Když babička zkraje zjistila, že ji vnuk chce vystěhovat z bytu, prodala ho bez lítosti.
Proč si brát hypotéku, když lze počkat, až babička zemře, a zdědit její byt? Právě tak uvažoval manželův bratranec, Václav. Jeho žena se jmenovala Libuše, a spolu s třemi dětmi žili v neustálém vyhlížení dědictví. Půjčkám se vyhýbali, raději snili o dni, kdy babiččin byt připadne jim. Prozatím bydleli u Libušiny matky v těsné garsonce v Plzni a tato životní situace je zjevně tížila. Václav s Libuší a jejich dětmi stále častěji šeptali o tom, jak by mohli „vyřešit“ situaci s babičkou.
Babička, Alžběta Jana, byla skutečným pokladem. V pětasedmdesáti byla plná života, těšila se dobrému zdraví a žila naplno. Její byt v centru Plzně byl vždy otevřen přátelům, ovládala chytrý telefon, chodila na výstavy, navštěvovala divadla a občas si dopřála i lehké flirtování na tanečních pro důchodce. Doslova zářila, a její život byl příkladem, jak si užívat každý den. Pro Václava a Libuši to však nebyl důvod k hrdosti, ale spíš ke vzrušení. Čekání je vyčerpávalo.
A pak jejich trpělivost přetekla. Rozhodli se, že Alžběta Jana musí byt přepsat na Václava a sama se odstěhovat do domova důchodců. Ani se nepokoušeli své úmysly skrývat, tvrdili, že „babičce tam bude líp“. Jenže Alžběta Jana nebyla z těch, kteří se vzdávají. Odmítla pevně, a to rozpoutalo pořádnou bouři. Václav zuřil, křičel, že je „sobecká“ a „musí myslet na vnoučata“. Libuše přilévala olej do ohně, naznačovala, že babička „se tu už moc dlouho ohřívá“.
Když jsme se to s manželem dozvěděli, byli jsme v šoku. Alžběta Jana vždycky snila o cestě do Indie — vidět Tádž Mahal, vdechnout vůni koření, projít se uličkami Dillí. Nabídli jsme jí, aby se přestěhovala k nám, pronajala svůj byt a šetřila na svůj sen. Souhlasila, a brzy její prostorný třípokojový byt v centru města začal vydělávat. Jakmile se to Václav a Libuše dozvěděli, rozpoutali obrovský skandál. Tvrdili, že byt právem patří jim, a žádali, aby tam babička pustila je bydlet. Dokonce obvinili mého muže, Jakuba, že babičku „zmanipuloval“ kvůli dědictví. Václav došel tak daleko, že požadoval peníze z nájmu, označoval je za „svůj zákonný podíl“. Odpověděli jsme jasně — nedostane nic, a tečka.
Libuše k nám začala chvílemi chodit téměř denně. Někdy sama, jindy s dětmi, s nějakými směšnými dárky. Vyptávala se, jak se babičce daří, ale my viděli, co se za tím skrývá — ona a Václav stále doufali, že Alžběta Jana brzy „odejde“ a nechá jim dědictví. Jejich chamtivost a nestoudnost byly ohromující.
Mezitím Alžběta Jana našetřila dost peněz a odjela do Indie. Vrátila se zářící, s kufrem plným příběhů a fotografií. Navrhli jsme jí, aby nepřestávala — prodala byt a pokračovala v cestováních, zatímco by na stáří žila v klidu a pohodlí s námi. Zvážila to a rozhodla se. Jej velký byt šel za slušnou cenu, za utržené peníze si koupila útulný malý byt na kraji Plzně. Zbytek investovala do nových dobrodružství.
Alžběta Jana procestovala Španělsko, Rakousko a Švýcarsko. Ve Švýcarsku, na výletě kolem Ženevského jezera, potkala Francouze jménem Jean. Jejich románek byl jako z filmu — v pětasedmdesáti si ho vzala! S Jakubem jsme přiletěli na svatbu do Francie, a bylo neuvěřitelné vidět ji zářit v bílých šatech, obklopenou květinami a úsměvy. Alžběta Jana si to štěstí zasloužila. Celý život pracovala, vychovávala děti, pomáhala vnoučatům, a teď konečně žije pro sebe.
Když se Václav dozvěděl o prodeji bytu, zuřil. Požadoval, aby mu babička přenechala malý byt, tvrdil, že „jí to stejně stačí“. Jak tam chtěl nacpat pět lidí, to zůstalo záhadou. Ale nás to už netrápilo. Jsme šťastní, že Alžběta Jana našla své místo na slunci. A Václav s Libuší? Jejich příběh je připomínkou, že blízcí lidé někdy ukážou svou pravou tvář, když jde o peníze.