Když už nikdo nezbyl, tchyně si na nás vzpomněla. Ale příliš pozdě…
S Alešem jsme spolu přes deset let. Vzala jsem si ho, když mi bylo pětadvacet. Není jedináček – má dva starší bratry, oba dávno zabezpečení: rodiny, kariéry, domy. Zkrátka usazení, jak se říká. Jejich matka, Valentýna Nováková, je žena pevného charakteru, není z těch, kdo ustupují do pozadí. Samá vychovala tři syny a nikdy před nikým neuhnula.
Od prvních dnů našeho manželství jsem cítila, že ke mně chová zvláštní odpor. Otevřeně nic neřekla, ale její postoj byl patrný v každém pohledu, v tichu u svátečního stolu, v jejím „přeslechnutí“. Snažila jsem se to ignorovat. Možná jsem nenaplnila její očekávání, možná nechtěla pustit nejmladšího syna od sukně.
Aleš byl její oporou. Když starší synové založili rodiny, zůstal s ní – pomáhal v domácnosti, doprovázel k lékařům, řešil problémy. Až do mého příchodu.
Snažila jsem se stát se jí dcerou. Vařila její oblíbená jídla, zvala na oslavy, kupovala dárky. Chtěla jsem jí říkat „mami“, ale slova uvázla v krku. Byla chladná, odtažitá, jako by mezi námi vždy stála neviditelná zeď.
Když se nám narodil syn Matěj, Valentýna začala častěji navštěvovat. Radost ale netrvala dlouho – brzy měli vnoučata i starší bratři, a zájem o naše dítě vyprchal. Na svátky jezdila k nim, volala jim, na nás „zapomínala“. Nejvíc mně bolelo, že mi nikdy nepopřála k narozeninám, pokud ji Aleš nepřipomněl. Ani slovo, dopis, SMS. Nejdřív jsem trpěla, pak jsem to přijala. Není každému dáno mít dvě matky.
Roky plynuly. Žili jsme skromně, bez přepychu. Po dceři Anně přišla na svět Eliška. Aleš pracoval, já se starala o děti. Tchyně se míhala na okraji našeho života