Stalo se to před několika lety, ale připadá mi to jako včera.
Byla jsem studentka posledního ročníku a chystala se vdát za svou první lásku, Roberta.
Jeho rodiče si mě velmi oblíbili a já jen létala štěstím, protože to byl hezký kluk, který se všem dostal pod kůži.
Charismatický, to je to správné slovo! Věčně rozesmátý, úplatně milý, prostě procházel životem jako sluneční paprsek – kdo může zastavit slunce!
Navíc to byl muzikant, kytarista, sakra, vytáhl bych velké štěstí!
Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že jeho šarm je teatrální a že někdy používá svůj šarm, aby získal, co si nezaslouží, ale uklidňovala jsem se, že až se vezmeme, jemně, klidně a pokorně ho vyměním.
V předvečer svatby jsem odjela na venkov, abych s našimi probrala některé podrobnosti nadcházející oslavy.
Robert se mnou odmítl jet, měl prý nějaké čtení k posledním zkouškám a cítil by se trapně – přece jen jsme byli svými lidmi a některé věci se musely probírat v úzkém kruhu, tedy bez něj. Každopádně jsem odjel a po třech dnech jsem chytil zpáteční vlak.
Jsem ráda, že se to tak stalo
Rozhodl jsem se, že zůstanu déle, ale stýskalo se mi po domově. Pozdě večer, to už jsme se blížili k Sofii, jsem zavolal telefonem Robertě. Přes ruch kolem jsem ho sotva slyšel, byl zřejmě v nějaké restauraci, opilý a veselý.
Vysvětlila jsem mu, že se se mnou musí sejít, protože mám spoustu zavazadel – do sklenic a krabic jsem zabalila nejrůznější dobroty. Naši měli zahradu a byla tam zvířata, o která se musel starat.
Robert rezolutně odmítl přijet na nádraží – byly tu přece taxíky, tak co. Večírek teprve začínal, chtěla jsem ho snad připravit o poslední mládenecké radosti?
Každopádně potkal několik dívek, které trvaly na tom, že si ho poslechnou, jak hraje.
Nechal si přinést kytaru, takové skvělé fanynky přece nemohl odmítnout…
Můj hlas musel znít zoufale, protože Robert mě začal vesele uklidňovat: “Hele, co se tak napínáš, jdi do restauračního vozu a dej si malé pivo, to tě hned uklidní!” A tak jsem se na něj podívala.
Položila jsem telefon a rozplakala se.
Představoval jsem si, jak se budu vláčet se zavazadly po nástupišti, jak mě před nádražím přepadnou nějací podezřelí řidiči a já pak sám vstoupím do temné budovy, kde se občas na chodbách schovávají narkomani.
V kupé byla jen jedna, starší žena. Nemohla vydržet moje vzlykání a ujala se mě konejšit, a já řval ještě víc. Přes slzy jsem jí vysvětlil situaci. Zeptala se mě jen: “A ty si toho muže vezmeš?” “Ano,” odpověděla jsem.
Protože za ní přijeli její dva vnuci vlastním autem, nechala je, aby mě také vyzvedli a odvezli na adresu, a to tak, že mi dokonce vynesli zavazadla do pátého patra a čekali v temné chodbě, až odemknu a vejdu.
Tak, to je ta příhoda, která mi změnila život.
Druhý den, když Robert ještě spal, jsem si sbalila věci a… se svatebními přípravami jsme skončili.
Nikdo už mě nemohl přesvědčit, že je to muž pro mě.
Nestěžuji si, dnes mám po svém boku báječného manžela, který není muzikant, není charismatický, a podle mé matky je dokonce trochu flegmatický.
Ale nikdy mi nenavrhne, abych si dala pivo na uvolnění, protože ví, že jsem alergická na veškerý alkohol.