Babička na hodinu
Pane Petře, promiňte, ale potřebuju dnes odejít dřív, dovolíte mi to? Dcera má horečku.
Marie položila na stůl připravené podklady a seznam schůzek na další den. Do konce pracovní doby zbývala ještě celá hodina, ale z mateřské školy už volali podruhé, takže se rozhodla zariskovat a poprosila o svolení. Práci v této stavební firmě získala nedávno a v podstatě zázrakem, když vezmeme v úvahu nulové zkušenosti s kancelářskou prací a reprezentativní vzhled, který byl požadován v inzerátu. Když se před pohovorem dívala do zrcadla, povzdechla si:
Tak tenhle bod je pro mě asi spíš sci-fi.
Svůj obstarožní svetřík ještě dokázala uchovat v celkem slušném stavu, ale sukně už měla nejlepší léta dávno za sebou. Šila jí ji mamka pečlivě vybírala látku a několik dní se v křeči hrbila u šicího stroje.
Bude jako z obchodu!
Mami, je to přece ruční práce! Ta je vždycky lepší. Marie sice trochu přeháněla, ale věděla, jak moc to mamince pomůže.
Peníze na nové oblečení doma nikdy nezbývaly. Když byl táta ještě naživu, vybrat si sukni byla sranda, ale od jeho smrti se všechno změnilo. Mamku živila práce zdravotní sestry a jídlo bylo přednější než šaty. A jakmile onemocněla babička, byl rozpočet napnutý jak guma u spoďárů. Vztahy mamky Lídie s tchyní byly jemně řečeno na bodu mrazu.
Líduš, ty vůbec nechápeš, co to je rodina. Ale co, s tvou krevní skupinou mě to nepřekvapuje. Teď jsi ale jedna z nás, tak koukej si zvyknout na to, že u nás lidi drží při sobě.
Malá Marie napřed moc nechápala, o čem babička mluví. Znělo to slavnostně, skoro jako ze sbírky Přemysla Otakara II., ale časem jí došlo, že se za těmi proslovy vlastně nic neskrývá. Všechno fungovalo vždycky jen jedním směrem. Mamka se starala o babičku, peníze do ní lilovaly proudem, zato ona to vzala jako samozřejmost a odpovědnosti neznala jen výčitky a další výčitky.
Mami, proč jí nic neřekneš? synkovala Marie, když zaslechla další kázání adresované Lídii.
Protože vím, že nemá pravdu. A taky vím, že je nemocná a vlastně sama. Kdoví, kdo jí ještě zbyl. Se sestrou se rozhádala a neteře se na ni kašlou. Lýdie skládala do skříně pečlivě vyžehlené prádlo. A ještě jsem tvému tátovi slíbila, že se o ni postarám. A já sliby držím.
Marie byla na babičku naštvaná a chtěla jí to jednou všechno říct, ale mamka jí vždycky utišila.
Proč, Maruško? To, co říká, není o mně, a já už dávno vím, že je to jen její problém. Důležité je, že má vše, co potřebuje. To mi stačí.
V pubertě už Maruška věděla svoje babička vůbec nebyla žádná chudinka. Vlastnila nejen pěkný byt, ale ještě jeden z matčina dědictví, který pronajímala, měla slušnou penzi i tučnou rezervu z dědečkových let v bance. Tolik tedy k potřebám.
Tak proč ti bere peníze, mami? Nestačí jí to?
Mařeno! Lýdie v zápalu mrskla utěrkou.
Co, Mařeno?
Přestaň. Nebuď jako ona
Jako kdo? Jako kdo, mami?
To je jedno. Prostě buď svá! Ani v myšlenkách si neber cizí věci za svoje. Pak by ses v tom zamotala.
Až když babička zemřela, Marie pochopila, co tím mamka myslela. Obálka se závětí a rozlučkovým dopisem ležela u babičky v nočním stolku. Lýdie ji přečetla, sevřela papíry v pěsti, napjala ramena a řekla nezvykle pevně:
Jdeme, hotovo. Co bylo třeba, je splacené.
Marie se neptala na zbytečné otázky. A teprve později zjistila, že babička vše odkázala výhradně neteřím a synovcům. Co bylo v dopise, Lýdie nikdy pořádně neprozradila, jen jednou, po dlouhé sérii dotazů, procedila:
Odkázala jim, protože jsou vlastní. A víc se už na nic neptej. Ta špína ať zůstane v minulosti.
Myslela si, že nejsem opravdu její vnučka? Marie nevydržela.
Ne. Lýdie těžce vzdychla. Myslela, že jsi mi až moc podobná, že z tebe není nic po tvém otci. Prý jsi jakoby cizí krev.
Ale je to vůbec pravda? Nejsem po tátovi?
Maruško, jsi mu podobná jako vejce vejci. Hlavně svojí povahou. Lepšího člověka jsem nepoznala Tak si pamatuj: Vem si z rodiny jen to dobré a to špatné nech ležet.
Marie už neodporovala. Ne vždy mamku chápe, ale respektovala její pokoj.
Školu zvládla a dostala se na Matfyz v Praze. Právě pro promoce ji mamka ušila tu slavnou sukni. Psala v ní zkoušky, učila ve škole, později ji nosila i do práce. A nakonec v ní šla i na své vůbec první opravdové pracovní pohovory. Nic moc jiného na sebe stejně neměla. Do kanclu v džínách jít nechtěla.
V lidských zdrojích si o ní šeptaly pod fousy, ale díky tomu, co slyšela od mámy, se narovnala.
Slečno, vy fakt chcete dělat sekretářku? Bez jediného dne praxe a s dítětem za krkem? Copak jste dělala doteď?
Učila jsem na univerzitě.
A teď změna oboru?
Potřebuju nový vítr do plachet. Marie se snažila nezakoktat.
Zázrakem ji vzali na zkušebku. Co si o ní kolegové pak povídali za zavřenými dveřmi, už naštěstí neslyšela.
Proč jí? Do administrativy máme tolik jiných kandidátek.
Nebuďte přísní, pan ředitel má pro chytré holky slabost. Uvidíme, jak se osvědčí. Však ona tu ve finále ještě všem vypálí rybník.
S šéfem Petrem Novotným si nějakým zázrakem sedli už od začátku. Jednou ji načapal, jak na němčinu u kávovaru do slova pročítá manuál.
Ha, poprvé vidím chlapa, co by četl návody, a ženskou, co to dělá! To je znamení.
Práce nebyla těžká, spíš hektická. Petr si rád všechno hlídal, postupně ale začal vnímat, jak je Marie pedantská a spolehlivá, když jde o kalendář a lidé v okolí mají dostatek prostoru. Jediný vroubek byla častá propustka kvůli dítěti.
Maruško, já to chápu. Ale z toho už je slušný zvyk, za chvíli z vás budu mít neviditelného sekretáře.
Bolí vás hlava? Mám vám podat Paralen?
Nechte, přejde to. Jděte tedy za dítětem. Ale zkuste si rozmyslet, jak to budete dál řešit. Dítě už chodí do školky, ne? Nemáte tchyni, babičku, tetu?
Nemám už nikoho, pane. Mamka umřela, zbytek rodiny taky nikde.
Tak aspoň chůvu?
Na to zatím nemám. Ale nebojte, vyřeším to.
Marie vyšla ze šéfovy kanceláře a připomněla si, jak je i s novým kostýmkem sama. Ve školce na ni čekal Pavlík s rýmou, doma hory prádla a slzavé údolí. Bylo jí ouvej.
Ale odpověď znala. Jak jednou řekla maminka: Někdy člověku do cesty moc dobrých lidí nepřijde. Ale když už někdo opravdu dobrý, tak je to vzácnost, o kterou nesmíme přijít.
A co když nikdo takový nepřijde?
To se neboj, Maruško. Hele, zadej si to snadno pravděpodobnost, že nepotkáš nikoho dobrého, je mizivá.
A měla pravdu. Právě za maminku si později Marie často nadávala, když povolila citům hlavně když se v jejím životě objevil Pavlíkův otec. Energický, nadupaný doktorand Igor byl přesně ten typ muže, který chyběl Marii průbojný, ambiciózní, asertivní. Ale jejich cesty vedly prostě jinam. Ona chtěla rodinu i vědu, on vědu a svět. Když dostal nabídku ze zahraničí, ani se neotočil.
Počkej pár let, neboj, to uteče! mávl rukou.
Igore já nemám čas čekat. Čekáme dítě.
A to byla tečka. Od té doby už Igora neviděla.
Pavel se narodil měsíc po tom, co odešla Lýdie. Srdeční příhoda na šichtě. I když byla Marie obklopená zdravotníky, ztrátu mámy nikdo nezachránil. Sama si zakázala plakat.
Maminko, až porodím, uroním pár slz, slibuju.
Ale ani potom už čas na pláč nebyl. Pavlík byl slabý, stále nemocný a kolotoč péče a domácnosti vše přebil. Z Matfyzu odešla, neměla žaludek na pokřiky a komenty za zády.
Promiň, mámo, jsem moc měkká. Ale fakt to nedávám
Když konečně přišla řada, dala syna do školky. První rok znamenal nemoc každý měsíc, takže o pořádné práci nemohla být řeč. Uklízela proto načerno v salonu krásy v domovním bloku a snila, že jednou snad bude líp.
Ty myšlenky se jí honily v hlavě i cestou do školky. Doma čekal Pavlík, nemocný, a povinnosti se na ni sypaly jako knedlíky na nedělní oběd. Odemkla byt a zbrkle pozdravila:
Ahoj, Nasto!
Ahoj, co je, zase marodíte? sousedka Nastě nad Pavlíkem pokývala hlavou.
Ach jo, už podruhé tento měsíc. Doufala jsem, že máme na chvíli pokoj, ale péče je nekonečný příběh.
Nenech se, tak to je. Moje Anička první rok v pohodě a pak rok v kuse každý měsíc teplota. Proč neseženeš chůvu? Už vyděláváš líp, ne?
Ještě ne tak moc. povzdechla Marie.
Chápu. Dneska aby člověk pracoval hlavně na chůvu. Škoda, že nemáš babičku.
Škoda. Tak ahoj, musíme zalézt.
Sundali boty, Pavlík padl do peřin, horký čaj a ticho v bytě. Marie brouzdala po internetu a hledala jakékoli řešení.
Ozvalo se tiché, skoro napůl neuvěřitelné zaklepání. Pavlík usnul, takže šla otevřít.
Dobrý den, Maruško!
Před ní stála paní Květa z vedlejšího vchodu. Marie ji znala jen od vidění.
Dobrý večer… Je něco v nepořádku?
Ale kdepak, to já jdu s otázkou pustíte mě dál nebo to vyřešíme mezi dveřmi?
Omlouvám se! Dál, prosím.
Květa zkušeně vplula do kuchyně a posadila se.
Ty sháníš babičku na hodinu, že jo?
Promiňte? Marie vykulila oči.
No babičku na hodinu. Vždyť víš když dítě marodí nebo tak. Hledáš, viď? A už mě máš v kuchyni! Tak co, vezmeš mě?
Marie trochu váhala. Moc o ní nevěděla, jak jí svěřit dítě?
Odkud víte, že chci chůvu?
No to ví i vrabci na střeše! Potkala jsem dnes Nastě na chodbě, ta všechno vykecala.
Aha. Květo, nechci být netaktní…
Ptej se, na co chceš. Jsem ráda, že mi někdo dá kluka na starost. Chceš, povím ti o sobě a pak se rozhodneš. Klidně až zítra!
Marie se posadila proti paní Květě, naservírovala čaj a sušenky a stiskla varhánky na čele.
Květa začala vyprávět. Obyčejný příběh z Brna: narodila se v dělnické rodině v Židenicích, vyrostla, šla makat na Zbrojovku, vzala si dělníka, dvě děti (oba synové, prosim pěkně, vojáci jak řemen), manžel jí brzy odešel a kluci po vojně vlastní život, zůstalo jí prázdné 3+1 a jen občasné setkání s vnoučaty.
Dětem se hodím leda na pohlednice k Vánocům. U nevěst a snach mají svoje mámy, takže já byla vždycky páté kolo u vozu. Ale děcka mám ráda, tak koukám ve vchodě z okna na ty uličníky a říkám si, jaká by byla sranda mít někoho zas doma. A chůvu jsem ani nehledala, to až Nastě mi vnukla nápad. Tak co, vezmeš mě, Maruško?
Myslím, že ano Zítra si ještě popovídáme, platí?
Květa spokojeně kývla, hodila kabát a druhý den bylo jasno.
Tak začala jejich spolupráce, jak tomu sama Květa noblesně říkala.
Ty děláš na firmě, já tady pro Pavlíka, jsme zaměstnanci! Ty peníze potřebuješ, já si přilepším k důchodu.
Pomáhají vám vaši?
Ale kdeže! Já jim nechcu být na obtíž. Navíc mají svoje rodiny. A já si ještě zvládnu vydělat pár korun sama.
Marie zpočátku dávala pozor, jak si Květa a Pavlík sednou, ale když kluk přilnul ke Květo-babi, spadl jí kámen ze srdce.
Nebojsa, všechno zvládnem! Udělám ti čaj s malinami, vyprávím pohádku, a než řekneš švec, budeš fit.
Ale já doma maliny nemám
Já je mám vždycky v mrazáku. Ty na to dneska, Maruško, nemáš čas.
O dva měsíce později Pavlík zvládal číst, hrál dámu i šachy a chodil s Květy na plavání. Marie žasla.
Sama bych tohle nikdy nestíhala! Květo… klobouk dolů.
To víš, holka, až ti moje Anča doroste, půjčím ti ji zas na oplátku, chlubila se sousedka Nastě.
Čas plynul, Pavlík povyrostl a přešel do školy. Květa už nebyla nezbytná denně, ale stal se z nich malý tým.
Pak si Petra Novotná všimla:
Maruško, nechtěla byste změnit dráhu? Máte na víc. S tímto vzděláním byste zvládla jinou pozici!
A tak Marie dostala nabídku na rekvalifikaci a posunula se v kanceláři o stupínek výš. Konečně víc peněz a volnosti.
Květa zářila radostí jak lampión na pouti. Jejich vztah dávno nebyl jen vztah chůva a zaměstnavatel. A když Květa jednoho dne zmizela beze stopy, Marie zpanikařila.
Nasto, nemůžu ji nikde najít! Telefon v tichu, kluci nikde.
Volalas do nemocnice?
Všude. Nejsem příbuzná, takže se mnou nic nevyřídí.
To je teda echt, děti se vykašlou na vlastní mámu
Marie tedy jezdila po nemocnicích. Nakonec ji objevil: přijali ji bez dokladů, dva dny v bezvědomí, po úrazu a s výpadkem paměti.
Kdo jste jí? Ne, dcera? Tak proč ji hledáte?
Jsem dcera, jasně! prohlásila Marie a natvrdo zašla za primářem.
Z nemocnice si Květu vzala, a když Pavlík došel domů, sdělila mu:
Květa zatím na nic nevzpomíná, říkej jí prostě dál babičko Květo a nechej ji v klidu.
A bude u nás bydlet?
Jo, jasně.
Od té doby byla řada na Pavlíkovi ohříval polévku, krmil, hráli šachy a on jí šuškával domácí úkoly.
Syn Květy přijel půl roku poté, co jeho máma ztratila paměť. S Marií si podal ruku dole před domem.
Já jsem Aleš, syn Květy.
Zdravím, přijďte za maminkou. Ale na rovinu, nic od ní nečekám. Byla pro mě rodina víc než kdokoli jiný; nenechám ji nikam odvézt, teď patří k nám.
Myslíte, že nás pozná?
Těžko říct, možná vůbec ne Ale je spokojená a to ji udrží při životě.
Můžu ji navštěvovat?
Jistě, kdykoli. Je vaše máma.
Aleš zamával, ale Marie tušila, že přijde zase až na další Vánoce. Ale bylo jí to jedno.
Dveře se zavřely, slavili Pavlíkovi narozeniny a v kuchyni voněly čaj a marcipánový dort. Pavlík přinesl babičce největší porci.
Mamí, může babička dort?
Měla by! Jak vždycky říkala, aspoň si posladit život! A nám ten dort taky nikdy neuškodí!
A tak žili ve vlastním tempu, po českém způsobu jako rodina, která spolu umí být, když je třeba, i když nejsou doopravdy příbuzní.