Babička: přijde, pohraje si s dítětem, odejde. Já: vař, uklízej, bav se.
Jsem na pokraji sil. Každý víkend se mění v nekonečný maraton, kdy musím být dokonalou hospodyní, matkou i společnicí. A to všechno kvůli návštěvám tchýně, která se nazývá „milující babičkou“. Přijde, pohází si s vnukem, a já mezitím musím vařit, uklízet a usmívat se, jako bych neměla jiné starosti. Tento příběh není jen můj, ale je tak blízký mnoha ženám, že vyvolává bouři emocí. Lidé o tom diskutují, přou se, a já chápu – ne každý chce takovou „pomoc“ o víkendech.
Náš syn má jen jednu babičku – matku mého manžela, Alenu Václavovnu. Je to typická babička z malého městečka nedaleko Brna. Kdysi herečka místního divadla, miluje být v centru pozornosti. Neustále opakuje, jak moc miluje našeho syna, jak po něm touží, jak je připravená pomáhat. Jenže její „pomoc“ jsou jen návštěvy, které připomínají spíš divadelní představení.
Alena Václavovna šla do důchodu předčasně, a teď nemá co na práci. Bydlí sama, dny se jí vlečou, a náš dům se pro ni stal prostředkem, jak zahnat nudu. Ne, nepřijde, aby pohlídala vnuka nebo mi dala oddechnout. Přijde „na návštěvu“. A já jí nemůžu odmítnout, že ne? Vždyť nedělá nic špatného. Má právo svého vnuka vidět. Vždy mu přinese hračku, pochová ho, občas ho vyveze na půl hodiny na procházku – a to je celá její „pomoc“. Sousedé nadšení: „To je ale úžasná babička, pořád za vnukem chodí!“ Ale nikdo nevidí, co se děje za zavřenými dveřmi.
Nechci takové „návštěvy“ a takovou „pomoc“, i když je zadarmo. Tchýně se objevuje každý víkend, když je můj manžel, Jan, doma. Líbí se jí, když je celá rodina pohromadě, aby mohla zářit. Občas s sebou přivede tchána, Jiřího, ale ten toho moc nedá – má svůj život, své koníčky, a se ženou spí dokonce v jiných pokojích.
Představte si: jsem mladá matka, synovi ještě není ani rok. Je protivný, rostou mu zuby, bolí ho bříško, já nevyspím celé noci. A přesto musím „využít“ babiččinu pomoc, protože už jede. To znamená – uklidit, uvařit, prostřít stůl a nekonečné povídání. Zkoušela jsem přesvědčit Jana, aby uklidil, ale jen bručí: „Celý týden pracuju, dej mi pokoj!“ A tak běhám mezi kuchyní, dítětem a tchýní, která sedí ve svém oblíbeném křesle a mazlí se s vnukem.
Alena Václavovna přijde, pohraje si, vypije čaj, a já se honím jako veverka v kolečku. Vařím oběd, servíruju, uklízím po dítěti, které rozlilo džus nebo se umazalo od přesnídávky. Musím být přívětivá, udržovat konverzaci, usmívat se, zatímco vypráví své divadelní historky. A pak, když ji to přestane bavit, prostě vstane a odejde. Někdy to jsou tři hodiny, někdy jen půl. Odchází s pocitem splněného úkolu, a já padám únavou, zatímco zírám na hromadu nádobí a rozházené hračky.
Chápu ty babičky, které berou vnoučata k sobě na víkend. To je opravdová pomoc. Ale já? Já mám divadlo, kde jsem zároveň kuchařkou, uklízečkou i animátorkou. Zkoušela jsem to probrat s manželem, ale jen pokrčí rameny: „No, je to máma, nemůžeme jí přece zakazovat, ne?“ Radí mi, abych nevařila, neuklízela, ale jak to mám udělat, když už stojí ve dveřích? Cítím se jako sobec, jako bych byla nevděčná a líná. Ale copak chci něco moc? Jen svobodně dýchat ve svém vlastním domě.
Tento příběh je výkřik duše. Nevím, jak najít rovnováhu, jak vysvětlit, že taková „pomoc“ jen vysává energii. Možná opravdu chci příliš. Ale pokaždé, když vidím, jak tchýně odchází a zanechává za sebou chaos, sníh o víkendu, kdy bych mohla být prostě jen matkou, a ne služkou. Děkuji, že jste si mě vyslechli.