Stalo se, že Tomáše vychovávala babička. A to přesto, že jeho matka byla naživu. Abychom byli spravedliví, jeho maminka byla moc hodná, krásná a dobrotivá osoba. Pracovala však jako zpěvačka v symfonii, což jí často bránilo být doma. Kvůli častým cestám se rozešla dokonce se svým manželem, Tomášovým otcem. Tak se o vnuka starala výhradně babička.
Jak daleko Tomáš pamatuje, vždy, když se blížil k jejich domovu – konkrétně paneláku – zvedl hlavu a hned v okně ve čtvrtém patře viděl siluetu babičky, která netrpělivě čekala na jeho návrat. A když ho babička někdy vyprovázela, vždy se šla podívat do okna a zamávala mu na rozloučenou. A on jí odpovídal stejně.
Když Tomášovi bylo pětadvacet, babička zemřela. Nyní, když přicházel k jejich domu a neviděl její siluetu, cítil se hrozně opuštěně a prázdně. V bytě se stalo ticho. I když matka byla doma, Tomáš se stále cítil sám. S matkou se přestali důvěrně bavit. Neměli společné téma ani zájmy. Dokonce i všední problémy přecházeli, jako by byli cizinci.
Pár měsíců po babiččině smrti se Tomáš rozhodl odstěhovat do jiného města. Jeho obor byl dobrý, jako IT odborník byl potřeba všude. Na internetu rychle našel firmu, která mu zaručila vysoký plat a hradila nájem. Matka toho byla dokonce ráda. Syn přece dospěl a je načase, aby si sám prošlapal svoji cestu.
Z domova si vzal jenom oblíbený babiččin hrníček jako vzpomínku a pár kousků oblečení na začátek. Když s taškou přes rameno opouštěl byt, naposledy zvedl hlavu k oknu kuchyně, ale nikoho tam neviděl. Ani matka nepřišla k oknu, aby mu zamávala na rozloučenou.
Taxík ho rychle zavezl na nádraží a brzy ležel na horní posteli lehátkového vozu. Ráno přijel vlak přesně podle jízdního řádu, našel kancelář, kde měl pracovat, vyřídil formality a začal hledat byt podle adres, které si předem našel na internetu.
Když se toulal cizím městem s pomocí navigace v mobilu, náhodou si všiml paneláku, který mu něco připomínal. Byly všechny podobné, ale něco na tom domě mu bylo důvěrně známé. Možná proto, že všechny rámy byly natřené podobnou zvláštní tyrkysovou barvou.
Tomáš se instinktivně odchýlil od své cesty a pomalu zamířil k domu. Chtěl se jen na chvíli zastavit, postát u něj a vzpomenout si na babičku. Když přistoupil blíž, automaticky zvedl hlavu a podíval se na okno, kde by měla být kuchyň, a najednou ztuhl.
Uviděl ve čtvrtém patře paneláku za kuchyňským oknem siluetu své babičky. Ucítil, jak mu srdce chtělo vyskočit z hrudi. Chápal, že to není možné, a rychle zavřel oči, otočil se a pomalu se loudal pryč od domu. Rozum mu říkal, že v okně stojí někdo jiný, ale srdcem cítil opak. Srdce mu říkalo: “Zastav se! To je ona!”
Poslouchal své srdce, zastavil se, otočil se zpátky a opět zvedl hlavu nahoru. Babička stále stála u okna.
Nevydržel to. S taškou přes rameno v běhu zamířil k domu, ke čtvrtému vchodu. Zámek na dveřích nefungoval stejně jako v domě u nich, takže vyběhl nahoru a zazvonil na zvonek.
Dveře otevřela rozespalá dívka v županu a nechápavě na něj zírala. Nevrle se zeptala:
– Kdo jste?
– Tomáš byl zaskočený: – Já… babičku…
– Babičku? – opakovala překvapeně dívka. Pak se usmála a zakřičela směrem do bytu: – Mami! Někdo za tebou!
Než došla matka, dívka se zvědavě dívala na toho podivného mladého muže. A Tomášovi se točila hlava, cítil, jak jeho srdce bije nepravidelně.
– Kdo se po mně ptá? – Rozespalá žena v županu kolem padesátky se objevila ve dveřích.
– Mami, si představ, – opět se usmála dívka. – Nazval tě babičkou.
– Počkejte, – zašeptal Tomáš. – Nevolal jsem tuto paní… Tam ve vašem okně… v kuchyni… tam stála babička… Moje… Určitě jsem ji tam viděl.
– Jsi snad narkoman? – vykřikla pohrdavě dívka. – Žádné babičky u nás nejsou! Bydlíme tu s matkou sami, rozumíš?
– Ano, rozumím… Omlouvám se… Spletl jsem se… – Tomášovi se rozplývaly oči před očima a ustoupil zpět. Položil tašku na zem a aby neupadl, opřel se o stěnu.
Dívka zavřela dveře, ale její máma jí to nedovolila.
– Hej, mladý muži, – obrátila se starostlivě na něj – cítíte se dobře?
– Dobře… – lhal tiše. – Nebojte se…
– Zdá se mi, že vám tlak vyletěl. Celý obličej máte rudý, jako vařená řepa. Pojďte, – vyšla houževnatě do chodby, vzala ho za ruku a opatrně ho vedla do bytu. Dala příkaz dceři: – Věro, vezmi jeho tašku, přines ji do bytu a přines tlakomer!
Dívka se rozklepala a začala poslouchat matčin příkaz. Žena usadila Tomáše v předsíni na pohovku a začala mu měřit tlak. Pak opět dala dceři pokyny: – Přines moji lékárničku. Mám tam injekce… – Potom se obrátila na Tomáše: – Dám ti injekci a zavoláme záchranku…
– Nemusíte volat sanitku! – zaúpěl vystrašeně. – Právě jsem přijel z vlaku… Nemám tu nikoho… Ani jsem si ještě nestihl pronajmout byt…
– Tak poslechni moji mámu! – vstoupila do hovoru Věra. – Máma je doktorka, jasný?
– Jste zdaleka? – zeptala se žena.
Jen přikývl a opět poprosil: – Prosím, nevolejte… Zítra musím do práce. Naposledy… Teprve jsem se k tomu dostal.
– Ztichněte! – Žena mu už dávala lék do ruky. – Měl jste už takové záchvaty?
– Ne, – zašeptal.
– Kolik máte let?
– Pětadvacet…
– Máte problémy se srdcem?
– Opravdu, jsem úplně zdravý…
– Zdravý, říkáte? Jak je teda možné, že vám tlak takhle vyskočil? Sto osmdesát na sto to je vážné…
– Asi to bude ze stresu.
– Z jakého stresu?
– Říkám, že jsem ve vašem okně viděl svou babičku. Byla tam, v kuchyni, a dívala se… na mě.
– Babička?
– Ano. Ale zemřela. Před dvěma měsíci. Nemáte v domě žádné babičky?
– Jste divný… – usmála se Věra. – Řekla jsem vám, že žijeme s maminkou samy. Ale abyste byl klidný, teď půjdu do kuchyně a zkontroluji to.
Věra se opravdu vydala s úsměvem do kuchyně a o pár vteřin později odtud vyjekla vyděšeně: – Mami! Co to je? – O chvíli později stála v předsíni s cizím hrníčkem v rukách. – Mami, odkud to je?! Nikdy jsme takové hrníčky v bytě neměly!
– Ach… – Tomáš se hloupě usmál. – To je hrníček mé babičky. Přinesl jsem si ho… Ale měl být v mé tašce. Vzal jsem si ho z domu na památku. Nějaká záhada…
– Kde je ta tvá taška? – Matka s dcerou na něj zíraly ohromeně a nechápaly.
– Jak, kde? Tady je… – Kývl na svou tašku u dveří. – Hrníček má být tam…
Všichni tři prošli obsah tašky, ale druhý hrníček nenašli.
Tento případ zůstává pro tu rodinu nevysvětlitelnou záhadou. Zejména pro mámu Věry, protože se o pár měsíců později stala Tomášovou tchýní. Skutečně, nějaká záhada…