Oleg prudce zabrzdil auto a zastavil. Byl odpovědný mladý muž, a tak bylo velmi neobvyklé, že zastavil neznámé dívce, která stopovala u silnice.
Chatová oblast, kde měli Oleg s matkou útulný a teplý domov, ležela 15 kilometrů od města. Bydlet tam v létě bylo úžasné a Oleg vždy vyrážel do práce kolem 7 ráno, protože v tu dobu byla silnice téměř prázdná a les kolem probouzel příjemné myšlenky a vzpomínky.
Dívka přiběhla k vozu a s úsměvem nahlédla do otevřeného okénka.
“Dobrý den,” zazpívala skoro jako písničku, “nevezmete mě do města?”
“A to se nebojíte nasednout k neznámému muži do auta uprostřed lesa?” usmál se Oleg.
“A proč bych se měla bát, vždyť máte drahé auto a dobré oči. Proč byste mi chtěl ubližovat?” odpověděla dívka.
Oleg se hlasitě zasmál. Takovou jednoduchost už dlouho nepotkal a byl si docela jist, že mezi lidmi už téměř neexistuje. Vyrůstající na vesnici, Irma byla otevřená a důvěřivá. A když jí Oleg, po třech týdnech jejich známosti, požádal o ruku, neváhala a souhlasila. Mladý muž na ni působil solidně a pohledně.
„Přesně tak, jak mi to předpověděla teta Květa,” pomyslela si potichu Irma a pevně držela Olegovu ruku, zatímco s obavami pokukovala po jeho matce, pro kterou byla zpráva o nadcházející svatbě něčím jako lehkým zemětřesením.
Po svatbě se Irma s Olegem přestěhovali do jeho městského bytu. Na chatě nebylo tak pohodlné bydlet. A ani matka Olega nebyla nějak nadšená Olegovou volbou.
“Divím se ti, synu,” říkala často Milena Olegovi, když ji přijel navštívit, “v celém tvém okolí nebyla jiná možnost než tato vesnická krasavice?” povzdechla si a zavrtěla hlavou s pečlivě upraveným účesem.
Oleg se usmíval, ale s matkou nechtěl diskutovat. Líbilo se mu, jak klidně a spokojeně se cítil ve své malé a útulné rodině. Matka Olega byla chladná a rezervovaná dáma. Proto pro Olega byla vřelá a laskavá Irma jako matka a manželka v jednom.
Uběhlo několik let. Narodila se jim krásná dcerka Martina. Irma ji milovala, a dokonce i babička začala postupně „rozmrzat“. Viděla, jak Irma miluje a rozmazluje jejího syna, jak přísně a moudře vychovává dceru. Milena, přestože byla pružná a trochu cynická, uměla uznat své chyby.
Oleg proto nebyl vůbec překvapen, když jednoho dne změnila názor a pozvala Irmu s vnučkou na pár dní na chatu.
“Irmo, mám z ní strach,” stěžovala si Irma, snažíc se najít jakoukoli záminku, proč k tchyni nejet.
“Neboj, ona tě nesežere,” smál se Oleg a laskavě políbil ženu na krk.
“Sežere, a i Martušku k tomu,” naříkala Irma. “A pak budeš lamentovat a plakat, ale bude pozdě,” uzavřela Irma důrazně a dokonce uronila slzu.
Nic však nepomohlo. Oleg vzal od ženy košík s jídlem, naložil radostnou, modrookou Martinu, posadil na sedadlo vedle ní vzdorující Irmu a celá rodina, pobaveně se hádaje, vyjela na cestu.
Milena byla návštěvou upřímně potěšena. Usmála se na Irmu a mladá žena pochopila, že válka skončila.
Tak začalo jejich úžasné přátelství. Čím dál víc se stávaly vztahy mezi tchyní a snachou důvěrnější. Irma šla zpět do práce a Martina často zůstávala u Mileny, která jí četla knihy, učila ji hrát na klavír a zabývala se angličtinou. Milena byla totiž tlumočnicí a zvědavá dívka ráda poslouchala její zábavné příběhy o zahraničních cestách a setkáních s zajímavými lidmi.
Uběhlo několik let. Jednoho dne přijela Irma s Martinou k Mileně neočekávaně. Irma byla pohublá a vypadala zvláštně napjatě a nehovořila moc.
“Irmo, co se stalo,” zeptala se starostlivě Milena, “nejde o to, že bys byla nemocná, že?”
Ale Irma vzdychla, sedla si na židli a hořce se rozplakala.
“Oleg už s námi půl roku nebydlí,” řekla s obtížemi skrze slzy Irma. “Dřív prostě někdy domů nechodil. Tvrdil, že má hodně práce. A pak začal mizet na několik dní. Dorazí, převleče se, políbí Martinu, odstrčí mě a znovu odchází. Nejprve jsem si myslela, že má problémy v práci.
Peněz už skoro rok nevidíme. Ale to nevadí. Jsem zdravotní sestra, vydělávám slušně. Stačí nám to. Ale jednoho dne někdo zaklepal na dveře, otevřu a stojí tam dáma. Krásná, udržovaná. V klobouku. Kabelku má drahou, takové jsem viděla jen v televizi,” uklidnila se Irma, popadla dech a pokračovala.
“Ona říká: ‘Ty žebráku, k Olegovi se nehodíš. Teď bude žít se mnou, a ty se vystěhuj z bytu, a svou hloupou dcerku si vezmi s sebou. My s Olegem máme dost co dělat bez vašeho nevychovaného děvčete.’
“Já nejsem hloupá a jsem velmi dobře vychovaná,” najednou prohlásila dospělým Martina a uraženě se otočila. Milena a Irma si nevšimly, jak tiše pronikla do kuchyně a odtud už pár minut poslouchala rozhovor dospělých.
“Samozřejmě, že nejsi hloupá,” potvrdila Milena a narovnala se. “Jsi moje rozumné a dobře vychované děvče. Proto budeme bydlet spolu a maminku si vezmeme s sebou.”
Irma si otřela slzu a překvapeně se podívala na Milenu.
Ale železná dáma už udělala rozhodnutí. A když jí syn oznámil, že se rozvádí a doufá, že brzy přepíše závěť na dům, přijala to klidně a důstojně. Jelikož závěť už byla skutečně přepsána.
Jen Milena zapomněla říci synovi, že nyní se majiteli domu stala jeho bývalá žena a modrooká Martina, která v tu chvíli tak upřímně a bezstarostně škádlila vždy krásně upravené vlasy své milované babičky.