Očima těžce přejel po schodech až k sobě do patra. Nohu, kterou si zlomil už před pěti lety, stále cítil. Otevřel dveře do temné chodby bytu, zavřel za sebou a zůstal stát ve tmě.
Jak dávno to bylo, když přicházel domů a byt osvětlovala záře. Jiří se nechtěně usmál. Tehdy rád otevíral dveře klíčem tak, aby mu jeho manželka Evička neunikla a mohl ji potichu políbit, a přece, i když byla zabraná v kuchyni, vždy věděla, že přichází.
„Proč jsi nezavolal?“ četl z její tváře poseté pihami. Rozpažil ruce, sklonil se a políbil ji na špičku nosu, kde pihy tančily v houfu.
„Svlékni se, umyj si ruce,“ řekla mu vždy, i když jí v očích hrál úsměv.
Jiří tiše zasténal, když vyšel z vřelých vzpomínek zpět do trpké reality. Sundal kabát, vyzul boty a pečlivě je srovnal. Přeoblíkl se, umyl si ruce. Vešel do kuchyně a posadil se na stoličku. Stejně ale neměl co jíst a hlad neměl.
Dřív stačilo otevřít lednici, vzít sýr nebo klobásu. Podařilo se mu to vyhnout se manželce, která s potutelným rozhořčením pronesla: „Jiří, co to děláš? Počkej přeci chvíli!“ Zasáhla ho utěrkou, načež se oba rozesmáli.
Rozhlédl se po tmavé kuchyni. Světlo nezapnul. Všechno potřebné viděl i tak. Otevřel lednici: několik vajíček, chléb, v mrazáku máslo a zmrazené kuře. Jiří uměl vařit. Naučil se to ještě před svatbou, když žil na koleji, ale teď se mu nechtělo zapínat světlo a dívat se na kuchyň, její nábytek, který společně s Evičkou vybírali.
Zavřel dvířka lednice a bez jídla přešel do pokoje, kde se těžce svalil na pohovku. Spát? – Bylo moc brzy. Lehnout si mohl, ale věděl, že neusne a převalovat se do půlnoci taky nechtěl.
Podívat se na televizi? Ale co by tam teď dávali…
Seděl na pohovce, vzpomínky ho nechtěly opustit.
Svatba. První Nový rok. Na den si přinesl domů malý vánoční stromek.
„A ozdoby máš?“ zeptala se tenkrát.
„Ozdoby…“ Neměl žádné. Dostal práci, věděl ale, že s plácením to nebude na nový byt. Pracoval, šetřil, koupil byt, opravil ho. Na ozdoby ale nezbylo.
Zasmála se: „Počkej.“
Vrátila se z kuchyně s ořechy a alobalem. Evička pak trpělivě balila ořechy a připevňovala je ke stromku pomocí sponek. „Babička to tak dělala ve vesnici,“ vysvětlila. Ozdoby pořídili později, ale pár ořechů z prvního stromečku leželo pořád v kredenci.
Podíval se na vázičku, tušil jí ve tmě. Najednou sebou trhl, když se ozval pronikavý zvuk telefonu.
Nevěřil vlastním uším. Telefon jeho ženy vyzváněl po těch letech! Telefón, co by měl být dávno mrtvý! Zvuky neustávaly.
Najednou vstal, bolest v noze ho bodla, vzal telefon a promáčkl ho k uchu: „Haló? Kdo volá?“
Ticho. Ale žádná odpověď. Jen dýchání.
„Evička?“ zeptal se nevěřícně. Připadal si bláznivý.
Najednou slyšel melodii písničky: „…Asi v dalším životě, když se stanu kočkou…“.
Odstrčil telefon. Píseň se opakovala, neměl odvahu přístroj jednoduše vypnout.
Najednou slyšel zvuk – kočičí mňoukání. Chtěl by to ignorovat, kdyby zapnul televizi.
Telefon utichl a Jiří zpozorněl na křik o pomoc z venku.
Vyšel do haly, rozsvítil a přivřel oči před světlem.
Otevřel dveře.
Na rohožce leželo malé kotě. Zrzavé, jako pihy u Evičky, jako její vlasy, které ztratil před pěti lety.
Sehnul se, zvedl maličkého tvora a ten zakňučel.
Jiří stál strnule. Kotě znovu zakňučelo: Pomoz!
„Proboha, já tu jen stojím!“
Zavřel dveře, pádem vletěl do kuchyně. Rozsvítil, umístil kotě na stůl. Vybral utěrku, přikryl kotě.
Co teď? Nikdy neměl koťata, nic tak malého.
Potřebuje pít, uvědomil si. Nalil vodu do misky, ale kotě bylo moc slabé. Opatrně ho krmil lžičkou.
A co dál? Popadl mobil. Je dobře, že máme dnes internet!
O půl hodiny později už věděl, co dělat.
„Počkej tu na mě,“ řekl kotěti. Položil ho do umyvadla s utěrkou.
Spěchal do blízkého obchodu pro mléko a místo s krmivem. Po návratu se koukl na internet a začal koťátko krmit a pečovat. Naučil se, že jde o kočičku.
Kočička!
„Asi v dalším životě, když se stanu kočkou…“, připomnělo se mu.
Podíval se na kotě, které pod jeho péčí ožilo a přenesl ho na pohovku.
„Zítra se na tebe podíváme, vezmu tě k veterináři, uděláme všechno, co řeknou, abys byla zdravá. A teď spi, Evička…“
