Babička na hodinu
Prosím vás, pane Petře Novotný, mohu dnes odejít dřív? Omlouvám se, ale můj syn je nemocný.
Anna Dvořáková položila na stůl připravené dokumenty a seznam schůzek na druhý den. Do konce pracovní doby zbývala ještě hodina, ale ze školky už jí dvakrát volali. Rozhodla se risknout a požádat o uvolnění. Do stavební firmy nastoupila nedávno a spíš omylem, protože neměla žádné zkušenosti na pozici sekretářky, natož aby splňovala vzhledové požadavky” z inzerátu. Připomněla si, jak se prohlížela v zrcadle před pohovorem, a vrtěla hlavou.
Tak tohle o mně asi nepsali.
Starý svetřík, který pečlivě opečovávala, vypadal pořád slušně, ale sukně za moc nestála šila jí ještě máma, vybírala látku dny a dny, každou chvíli se před šicím strojem musela burcovat k dalšímu stehu.
Nebude horší než z obchodu, tvrdila máma.
Mami, je to ruční práce! Jasně, že nebude, přitakávala Anna jen pro klid v duši, protože viděla, jak je důležité pro mámu vědět, že to ocení.
V rodině nikdy peněz nazbyt na oblečení nebylo. Pamatuje doby, kdy byl ještě živ otec a šaty nebyly problém. Po jeho smrti se všechno změnilo. Z platu zdravotní sestry stačilo sotva na to nejnutnější. Ale nějak to zvládaly, dokud neonemocněla babička. S tchyní své matky, Lídou, neměla Anna vůbec dobré vztahy.
Lído, ty nemáš ani ponětí, co to je rodina. Ale s tvojí minulostí mě to ani nemrzí, pronesla babička nejednou. Ale jsi teď naše, zvykni si, že v téhle rodině máme odpovědnost jeden za druhého.
Anna byla tehdy ještě dítě a tyhle řeči jí zněly slavnostně, ale brzy pochopila, že je to jen fráze. Všechno fungovalo jen jedním směrem Lída se měla starat o tchyni, dávat většinu svého platu, a ta přijímala dary spíš královsky, ale nikdy na oplátku nic nedala. Jen výčitky a požadavky.
Proč mlčíš, mami? Proč neodpovíš? rozčilovala se dospívající Anna, když zase slyšela, jak babička spílá její matce. Lída ji k babičce brala jen málokdy, ale někdy zkrátka nebylo zbytí.
Protože vím, že nemá pravdu. A taky vím, že je nemocná a sama. Kromě tebe už skoro nikoho nemá se sestrou se pohádala, příbuzní se s ní nestýkají, odpovídala Lída klidně a skládala prádlo. A slíbila jsem tátovi, že ji neopustím. Nemůžu porušit slovo.
Anna se na babičku zlobila, chtěla jí nějak vrátit všechno, co říká, ale matka ji vždycky zastavila.
Proč, mami?
To víš, nemusíš být jako ona. Nepouštěj to do sebe, všechno to temno. Pamatuj co je babiččino, je opravdu jen její. Nikdy to naše nebude.
To pochopila Anna až po babiččině smrti. Když našly závěť a rozlučkový dopis a Lídu úplně rozrušil obsah. Všechno babička odkázala vzdáleným příbuzným. Co bylo v dopise, se Anna nedozvěděla. Jen jednou Lída zabručela:
Zůstalo to těm, kteří jsou pokrevní. Už se na nic neptej. Ta špína patří do minulosti.
Myslela, že nejsem její vnučka? zeptala se Anna.
Ne, jen si myslela, že se v tobě moc podobáš mně, nebylo v tobě po otci.
Fakt ne? Nejsem jako táta?
Anna, jsi mu podobná jak vejce vejci. Především povahou. Neznala jsem lepšího člověka. Ber si z té rodiny jen to dobré a na to špatné zapomeň.
Anna přestala odporovat. Máminy hodnoty úplně nechápala, ale znala jejich cenu.
Čas plynul, Anna vystudovala gymnázium i vysokou školu. Sukni, kterou tehdy máma ušila, si brala na zkoušky, do školy i později na první zaměstnání. Prý byla šťastná.
Na přijímacím řízení slyšela Anna v kádrovém odevzdání posměšky, ale narovnala ramena mámina slova měla vždycky v hlavě.
Slečno, jak to chcete zvládnout, když nemáte praxi a ještě k tomu malé dítě? Prý jste učila?
Ano, na univerzitě.
Proč taková změna?
Chtěla jsem zkusit něco nového. odpověděla Anna, i když se jí třásla kolena. Už čekala odmítnutí, ale nestalo se. Personální jí nabídla místo s tříměsíční zkušebkou.
Co si špitaly za zavřenými dveřmi, už neslyšela.
Proč jste ji přijali, Galino? Proč Petr Novotný osobně tahle kuře do firmy?
Má co nabídnout. Jen jí doladit vzhled, rozjede to! Nechte toho drbání.
S šéfem Petrosem Novotným si porozuměla hned. V momentě, kdy četla návod ke kávovaru a nezkoušela stisknout všechny knoflíky najednou, se smál.
Ještě jsem neviděl ženu, která nejdřív čte návod. Budeme si rozumět.
Práce nebyla těžká, šéf kontroloval vše, ale nakonec zjistil, že Anna má výbornou paměť a vše zařizuje svědomitě. S každým dokázala domluvit schůzku přesně, jak se hodilo. Jen občas musela dřív odejít za synem Pavlíkem.
Aničko, chápu, ale už je to moc často. Nebudu mít ani sekretářku, pokud to tak půjde dál, povzdechl si Petr Novotný.
Bolí vás hlava? Můžu nabídnout prášek?
Ne, všechno přejde samo, jděte. Dítě je důležité, ale musíte si najít stabilnější řešení. Co babička, chůva, rodina?
Nemám už nikoho. Maminka zemřela a příbuzní nejsou.
Škoda. Tak chůva?
Na tu zatím nemám. Ale budu hledat řešení. Je to moje věc.
Bez nálady šla Anna domů. Ve školce čekal Pavlík s horečkou, doma běžné povinnosti. Cítila jen únavu a samotu. Proč je všechno tak těžké? Ale odpověď znala z mámina života:
Nepotkáme jen samé dobré lidi. Někdy je potkáš dvakrát za život a o to víc si jich važ.
A když vůbec ne?
To se nestává, Aničko. Jsi matematička, spočítej si pravděpodobnost. Nemůžou být všichni špatní. A opravdu zlých lidí je málo, většina je jen zaměřená sama na sebe.
Anna si často říkala, že neposlouchala mámu, když potkala Pavlíkova otce. Mladý vědec Igor byl plný plánů, ale jejich představy o životě byly jiné. Anna chtěla skloubit rodinu a vědu. Igor žil jen přítomností. Když dostal místo v zahraničí, řekl, že počká dva tři roky, že to není problém.
Igore, já nemůžu čekat, čekám miminko…
Tvář mu ztuhla a Anna pochopila, že je konec.
Teď to vážně musí být? Nemohla bys…
Ne. Ale neřeš to, Igore. Všechno zvládnu sama. Šťastnou cestu!
Odešel a už se nevrátil.
Pavlík se narodil měsíc po mámině smrti. Lídu ranila v práci srdeční příhoda. Anna se rozloučila bez slz slíbila, že si je nechá na potom, až se Pavlík narodí. Ale čas na smutek už nikdy nebyl. Syn byl slabý a nemocný, Anna žila na autopilota praní, úklid, procházky, jídlo. Opustila univerzitu, neunesla pohledy kolegyň ani šuškání za zády.
Promiň, mami, jsem moc citlivá. Ale nemůžu… tiše šeptala k mámině fotce. Co jsem komu udělala? Příliš jsem na Igora netlačila? Asi bys mi řekla, že se nemám ohlížet na druhé. Jdu dopředu, ale moc to nejde…
Jakmile to šlo, dala Pavlíka do školky. První rok stále nemocný kluk znamenal, že nemá šanci na lepší práci. Pracovala načerno jako uklízečka v salonu krásy za rohem. Večer myla podlahy a doufala, že jednou přijde čas na změnu.
Vše jí běželo hlavou cestou do školky. Odtamtud šly rovnou do lékárny. Doma se přivítala s Pavlem a sousedkou:
Ahoj, Lído!
Zase nemocný? kývla sousedka Eva na Pavla.
No jo, už mě ze zaměstnání vyhodí. Podruhé za měsíc. Už půl roku byl zdravý, doufala jsem…
To není žádný čas. Moje Maruška byla rok zdravá a pak skoro každý měsíc ležela. Co chůva? Nešlo by to?
Na tu nemám. Anna sundala synovi boty. Sundej si bačkůrky, Pavle.
Chůvy jsou teď drahé. Jen na ně vydělávat. Škoda, že nemáte babičku.
Škoda. Tak ahoj, Lído, už půjdu… Anna vzdychla.
Mami, jak moc mi chybíš…
Pavlík usnul, Anna brouzdala po internetových stránkách s nabídkami, když ji vytrhlo zaklepání. Koho to napadlo nezvonit…
Dobrý večer, Aničko!
Na prahu stála paní Věra Skalická, sousedka z vedlejšího vchodu. Anna ji skoro neznala, jen se zdravily.
Stalo se něco?
Dovnitř mě pozveš, nebo budeme stát tady?
Omlouvám se, pojďte dál.
Věra vyzuta zamířila rovnou do kuchyně.
Jdeme, dítě nesmíme budit. Spánek je teď lék.
Anna sedla naproti a málem vyprskla, když slyšela:
Nepotřebuješ babičku na hodinu?
Pardon?
Babička na hodinu. Sedět s dítětem, když je nemocné nebo potřebuješ hlídání, vysvětlovala trpělivě Věra.
Hledám… Hledala bych… Ale kde vzít!
Nemusíš hledat, už jsem přišla. Ber mě jako chůvu?
Anna váhala. Sousedku skoro neznala…
Jak jste to věděla?
To mi prozradila Eva dneska před domem…
Dobře… Nezlobte se, ale…
Ptej se na cokoli, vždyť svěřujete dítě. Nebo, jestli chceš, řeknu ti rovnou sama všechno důležité.
Anna jí připravila čaj a dobroty.
Tak vyprávějte…
Věřin příběh byl prostý.
Narodila jsem se v Brně, rodiče dělali v ČKD, já taky. Tam jsem potkala manžela, vychovali jsme dva syny. On odešel brzy, synové svůj život mají. Vnoučata mám, ale jsem jim cizí nevěsty mají vlastní mámy, starání nepotřebovaly. A já teď koukám z okna na děcka před domem a bolí mě u srdce. Nastě mi řekla o hlídání. Tak mě napadlo se zeptat… Měj mě, když budeš potřebovat. Peněz moc nechci, teď je to víc o společnosti. Ale rozmysli si to do zítra, nespěchej.
Anna kývla. Probrala návrh do noci, nakonec ráno zavolala.
Paní Věro? Beru vás.
Od té doby spolu pracovaly. Tak tomu Věra říkala.
Jsme kolegyně, ty pracuješ, já pomáhám, benefit pro obě.
Synové nepomáhají?
Občas ano, ale stačí mi málo. Oni mají své rodiny, a dokud ruka, noha slouží, zvládnu si přivydělat.
Zpočátku Anna hlídala, jak Věra s Pavlem zachází, ale brzy si oddychla. Pavlík se na “babičku” zvykl hned.
Co tě trápí, broučku? Horečka? Uvařím čaj s medem a povím pohádku na dobrou noc, uvidíš, vypotíš to a bude dobře, ujišťovala Věra.
Ale doma žádný med nemám…
Já přinesla svůj. Běž do práce, o vše se postarám.
Po pár týdnech Pavlík ukazoval nečekané schopnosti ve svých pěti letech už plynule četl.
On už čte! žasla Anna.
Máš chytrého kluka. A v šachu nebo dámě je taky výborný. Měla bys ho přihlásit do kroužku, budu ho tam vodit.
Za chvíli chodil dvakrát týdně do bazénu, hrál šachy.
Sama bych to nezvládla. Ani časově, ani finančně! svěřila se Anně Eva. Až bude moje Maruška větší, najmu Věru já!
Čas plynul, Pavlík šel do školy. Věry už potřebovala málo, ale obě si zvykly, že jsou rodina.
Anno, už byste měla usilovat o lepší místo, řekl jednoho dne při probírání smluv Novotný. Na tak chytrou hlavu je škoda vás tu držet. Pošleme vás na školení a najdu vám vhodnější pozici.
Nová práce, nové možnosti… Život nabral obrátky. Finančně polevily starosti a Anna se konečně nadechla.
To je dobře, Aničko, opravdu mám radost! sdílela s ní upřímnost Věra.
Jejich vztahy už dávno nebyly jen pracovním spojením. Proto když Věra zmizela, Anna se vyděsila.
Evo, kde může být? Neodpovídá na telefon, nenechala vzkaz, to není její styl!
Volala jsi do nemocnic?
Ano, všude. Máš pocit, že mi přijali hlášení? Nejsem rodina.
A synové?
Nic nevědí a nestíhají přijet. Jak je to možné?
Spolehni na ně nebude. Musíš hledat sama.
Anna objížděla nemocnice. Stále slyšela: “Nejste rodina, proč ji hledáte?” Po týdnu ji Věru vypátrala.
Přivezli ji bez dokladů, přišla k sobě až druhý den, nic si nepamatuje.
Věra ležela malá, bledá na nemocničním lůžku a Anně srdce bušilo.
Proč jste nic neřekli? Jsem dcera! Kde najdu přednostu?
Po převozu do jiného pokoje se Anna chytla Věry za ruce.
Jak vám je?
Kdo jste?
Já jsem Anna. Paměť se vrátí, odpočiňte si.
Věřini synové nevěnovali zprávě pozornost. Přijet odmítli a Anna odložila telefon.
Jak jsi říkala, mami? Každý myslí na sebe? Měla jsi pravdu…
Za týden Věru propustili, Anna ji vzala k sobě domů.
Pavle, Věra si nic nepamatuje. Říkej jí babi a pomoz, ať je v klidu. Doktor říkal, že klid pomůže.
Bude u nás bydlet?
Ano.
Pavel jen vážně přikývl.
Tak je to správné.
Teď se staral o babičku on ohřál oběd, poseděl s úkoly.
Až vše napíšu, zahrajeme si dámu, chceš?
Věra byla šťastná. Pavla brala za vnuka, Annu za dceru a té bylo jedno, jak jí říká.
Půl roku poté přijel Věřin syn Petr.
Anna spěchala domů s dortem k Pavlovým narozeninám. U vchodu na ni mávl muž.
Jste Anna?
Ano.
Já jsem Petr, syn Věry Skalické.
Pozdravte, pojďte dál…
Můžu ji vidět?
Samozřejmě. A nebojte, po majetku nejdu. Byla tu, když jsem ji potřebovala, teď jí to vracím.
To jste špatně pochopila…
Klidně. S mamkou si promluvíte, samozřejmě. Ale ji samotnou už vám nedám.
Proč?
Kdybyste ji chtěl opravdu, byl byste tu dřív, když byla šance na vyléčení.
A teď už není?
Ne. Možná vás nepozná. Pojďte.
Petr se omluvil, Anna mávla rukou.
Nemáte se za co omlouvat. Nechte ji v klidu.
Doma Pavlík vyvalil oči na dort.
Jaká nádhera!
Dort je ještě lepší! Všechno nejlepší! Pavlíku, to je Petr, syn babičky Věry.
Koho? málem spadl dort, ale Anna zvedla varovně prst.
Klid, co říkal doktor?
Nesmíme ji rozrušit.
Přesně.
Věra syna nepoznala, Petr poznal, že jeho matka zmizela. Malá křehká postavička v křesle nebyla tou silnou ženou, kterou znal.
Už nás nikdy nepozná? zeptal se na konci.
Nevím. Doktoři nevědí. Ale je u nás šťastná. Nechte to být.
Můžeme ji alespoň navštěvovat?
Kdykoliv, vždyť je vaše máma.
Anna sledovala Petra, jak odchází, a tušila, že brzy už se neukáže. Nevadilo jí to. Mají svůj čas, své místo, své vztahy.
Pavle, dej vařit čaj! Jdeme slavit!
Mami, může babička dort?
Musí! Největší kus! Jak to říkávala, když ti mazala chleba marmeládou?
Osladit si život? smál se Pavlík.
Přesně! A to teď potřebujeme všichni… usmála se Anna a následovala syna do kuchyně.