Když babička zjistila, že ji vnuk chce vyhodit z bytu, bez váhání ho prodala.
Proč si brát hypotéku, když můžete počkat, až babička umře, a zdědit její byt? Přesně takto uvažoval manželův bratranec, Jaromír. Má ženu Zdeňku a tři děti, a celá rodina žije v očekávání dědictví. Nechtějí si zatěžovat život půjčkami – raději sní o dni, kdy babiččin byt v Praze připadne jim. Zatím bydlí u Zdeňčiny matky v malém paneláku v Brně, a jak se zdá, tato situace jim už pěkně leze krkem. Jaromír se Zdeňkou si stále častěji šeptají, jak by mohli „urychlit“ řešení babiččiny situace.
A babička, Ludmila Nováková? Ta je poklad! V pětasedmdesáti má víc energie než většina třicátníků. Žije naplno, nestěžuje si na zdraví, její byt v centru Prahy je vždy otevřený přátelům, ovládá mobil, chodí na výstavy, do divadel a občas si dokonce dopřeje lehký flirt na seniorských tanečních. Je jako slunce – září a ukazuje, jak si užívat každý den. Ale pro Jaromíra a Zdeňku je to spíš důvod k nervozitě. Čekají už moc dlouho.
Až jejich trpělivost praskla. Rozhodli se, že Ludmila musí byt přepsat na Jaromíra a sama se odstěhovat do domova pro seniory. Ani se netajili svými úmysly a tvrdili, že „babičce tam bude líp“. Ale Ludmila Nováková není žádná ustrašená stařenka. Odmítla a rozpoutala tím pořádnou bouři. Jaromír zuřil, křičel, že je „sobecká“ a „měla by myslet na vnoučata“. Zdeňka přilévala olej do ohně a naznačovala, že babička „už tu žije moc dlouho“.
Když jsme se to dozvěděli s manželem, zůstali jsme v šoku. Ludmila vždycky snila o cestě do Itálie – vidět Koloseum, dýchat vůni čerstvých těstovin, procházet se uličkami Říma. Nabídli jsme jí, ať se přestěhuje k nám, pronajme svůj byt a bude šetřit na svůj sen. Souhlasila a brzy její prostorný třípokojový byt v centru začal vydělávat. Když to Jaromír se Zdeňkou zjistili, spustili pekelný povyk. Tvrdili, že byt je právem jejich, a chtěli, aby jim babička dovolila tam bydlet. Dokonce obvinili mého manžela, Jakuba, že na ni „tlačil kvůli dědictví“. Jaromír dokonce začal vymáhat peníze z pronájmu jako „svůj zákonný podíl“. Odmítli jsme to. Punktum.
Zdeňka k nám začala chodit skoro každý den – jednou sama, podruhé s dětmi, potřetí s nějakým trapným dárkem. Vyptávala se, jak se babička má, ale my jsme věděli, o co jde – pořád doufali, že Ludmila brzy „odejde“ a zanechá jim byt. Jejich chamtivost a nestydatost neměla mezí.
Mezitím Ludmila našetřila dost a odjela do Itálie. Vrátila se zářící, s kufrem plným příběhů a fotografií. Navrhli jsme jí, aby nezůstala jen u toho – ať byt prodá a pokračuje v cestování, zatímco u nás najde klid a pohodlí na stáří. Zamyslela se a rozhodla se. Její velký byt šel za pěknou sumu a za utržené peníze si koupila malý útulný garsonkářský byt na okraji Prahy. Zbytek peněz vložila do dalších dobrodružství.
Ludmila procestovala Španělsko, Rakousko a Německo. V Německu, na výletě k Bodamskému jezeru, potkala Francouze jménem Pierre. Jejich románek byl jako z filmu – a v pětasedmdesáti se za něj provdala! S Jakubem jsme letěli na svatbu do Francie a bylo neuvěřitelné vidět ji zářit v bílých šatech, obklopenou květinami a úsměvy. Ludmila Nováková si tohle štěstí zasloužila. Celý život pracovala, vychovala děti, pomáhala vnoučatům, a teď konečně žije pro sebe.
Když Jaromír zjistil, že byt je prodaný, zuřil. Chtěl, aby mu babička dala garsonku, protože „jí přece stačí“. Jak tam chtěl nacpat pět lidí, to je záhada. Ale nás to už netrápí. Jsme šťastní, že Ludmila našla své místo na slunci. A Jaromír se Zdeňkou? Jejich příběh připomíná, že i ti nejbližší někdy ukážou pravou tvář, když jde o peníze.