Ostré brzdy auta se zařízly do ticha a zastavily jej. Aleš byl vážný mladý muž, a proto bylo pro něj zcela nezvykem nabídnout svezení neznámé dívce, která stopovala u krajnice.
Chalupářská osada, kde Aleš a jeho matka měli útulný domek, ležela 15 kilometrů od města. Léto tam bylo radostí a Aleš vyrážel do práce kolem sedmé ráno, neboť tou dobou byla silnice prázdná a okolní les vzbuzoval příjemné myšlenky a vzpomínky.
Dívka se rozběhla k autu a s úsměvem nahlédla do otevřeného okénka.
„Dobrý den,“ téměř zazpívala vesele, „svezete mě do města?“
„A nebojíte se naskočit k neznámému muži uprostřed lesa?“ pousmál se Aleš.
„Proč se vás bát,“ odpověděla dívka, „máte přeci drahé auto a vřelé oči. Proč byste mi s takovým autem a očima chtěl ublížit.“
Aleš se rozesmál. Takovou naivitu a prostotu už dlouho nezažil a upřímně byl přesvědčen, že už ani neexistuje. Lesa, která vyrůstala na vesnici, byla otevřená a důvěřivá. Když ji Aleš po třech týdnech známosti požádal o ruku, bez váhání souhlasila. Přišel jí jako velmi solidní a krásný mladý muž.
„Přesně jak teta Naďa věštila,“ myslela si Lesa tiše, pevně svírající Alešovu ruku, s mírnou obavou hleděla na jeho matku, pro kterou bylo oznámení o svatbě jako drobné zemětřesení.
Po svatbě se Lesa a Aleš přestěhovali do Alešova bytu ve městě, protože chalupa nebyla nejpohodlnější. A navíc Alešova matka neměla k snaše žádné zvláštní sympatie.
„Zarážíš mě, synu,“ říkávala často Viktorie Pavlovna Alešovi, když ji přijel navštívit, „opravdu byla ta vesnická krasavice jedinou vhodnou volbou v celém tvém okolí?“ vzdychala smutně a potřásala hlavou s krásně upravenými vlasy.
Aleš se usmíval, ale s matkou nediskutoval. Nechtěl jí vysvětlovat, jak klidné a naplněné je jeho malé útulné rodinné prostředí. Alešova matka byla chladná a zdrženlivá dáma. Pro Aleše byla otevřená a laskavá Lesa jako matka i žena v jedné osobě.
Uplynulo několik let a Lesa a Aleš přivítali na světě okouzlující dcerku Marii. Lesa ji zbožňovala a dokonce i babička začala pomalu měknout. Viděla, jak Lesa miluje a rozmazluje jejího syna, jak přísně a chytře vychovává dceru. Viktorie Pavlovna, ač tvrdá a mírně cynická dáma, přiznávala své chyby ve výchově.
Proto se Aleš vůbec nedivil, když jednoho krásného dne změnila svůj postoj a pozvala Lesu s vnučkou na několik dní na chalupu.
„Aleši, já se jí bojím,“ skuhrala Lesa, hledající jakoukoliv záminku, proč k tchyni nejet.
„No, nesní tě přece,“ smál se Aleš a něžně políbil svou ženu na krk.
„Sní mě, a ještě i s naší Marií,“ sténala Lesa, „a ty pak budeš lamentovat a plakat, ale pozdě bude,“ dodala přesvědčivě a pro pořádek uronila slzu.
Nicméně, nic nepomohlo. Aleš vzal košík s občerstvením od své ženy, usadil radostnou, modrookou Marii na zadní sedadlo, postrčil neochotnou Lesu dopředu a rodina, hlučící a dohadující se, vyjela na cestu. Viktorie Pavlovna byla upřímně ráda za návštěvu. Usmála se na Lesu a mladá žena pochopila, že válka skončila.
Od tohoto okamžiku začalo jejich překvapivé přátelství. S každým dnem se vztah mezi tchyní a snachou stával bližším a důvěrnějším. Lesa začala opět pracovat a Marie často zůstávala u Viktorie Pavlovny, která jí četla knihy, učila hře na klavír a procvičovala s ní angličtinu. Viktorie Pavlovna pracovala jako simultánní tlumočnice a zvídavé děvče rádo naslouchalo jejím úsměvným historkám o zahraničních cestách a setkáních s zajímavými lidmi.
Uteklo dalších několik let. Jednoho dne přijela Lesa s Marií neohlášeně k Viktorii Pavlovně. Lesa byla pohublá a vypadala nervózně a mlčenlivě.
„Leso, co se stalo?“ se zájmem se zeptala Viktorie Pavlovna, „nejste snad nemocná?“
Lesa se posadila na židli a hořce se rozplakala.
„Aleš už půl roku s námi nebydlí,“ promluvila Lesa skrze slzy. „Dříve jen občas nepřišel domů, říkal, že má moc práce. Pak začal mizet na několik dní. Přijde, převlékne se, políbí Marii, odstrčí mě a zase odejde. Myslela jsem, že má potíže v práci.
Už téměř rok nevidíme žádné peníze. Ale nevadí. Jsem zdravotní sestra, vydělám dost. My vystačíme. Pak ale jednou zazvonil zvonek u dveří, otevřu a tam stojí dáma. Krásná, upravená. V klobouku. Má drahou kabelku. Takové jsem viděla jen v televizi,“ Lesa se trochu uklidnila, nabrala dech a pokračovala:
„Říká: ‚Ty jsi žebračka a k Alešovi se nehodíš. Teď bude žít se mnou a ty se sbal a vyklidíš byt, vezměte s sebou i svou hloupou dceru. My si s Alešem i bez vaší holky budeme mít o co starat.‘“
„Já nejsem hloupá a jsem velmi dobře vychovaná,“ prohlásila náhle Marie a uraženě se otočila. Viktorie Pavlovna a Lesa si nevšimly, jak se Marie potichu proplížila do kuchyně a několik minut poslouchala jejich rozhovor.
„Samozřejmě, že nejsi hloupá,“ potvrdila Viktorie Pavlovna a narovnala záda. „Jsi rozumná a dobře vychovaná dívka. Proto spolu budeme žít a maminku si vezmeme s sebou.“
Lesa si otřela slzu a udiveně se podívala na Viktorii Pavlovnu. Avšak železná dáma už byla rozhodnutá. Když jí syn oznámil, že se rozvádí a doufá, že matka brzy přepíše závěť týkající se domu, přijala to klidně a s důstojností. Závěť už totiž byla přepsaná.
Jen Viktorie Pavlovna zapomněla synovi říct, že nyní je majiteli domu jeho bývalá žena a modrooká Marie, která právě v tu chvíli s bezstarostnou láskou cuchala krásně upravené vlasy své oblíbené babičky.