zdi!“
Chlapík jen němě kývl. Za čtvrt hodiny byl s taškou v ruce pryč. Eliška zůstala. Uklidila. Nakrmila kocoura. A vyrazila do nemocnice.
Antonie se rozplakala, když Elišku uviděla.
„Tady je jídlo a všechno, co potřebujete. A vnuka jsem vyhodila. Neodmlouvejte, babičko. Žádná stará paní nebude spát na ulici.“
„Děkuji ti, holčičko. Myslela jsem, že skončím pod mostem…“
„Já vás potřebuji. A kocour taky. Odpočívejte. Zítra zase přijdu.“
Za týden si Eliška babičku odvezla domů.
„Jak je tu čisto… krásně… Čím se ti odvděčím?“
„Smím vás říkat babičko?“
„Samozřejmě, má zlatá. Jsi mi jako vlastní…“
Kocour vrněl u nohou, poprvé skutečně uvolněný. V domě už nebylo strachu.
Uběhl rok. Eliška se pro Antonii stala vnoučetem. Vnuk se neukázal. Eliška se k babičce nastěhovala, svůj byt pronajala a všechny peníze jí dávala.
„Babičko, nemohla bych žít jinak. U vás se mám jako královna.“
Brzy nato vnuka zabili v opilé rvačce. Jeho smrt Elišku nenaplnila radostí, ale lítostí: mohl žít pořádně…
Za dva roky Eliška zamilovala. Čirou náhodou. Nový obvodní lékař v poliklinice – mladý, starostlivý, laskavý. Petr. Choval se k babičce tak něžně, že jí srdce poskočilo.
„Holčičko,“ šeptala Antonie, „nepropásni takového chlapa…“
A když Petr Elišce požádal o ruku, neudržela slzy. Za rok se jim narodil prvorozený syn. A babička se stala nejšťastnější prababičkou.
Žili spolu ještě dvanáct let. V děvadesáti pěti Antonie Nováková odešla tiše, ve spánku. Až do poslední chvíle měla jasnou mysl. Pomáhala, žehlila plenky, vyprávěla pohádky.
Eliška to nesla těžce. Usedavě plakala. Ale Petr a děti jí pomohli překonat žal. Mourovce už nebylo, zato měli nového – zachráněného z ulice.
Nastal den, kdy bylo třeba vyklidit byt. Oficiálně byl stále v Antonině vlastEliška otevřela okno, aby do pokoje vpustila vůni léta, a v tu chvíli si uvědomila, že právě tady – v tomhle starém bytě plném vzpomínek – našla to, po čem celý život toužila: rodinu.